| Hledání v článcích |
|---|
|
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Redakce |
|---|
 |
| Připomínky pište do | |
|---|---|
|
| Tento časopis běží na |
|---|
 |
| WebArchiv - archiv českého webu |
|---|
|
Počet zobrazených článků: 50 (z celkem 109 nalezených)
(Jan Fiebinger , rostliny, 22.12.2008)
Aldrovandka měchýřkatá (Aldrovanda vesieulosa L.; čeleď rosnatkovité - Droseraceae) je bezkořenná vodní masožravá rostlina, která rychle mizí z Evropy a pravděpodobně také z jiných částí Starého světa. Ochrana tohoto kriticky ohroženého druhu by se měla zaměřit na zachování jeho zbývajících lokalit (v Evropě to mnoho nepomáhá), ale co nejrychleji je třeba přijmout aktivní opatření. V současnosti se v České republice pracuje na přípravě sterilní tkáňové kultury aldrovandky a na její rozsáhlé propagaci a probíhá experimentální výběr vhodných náhradních stanovišť pro tento druh. Oba přístupy však vyžadují bohatou zásobní kulturu. Pěstování aldrovandky se často popisuje na základě zkušeností (literatura uvedená v originálním rukopisu autora zde uváděna není; pozn. redakce). Zde je uveden vhodný způsob pěstování evropské aldrovandy (z východního Polska) ve venkovních podmínkách, jenž je založen na studiu její ekologie na polských lokalitách.
(Jan Fiebinger , rostliny, 28.08.2008)
Asi troška neštandartný nadpis, že? Ale hned' ho vysvětlím. V tomto krátkom příspěvku by som vás rád zoznámil so zaujímavým mutantom krčiažnika (Nepenthes sp.), ktorý sa před pár rokmi náhodné objavil v našich kvetinárstvach z Holandska. I napriek tomu, že sa nejedná o čistý botanický druh a ani kríženca, ktorého rodičov by sme poznali (asi sa jedná o mutanta známého ako holandská N. alata), vyniká tento Nepenthes svojou zvláštnosťou.
(Jan Fiebinger , rostliny, 25.08.2008)
... takový nadpis článku se bude většině z vás zdát jako provokace a protimluva. Heliamphory mají pověst mimořádně náročných a obtížně pěstovatelných rostlin. Je pravda, že potřebují své. Pokud však zjistíme, co skutečně potřebují a toto jim dopřejeme, pak nám mohou přinášet nepopsatelnou radost. A to i v panelovém bytě... Je zajímavé, že všechny evropské „chovy“ heliamphor používají uměle vykonstruované podmínky, které se těm přírodním podobají jen velmi málo. To je ve velkém kontrastu s naším obecným snažením přiblížit se přírodě. Zatímco heliamphory ze své domoviny rašeliník neznají, v evropských podmínkách bez něj v podstatě nejsou schopné přežívat. Výhodou je, že ve stejných podmínkách (byť uměle vytvořených) můžeme pěstovat všechny druhy heliamphor, které jinak v přírodě osidlují velmi rozličná a nesourodá stanoviště.
Obecně heliamphory potřebují svých 6:
lehký rašelinový substrát (rašelina s příměsí perlitu a křemičitého písku) rašeliník měkkou čistou vodu vysokou vzdušnou vlhkost velmi mnoho světla relativně nízkou teplotu (do30°C).
(Jan Fiebinger , rostliny, 21.08.2008)
Objevitelem tohoto druhu rodu Heliamphora byl botanik G. H. H. Tate. Z hlediska historie se jedná v pořadí o čtvrtý nalezený druh a jeho objev se datuje do let 1937 - 38 (Lloyd). Herbářová scheda, kterou lze vidět na Internetu (i v tomto čísle), má následující popisek: Venezuela, Bolivar, Mount Auyan tepui, 2 200 m n. m., prosinec 1937. Tento druh byl posléze popsán Dr. H. A. Gleasonem.
H. minor tvoří shluky láček dorůstajících 8-20cm výšky a 3-8cm šířky.
(Jan Fiebinger , rostliny, 14.08.2008)
O této rosnatce se často tvrdí, zeje to plevel, podřadná rostlina dobrá tak pro začátečníky. Je pravda, že spousta pěstitelů s ní začíná, stejně tak i já, ale myslím, že je to spíš proto, že je nejdostupnější a nejlevnější, ale rozhodně ne proto, že by její pěstování bylo nejjednodušší. Já osobně bych ji nikomu nedoporučil jako první masožravku, výsledkem je totiž často zklamání a další nezájem o MR. Když mi zašla i ta nejodolnější, přece si nebudu začínat s těmi náročnějšími a dražšími, řekne si asi nejeden pěstitel a najde si raději jiného koníčka. Proto bych raději novým zájemcům o MR nabídl napřed nějakou rostlinu z rodu špirlice (Sarracenia), které jsou mnohem odolnější, a dokonce i pro mnohé začátečníky atraktivnější.
(Jan Fiebinger , rostliny, 11.08.2008)
- teorie a praxe, (Variety, kultivary, Jemné nuance a práce s nimi)
Mucholapka podivná (Dionaea muscipula) je sice jen jedna, ale... Díky tomu, zeje to nejslavnější MR světa, bylo do dnešních dnů vyšlechtěno velké množství forem a kultivarů, které se od standardní mucholapky liší barvou, tvarem pastí, velikostí a vším možným. Každá náhodně nalezená odchylka je okamžitě opečovávána zahradníky a intenzivně rozmnožována, ať už z touhy po finančním zisku, nebo jen ze zahradnické ješitnosti a potřeby se předvést s něčím zajímavým, co ten druhý nemá. A tak se můžeme setkat s mucholapkami s pastmi na jedné straně srostlými, s krátkými zuby, s rostlinami zelenými, zcela červenými, s rostlinami, které mají na pastech pruh, nebo jsou jen uvnitř intenzivně červené. A „nejhorší" je to, že stále se objevuje něco, co překvapí.
Společně s mojí matkou se mimo jiné zajímáme právě o různé kultivary a formy mucholapky podivné (Dionaea muscipula). Průběžně se tedy poohlížím po nových a nových a vychytávám také nejrůznější informace na toto téma. A jelikož vím, že nejsme jediní, koho červené, drobnozubé a jiné mucholapky zajímají, pokusím se s vámi všemi o tyto informace podělit.
(Jan Fiebinger , rostliny, 07.08.2008)
V dnešním pokračování rubriky bych se rád věnoval nejjednodušším postupům, jak pěstovat zástupce zbylých ekologických podskupin rodu rosnatka (Drosera). Budu se tedy věnovat tropickým rosnatkám původem z Austrálie, zatahujícím rosnatkám mírného pásu a rosnatkám hlíznatým. Opět se přidržím členění podle knížky Dr. Miloslava Studničky, jelikož si myslím, že je toto členění pro orientaci pěstitele ideální. Pro zkrácení a tím i zpřehlednění článku jsem se rozhodl, že se budu občas odvolávat na článek minulý, protože řada zásad je společných s nezatahujícími tropickými a subtropickými rosnatkami. Je tedy nesmysl opisovat to, co již bylo minule napsáno.
(Jan Fiebinger , rostliny, 04.08.2008)
Citlivka stydlivá, tak zní české jméno této botanické kuriozity. Rostlina je známa především pro svůj atraktivní, okem viditelný pohyb, který spočívá ve sklápění jednotlivých sudozpeřených lístků a posléze i celého listu s řapíkem. Jedná se o tzv. seismonastii, tj. vyvolání pohybu vlivem mechanického podráždění. Rostlina má i tzv. nyktinastii, což je spánkový pohyb, kdy svírá listy na noc. Její původ je v tropické Americe, ale v současnosti se rozšířila pantropicky (roste v tropech celého světa).
Já jsem první semínka získal v roce 1995 z jedné známé botanické zahrady. Poměrně spolehlivě z nich vyklíčily semenáče, ale spousta z nich po vyklíčení „padla“. Ty, které vydržely, se měly přes léto čile k světu a vyrostly do výšky asi 40 cm (rostliny jsem po celou dobu pěstoval v panelovém bytě). Do konce léta bylo vše v pořádku, ale s nástupem krátkých dní začaly citlivky odspodu odlisťovat a po nějaké době jim zbyla jen „chocholka“ mizerných listů na vrcholu.
(Jan Fiebinger , rostliny, 28.07.2008)
Jedním z paradoxů který charakterizuje mucholapku podivnou je skutečnost, že za okny a ve sklenících po celém světě rostě mnohonásobně více exemplářů, než kolik jich přežívá v přírodě. Tento smutný fakt může být na druhou stranu jasným dokladem toho, že se jedná o rostlinu snadno pěstovatelnou a pěstiteli oblíbenou.
Mucholapku lze pěstovat v různých podmínkách. Ve venkovním rašeliništi (byly učiněny i nepříliš přesvědčivé pokusy s celoročním pěstováním venku), nebo „trojpolním“ systémem ve skleníkových latifundiích. Vzhledem ke smyslu této rubriky se však zaměřím na požadavky mucholapek při pěstování v bytě.
Řadu let jsem mucholapky pěstoval na stejném tácu a stejném okně společně se subtropickými nezatahujícími rosnatkami (Rl). Celkové pěstování je tedy analogické tomu, co jsem již napsal ve druhém díle právě o těchto rosnatkách.
(Jan Fiebinger , rostliny, 21.07.2008)
Tato skupina rosnatek zahrnuje tři druhy: D. adelae, D. prolifera a D. schizandra. Dalo by se říci, že je tu ještě jedna varieta, a to u D. adelae. Jedna je s bílým květem a druhá s červeným. Tohle ale ostatně většina z vás ví.
Cílem mého článku nebude odborný referát. Jde mi spíše o to, podělit se s vámi o mé zkušenosti s pěstováním těchto rostlin.
V jednom ze starších čísel TRIFIDa jsem psal o pěstování D. prolifera. No jo, to byly časy. Tenkrát mi ještě rostly. Dokud jsem je neupekl na odpoledním, červencovém slunci. Samozřejmě, že ne schválně. Myslím, že další průběh není třeba popisovat. Každý z vás si jistě dokáže obrázek udělat sám. Už pouhý fakt, že se člověk půl roku piplá, aby tři rostliny rozmnožil na šedesát jedinců, no a pak stačí hodinka a je po nich. Některé jsem "zachránil". Dočasně. Žily až do konce srpna...
(Jan Fiebinger , rostliny, 17.07.2008)
Když jsem pro „Portréty“ začal shromažďovat údaje o tomto zvláštním a málo známém druhu rosnatky, netušil jsem, jak sporadicky se o ní zmiňuje nejdostupnější literatura tuzemská i zahraniční. Pokud jsem na ni narazil na některých z četných internetových stránek o MR, pak pouze jako na stručnou jmennou položku strohých seznamů s označením místa výskytu.
Geografický výskytJedná se o endemický druh z Nové Kaledonie, souostroví pod francouzskou správou v jihozápadní oblasti Tichého oceánu. Na ploše asi 18 600 km2 se tam vyskytuje přes tři tisíce rozmanitých kvetoucích rostlin. Mnohé z ostrovů Nové Kaledonie jsou atoly korálového původu s velmi propustnými půdami, jež jsou pro rosnatku neokaledonskou (D. neocaledonica) nevhodné, a proto se na nich nevyskytuje.
Její výskyt je nejvýznamnější na hlavním ostrově La Grande Terre a severně i jižně od něj na okolních skalnatých ostrovech. Jejich vznik sahá do pradávné doby před 400 miliony lety. Nejstarší paleobotanické nálezy z Nové Kaledonie mají stáří 180 milionů let a zahrnují listové fragmenty zástupců např. z čeledí vavřínovitých (Lauraceae), blahočetovitých (Araucariaceae), aralkovitých (Araliaceae) a Podocarpaceae. Mnohé recentní druhy z uvedených čeledí se zde vyskytují dodnes.
(Jan Fiebinger , rostliny, 11.07.2008)
Už dávnejšie som čítal na vašich stránkách o rastline druhu Roridula gorgonias, ktorá chytá hmyz bez toho, že by ho konzumovala. Na nej „cudzopasí" druh bzdochy - ploštice (Pameridea marlothii), ktorý konzumuje ulovený hmyz. ich vzťah nie je výlučné komenzálny, avšak trocha komplikovanější - nebudem ho rozvádzať.
Zaujímavosťou je však fakt, že rastlinu s podobnými vlastnosťami máme aj u nás v strednej Európe.
Tou rastlinkou je smolnička obyčajná /smolnička obecná/ (Lychnis viscaria L.) , ktorú najdeme hojné na lúkach a pri okrajoch polí.
(Jan Fiebinger , rostliny, 07.07.2008)
Chejlavy, známější spíše pod jménem roriduly, jsou zastoupeny pouze dvěma endemickými druhy Roridula dentata a R. gorgonias. Jediný rod Roridula je zástupcem čeledi Roridulaceae, která je zařazena do řádu lomikámenokvětých (Saxifragales). Domovinou obou druhů jsou slunné kamenité stepi jihozápadního Kapská v Jižní Africe.
Pro první přiblížení by se daly roriduly přirovnat k rosnolistu (Drosophyllum) nebo australským byblidám (Byblis). Jsou to nízké rozvětvené keře (starší letité exempláře mohou dorůstat až dvou metrů). Listy jsou hustě pokryté žlázami, které vylučují silně lepivý sekret, podobný pryskyřici. Rostliny jsou velmi úspěšné, co do množství polapené kořisti. Žlázami vylučovaná tekutina je tak účinná, že spleť listů se často stává smrtící pastí i pro větší druhy hmyzu jako jsou velké mouchy nebo dokonce i vosy, které jinak bez větších problémů unikají ze zdánlivě podobných pastí rosnatek (Drosera) nebo rosnolistu (Drosophyllum). Bylo by tedy nasnadě považovat roriduly za masožravé. Skutečnost je však docela jiná. K masožravosti totiž nestačí jen to, že rostlina úspěšně dokáže polapit hmyz. Musí taky umět rozložit měkké tkáně kořisti a následně je i strávit.
(Jan Fiebinger , rostliny, 03.07.2008)
Rostliny z čeledi árónovitých (Araceae) jsou většinou okrasné listem a květem. Pozor na vůni některých zástupců. Barvami ale hýří snad jen užovníky.
Užovníky jsou rostliny dekorativní barevným listem. Z toho důvodu používám substrát s nízkým obsahem dusičnanů. Listovku, rašelinu a hrubší písek v poměru 3:1:1. Hlízy sázím počátkem března do vlhkého substrátu asi 2 cm pod povrch. Po objevení prvního listu, začínám s bohatou zálivkou. Po celou dobu vegetace udržuji v podmisce vodu. Zálivku snižuji počátkem září tak, aby do konce října listy zavadly a hlíza se zatáhla. Počátkem listopadu hlízy vyjmu, nechám je doschnout a očistím je od zbytků listů a kořenů. Zimuji je v papírové krabici asi při teplotě 18-20° C. Při takovém způsobu pěstování mívám listy zbarveny růžově s přechodem do žlutého odstínu směrem k žilnatině. Žilnatina listu zůstává zelená.Velikost listů u větších hlíz dosahuje délky téměř 40 cm a šířky přes 20 cm.
Soukvětí druhu Caladium bicolor jsou zajímavé jak tvarem tak i vůní, která připomíná parafín. Bohužel se vytváří jen na jedinou noc.
(Jan Fiebinger , rostliny, 26.06.2008)
U. benthamii
Vyskytuje se na malém přímořském území JZ Austrálie kolem Esperanee Bay a roste na organické nebo písčitojílovité půdě v hloubce vody až 15 cm v mokřadech, které v létě vysychají (Lowrie 1998). Tento obojživelný miniaturní jednoletý druh silně připomíná semenáček U. beaugleholei. Z listové růžice vyrůstá asi desítka čárkovitých listů širokých 0,6 - 0,7 mm a dlouhých jen 9-12 mm a asi stejný počet vláskovitých bílých rhizoidů tenkých jen 0,1 - 0,2 mm a dlouhých 8-15 mm. Pomocí rhizoidů bývá rostlina v přírodě ukotvena v substrátu, ale v kultuře jsou rhizoidy uspořádány zcela nepravidelně. Rhizoidy mohou nést po jedné pasti, které mohou být pigmentované a dlouhé 2 mm.
Semena U. benthamii během několika týdnů spolehlivě klíčí. Pěstování tohoto choulostivého druhu je však velmi obtížné. Přestože se ve světě ojediněle pěstuje, chybí ucelené znalosti o jeho pěstování.
(Jan Fiebinger , rostliny, 23.06.2008)
U. australis, U. vulgaris
Tyto dva druhy jsou nejrobustnější z našich domácích vodních bublinatek. B. jižní (U. australis, starší název B. přehlížená- U. neglecta) může v přírodě i kultuře dosahovat až 1,5 m délky a b. obecná (U. vulgaris) až 2 - 2,5 m. Oba druhy jsou ve sterilním stavu od sebe velmi obtížně rozlišitelné (Husák a Adamec 1999). Současný výskyt obou druhů v ČR se ale zásadně liší. B. jižní má sice oficiálně statut (potenciálně) ohroženého druhu, ale přesto se v ČR vyskytuje velmi hojně na zřejmě více než tisíci lokalitách, a představuje tak nejhojnější ponořený druh vodních rostlin ČR. Její mimořádná ekologická plasticita a tolerance jí umožňují růst v rákosinách většiny i silně eutrofních rybníků ve všech krajích ČR v měkkých i tvrdých vodách. Naproti tomu kriticky ohrožená b. obecná se v ČR vyskytuje zřejmě už jen na posledních 1-2 lokalitách na Hodonínsku a hrozí ji vyhynutí. Naštěstí je dosti hojná ve všech sousedních státech. V ČR rostla vždy jen v tvrdých nížinných vodách. V Evropě oba druhy rostou vzácně spolu (např. Záhorie na Z. Slovensku).
(Jan Fiebinger , rostliny, 19.06.2008)
Bublinatky (Utricularia, Lentibulariaceae) představují nejpočetnější rod masožravých rostlin. Z celkového počtu 214 druhů z 35 sekcí rodu, které uvádí P. Taylor ve své slavné monografii rodu (Taylor 1989), představují vodní druhy jen malý zlomek, přibližně 50 druhů z 8 sekcí. Vzhledem k obrovské morfologické diverzitě jednotlivých druhů bublinatek i diverzitě jejich ekologických podmínek a životních forem je však nemožné vést ostrou a jednoznačnou hranici mezi vodními a pozemními druhy, protože mnoho druhů bublinatek roste jako obojživelné druhy. Mezi světovými i domácími pěstiteli masožravých rostlin jsou však nejvíce rozšířeny (sub)tropické pozemní druhy, protože pěstování vodních druhů vyžaduje speciální akvária a péči. Přesto v posledních pěti letech i pěstování vodních druhů ve světě i u nás zaznamenává značný rozmach v důsledku zavedení do kultury populární červené australské aldrovandky. V tomto článku bych chtěl seznámit čtenáře s pěstováním všech mně dostupných druhů vodních bublinatek a uvést některé informace o biologii těchto druhů. Navazuji tím tak na článek Studničky (1990).
(Jan Fiebinger , rostliny, 16.06.2008)
Jüerg F. Sfeiger, Uniuersity of Bern, IHWF, Inselspifal 37a, CH-3010 Bern, Switzerland (předneseno na II konferenci ICPS, Bonn 1998)
C. Podrod Isoloba Podrod Isoloba tvoří temperátní druhy stejnolistého nebo různolistého typu bez tvorby zimních pupenů.
Skupina Pinguicula crystallina / hirtiflora
V sedmdesátých letech popsala Jeanine Contandriopoulos skupinu P. crystallina / hirtifora sestávající morfologicky z poněkud odlišných populací čtyř ploidních úrovní: 2n = 16, 24, 32 a 48 (Contandriopoulos, 1974). V posledních letech jsem sbíral materiál této skupiny v Itálii, Turecku, Kypru a spolu s J. Schlauerem a I. Koudelou v Řecku. Na základě tohoto materiálu J. S. Casper a T. Mikelandse v Jeně nedávno stanovili úplně nová chromosomová čísla pro tuto skupinu, která se neshodují s těmi, která dříve popsal Contandriopoulos. Proto nemohu použít pojmenování navrhnutá Contandriopoulosem, ale ani nově navržená Casperova, protože zatím nebyla publikována. V každém případě jsou P. crystallina a P. hirtiflora velmi úzce příbuzné, s plynulými přechody od jedné ke druhé. Oba druhy rostou v severovýchodním Středozemí. Jsou stejnolistého tropického růstového typu, nevytvářejí hibernacula, ale zmenšenou růžici s redukovaným počtem trávicích žláz. Vzhledem ke stavbám vodních nádrží a vodovodů ze vzdálených roklí, mnoho míst vymizelo, či může vymizet v blízké budoucnosti.
Skupina P. crystallina/ hirtiflora je skutečně ohrožená a naléhavě potřebuje vládní ochranu.
(Jan Fiebinger , rostliny, 12.06.2008)
Tučnice obecná ( P. vulgaris ) (stejně jako P. macroceras) je oktoploidní a je tedy schopná osídlit velmi rozsáhlou oblast s velkou rozmanitostí podmínek. Vyskytuje se od úrovně hladiny moře až do alpinských výšek, na vápencích a sádrovcích stejně jako v kyselých rašeliníkových močálech a pobřežních místech příležitostně zaplavovaných slanou vodou, v poměrně mírných přímořských oblastech, právě tak jako v kontinentálních klimatických podmínkách Sibiře a Severní Ameriky. Je neobyčejně variabilní co do velikosti, tvaru, pigmentace a počtu listů, velikosti a počtu květů a délky květních stvolů. Od ostatních druhů se nejvíce liší tvarem dolních kališních cípů, které jsou srostlé přibližně do dvou třetin jejich délky. V Severní Americe jsou laloky koruny obvykle delší a užší než u evropských exemplářů.
(Jan Fiebinger , rostliny, 09.06.2008)
6a. Pinguicula grandiflora Lamarc 1789
P. grandiflora je nesouvisle rozšířena na území od JZ Irska přes centrální náhorní plošinu (Plateau Central) ve Francii, část Jurského pohoří (Jura Mountains) ve Francii a Švýcarsku, okolí Grenoblů v Savojských Alpách, francouzskou a španělskou stranu Pyrenejí a několik míst na atlantickém pobřeží severního Španělska. Takové rozšíření je typické pro před-, mezi- a po- glaciální migrace rostlin s velmi specifickými životními nároky. Webb předpokládá, že P. grandiflora přežívala poslední dobu ledovou v JZ Irsku, které bylo pravděpodobně většinou bez ledu (Webb 1952). Jak lze předpokládat podle takovéhoto rozšíření, P. grandiflora není diploidní, ale tetraploidní (2n = 32). Je to dobře odlišný druh, charakteristický poměrně vitálním vzhledem, velkými květy (až do 35-45 mm) a charakteristicky zbarvenými žilkami. Okraje korunních cípů jsou většinou poněkud zvlněné. P. grandiflora potřebuje vysokou vzdušnou vlhkost a preferuje mechovitá místa s tekoucí, po celé léto chladnou vodou. Neroste na místech se stagnující vodou nebo tam, kde je v poledne přehřátý substrát.
„Normální" fialová forma je rozšířena na všech shora jmenovaných místech, kromě Savojských Alp. V Irsku sestupuje téměř k hladině moře, v Juře a Pyrenejích vystupuje až k 1600 m n. m. Obvykle roste na jílovitém, vápnitém substrátu, či na vlhkých vápencových skalách, výjimečně také na granitu (žule) na několika málo místech v Pyrenejích. Na slunečných místech mají okraje listů, květní stvoly a kalichy tmavou pigmentaci.
Pokud se týká existence P. grandiflora v Maroku, Casper (osobní sdělení 1998) se domnívá, že jde o mylnou lokalizaci (také Schlauer 1994).
(Jan Fiebinger , rostliny, 05.06.2008)
Druhy chladného klimatu severní polokoule — morfologie, biologie, kultivace (Druhá konference ICPS, Bonn 1998) Juerg F. Steiger, University of Bern, IAWF, Inselspital 37a, CH-3010 Bern, Switzerland
Zeměpisný původ rodu tučnice (Pinguicula) je neznámý, stejně tak neexistuje ani fosilní svědectví o těchto křehkých rostlinách. Je však několik důkazů, že rod mohl existovat již před přibližně 50 miliony lety, kdy se Amenka oddělila od Eurasijského kontinentu, a kdy — během miocénu — několik severo-atlantických pevninských mostů a ostrovů ještě dovolovalo mezikontinentální migraci rostlin. V této době se rozvíjela dvě distribuční centra ve dvou podobných oblastech: jedno okolo Středozemního moře, druhé v oblasti Karibiku. V Eurasii se zachovalo několik populací v severních oblastech Středozemí, jiné migrovaly na sever (včetně Islandu) a na východ po Japonsko a Himaláje. V Americe se některé populace zachovaly v Karibiku a okolí, některé migrovaly k severu a severozápadu, jiné k jihu podél And k Ohňové zemi (Tierra del Fuego). Rod tučnice (Pinguicula) chybí v Africe (kromě nejsevernějšího Maroka), v Indonésii, Austrálii a na Novém Zélandu.
(Jan Fiebinger , rostliny, 02.06.2008)
Dnešní článek - portrét mucholapky podivné (Dionaea muscipula) tedy ochudím o podrobné informace týkající se pěstování a také o popis kultivarů. To proto, že v příštím čísle TRIFIDa vyjde v rubrice „Jak snadno pěstovat..." pojednání o pěstování mucholapky, kde se na problematiku kultivace naopak zaměřím. A jelikož je kultivarů mucholapky podivné v dnešní době již velmi mnoho, rozhodl jsem se do příštího čísla napsat i na toto téma zvláštní rozsáhlý článek. Dnes se zaměřím spíše na jiné informace o tomto druhu. Do článku jsem také zakomponoval nové poznatky, které jsem načerpal z nedávno vyšlého druhého a doplněného vydání knihy Donalda Schnella „Carnivorous Plants of the United States and Canada" (viz o něm recenze od RNDr. L. Adamce v minulém čísle, pozn. korektor).
(Jan Fiebinger , rostliny, 29.05.2008)
Krásný druh láčkovky, jenž je vybaven úžasným výrazně ohnivě žíhaným obústím (peristomem). Pojmenována byla podle sira Harryho Veitche, který pracoval pro firmu Veitch & Sons. Tato firma představila světu velké množství rostlin z rodu láčkovka (Nepenthes ) a má zásluhy i na poznání způsobu jejich kultivace.
(Jan Fiebinger , rostliny, 26.05.2008)
Na jaře roku 1997 jsem si konečně splnil svůj největší sen - sám se pokusit pěstovat exotickou láčkovku Nepenthes bicalcarata. Jde totiž bezkonkurenčně o mou nejoblíbenější masožravou rostlinu na světě.
Zakoupený semenáček v původním substrátu a se základy láček měl v průměru asi 10 cm. Rostlinu jsem umístil do 10 1 akvarijní nádrže se skleněným krytem, nad nímž byla v odstupu přibližně 5 cm instalována zářivka. Teplota v nádrži se s ohledem na letní a zimní období pohybovala v rozmezí 25°- 30° C. RVV (relativní vzdušná vlhkost) činila 100 %. Pokud jde o přirozenou světelnou expozici, nádrž stála u jižního okna. V její dolní části, pod rostlinou v závěsu, byla umístěna ještě jedna zářivka navíc, která ohřívala vodu.V těchto podmínkách jsem rostlinu pěstoval asi rok. Po zmíněné období se projevovala jen nesmělým a velmi pomalým růstem. Za tu dobu vytvořila 5 listů, její průměr dosáhl cca 15 cm a vytvořila dvě malé láčky o výšce asi 2 cm.
(Jan Fiebinger , rostliny, 08.05.2008)
V portrétu Sarracenia oreophila, který vyšel v TRIFIDovi 3+4/2000 jsem se velmi krátce zmínil o tom, že právě zkouším přesadit své rostliny tohoto druhu do zcela nového substrátu. Ten se podstatně liší od toho, ve kterém již léta úspěšně pěstuji všechny ostatní špirlice. Nyní tedy přicházím se zprávou, jak to všechno dopadlo.
Špirlici S. oreophila pěstuji přibližně 8 let. Vždy byly mé rostliny méně vitální, než exempláře jiných druhů. Růst byl pomalejší (což je pro tento druh v podstatě typické, ale u mě to bylo asi příliš), rostliny nevytvářely žádné odnože a vůbec se neměly do květu. Navíc měly velmi slabý kořenový systém, a to i přesto, že byly zasazené ve značně velkých květináčích.
To mě přivedlo jasně na myšlenku, že nebude v pořádku substrát. V literatuře jsem se dočetl, že S. oreophila by měla růst na substrátech s vysokým podílem štěrku a písku. Namíchal jsem tedy rašelinu s větším podílem písku. Mé pomalu rostoucí rostliny začaly poměrně rychle ... jít do háje. Tak jsem je přesadil do původního substrátu rašelina + písek, ale raději s větším podílem rašeliny. Krize byla zažehnána, ale po dvou dalších letech jsem se odhodlal k daleko okázalejší změně substrátu.
(Jan Fiebinger , rostliny, 28.04.2008)
Zřídka známá pod synonymem P. lateciliata (McVaugh & Mickel), řadíme ji mezi tzv. „mexické tučnice". Pinguicula cyclosecta tedy pochází z Mexika, vyskytuje se na poměrně malé lokalitě mezi městy Nuevo Leon a Tamaulipas v pohoří Sierra Madre Oriental. Tučnice zde rostou ve štěrbinách vertikálních sádrovcových útesů, kde jsou zachyceny v půdě bohaté na organické zbytky. V létě je substrát i okolní prostředí ochlazováno vodou stékající dolů ze skalních říms, v zimě však substrát téměř zcela vysychá. Listové růžice často také rostou na mechových kobercích spolu s vranečky (Selaginella sp.) a kapradinami nebo ve stínu pod porosty rostlin rodů Agave a Hechtia.
(Jan Fiebinger , rostliny, 21.04.2008)
Tato na první pohled zákeřně a nebezpečně vyhlížející láčkovka je původem z pohoří Gunung Lumut v centrální části ostrova Sulawesi, východně od Bornea. Vyskytuje se na otevřených hřebenech v nadmořských výškách od 1400 do 2500 m n. m.
Láčkovka Nepenthes hamata (Turnbull & Middleton, 1984) je velikostí, tvarem pastí a listů velmi podobná Nepenthes tentaculata (Borneo, Sulawesi). Rostliny samotné mohou dorůstat do délky několika metrů. Listy jsou asi 10 cm dlouhé a 2,5 cm široké, při dobrém oslunění zbarvené do červeno-hněda. Dolní láčky jsou dlouhé až 11 cm a 3 cm široké, světlé, červeno-hnědě skvrnité.
(Barry Meyers-Rice, rostliny, 29.05.2007)
Od vydání monografie Petera Taylora o rodu bublinatka (Utricularia) v roce 1989 se podstatně zlepšilo poučení o těchto rostlinách v našich sbírkách. Protože jde ale o rod rozsáhlý a široce rozšířený a Taylorova monografie je odborná a nákladná, není pravděpodobné, že ji bude mít v knihovně každý pěstitel. Mnozí nadšenci tak nemají možnost se k cenným informacím v této práci dostat. Důvodem k sepsání příspěvků se zaměřením na rod bublinatka (Utricularia) je předložit pěstitelům MR části z Taylorovy knihy.
(Martin Brousek, rostliny, 15.05.2007)
31.2.2007 mi dorazila spolu s dalšími rotlinami ze Zeleného údolí láčkovka Nepenthes mikei. Byla levná a už dlouho se mi líbila, tak jsem si říkal, že bych si ji mohl pořídit. Nikde se o ní ale mnoho nepsalo, a proto jsem se obrátil na Martina Spoustu, který ji pěstuje déle než já a obecně má mnoho zkušeností s láčkovkami a požádal ho o radu. Říkal,že by měla růst v pohodě, akorát mně varoval před vysokými teplotami nad 25°C. Na teplotu je tato láčkovka ještě náročnější než N. lowii.
(Darwiniana, rostliny, 17.03.2007)
STONEK (caulis) společně s listy, pupeny a květy tvoří nadzemní část rostlin a roste směrem za světlem (je tzv. pozitivně geotropní).
(Jaroslav Neubauer, Petra Pazourková, rostliny, 03.03.2007)
Ze tří lokalit, které spolu natolik splývají, že jsou považovány za jednolitý celek, se nám podařilo najít pouze jednu.
(Darwiniana, rostliny, 01.03.2007)
Tučnice se ihned nejeví jako masožravé, zejména v zimním odpočivném období, kdy listy více připomínají sukulenty, např. rodu netřesk (Sempervivum).
(Marek Svítek, rostliny, 06.12.2006)
Ptáte se, proč zrovna mexické tučnice? Když jsem začínal s pěstováním masožravých rostlin, nedělal jsem příliš rozdíly mezi jednotlivými rody. Bláhově jsem se domníval, že s trochou snahy zvládnu napodobit prakticky jakékoli prostředí. Postupem času jsem byl z tohoto mylného přesvědčení pochopitelně vyveden. Hlavním problémem se nakonec stal nedostatek času, který jsem svým rostlinám mohl věnovat. Navíc pěstuji i jiné zajímavé rostliny a velké vitríny či akvária zabíraly spoustu místa. To vše mě postupně přivedlo k hledání druhu, který by nebyl příliš náročný na pěstování v běžných podmínkách bytu s ústředním vytápěním. Druhu, který snese výkyvy pěstebních podmínek, snáší přemokření a dokonce eventuální přísušek. A nevyžaduje speciální pěstební zařízení. Nejlépe když bude prosperovat přímo na okenním parapetu a v zimě rostlinám nebude vadit suchý a teplý vzduch od ústředního topení a také nedostatek světla. A samozřejmě se bude jednat o masožravou rostlinu.
(Pavel Vojáček, rostliny, 04.12.2006)
O této rosnatce se často tvrdí, že je to plevel, podřadná rostlina, dobrá tak pro začátečníky. Je pravda, že spousta pěstitelů s ní začíná, stejně tak i já, ale myslím, že je to spíš proto, že je nejdostupnější a nejlevnější, ale rozhodně ne proto, že by její pěstování bylo nejjednodušší.
(Jaroslav Rajsner, rostliny, 29.11.2006)
Rod Genlisea patří mezi ty, které ještě nejsou plně prozkoumány, a proto jsou stále nejasné určité okolnosti způsobu lovení a trávení. V posledních letech je poměrně velký zájem o masožravé rostliny jako celek, ale u tohoto rodu to příliš neplatí. Snad je to způsobeno na první pohled velmi fádním a nezajímavým vzhledem, který bývá často zastíněn krásně kvetoucími a snadno dostupnými terestrickými bublinatkami (
(Kateřina Braunová, rostliny, 27.11.2006)
Začátkem tohoto roku mi poštou přišla semínka tučnice Pinguicula lusitanica. Jsem začínající pěstitelka a tyto tučnice byly první tučnice v mé sbírce.
(Vít Chudoba, rostliny, 23.11.2006)
Tento druh patří spolu s dalšími čtyřmi (B. liniflora, B.filifolia, B. aquatica a B. ronda) do společného rodu Byblis a čeledi Byblidaceae. Do nedávné doby byly známy pouze dva druhy tohoto rodu — B. gigantea a B. liniflora. Zásluhou prací Allena Lowrieho se však nedávno rozrostl o další tři druhy.
(Johan van Marm, rostliny, 22.11.2006)
Převzato z časopisu Das Taublatt, 1996/1, Heft 27, str. 30 - 31
Jako první objevili a popsali tuto tučnicí Sergio Zamudio a Alexander Lux v článku Una Nueva Especie Gipsicola de
(Miloš Šula, rostliny, 21.11.2006)
Poprvé, když jsem se setkal s tvrzením, že existuje rosnatka, která je stejně rychlá jako mucholapka, myslel jsem, že si někdo dělá legraci. Ale po několika minutách pátraní na internetu jsem pochopil jak to bylo vlastně myšleno.
(Zdeněk Žáček, rostliny, 20.11.2006)
Drosera scorpioides patří bezesporu mezi nejkrásnější druhy trpasličích rosnatek, které se vyskytují pouze v Austrálii
(Michal Ducháček, rostliny, 18.11.2006)
Mezi našimi pěstiteli je tato vodní bublinatka patrně nejrozšířenější. Má minimálně jeden poddruh, a to U. gibba ssp. exoleta. S touto rostlinou jsem se však dosud nesetkal a u nás se zřejmě pěstuje jen nominální poddruh U. gibba ssp. gibba.
(Eva a Ivo Koudelovi, rostliny, 16.11.2006)
Tento druh je zařazován do podrodu Isoloba, sekce Cardiophyllum (viz např. [1], [2]). Nicméně status tohoto druhu není dosud zcela vyjasněn a je předmětem vědeckého bádání (někteří botanikové považují totiž P. hirtiflora za poddruh P. crystallina).
(Petr Toufar, rostliny, 14.11.2006)
Když se dnes, 27. října, dívám na torzo této obdivuhodné rostliny, je mi trochu smutno. Vždyť ještě uprostřed léta, vždyť ještě na konci léta byla v plné síle a hodná obdivu i náhodného pozorovatele! Nyní však zbývá jen třičtvrtě metru vysoký stonek, pokrytý seschlými zbytky listů, na jehož vrcholku přece jen ještě zůstává několik přežívajících lapacích listů se zárodkem posledního květenství. To už zřejmě nikdy nevykvete. Během doby hlavního růstového rozvoje mi však rostlina v předcházejících sedmi květenstvích dala asi 4 000 semen. Velkou část této úrody jsem poskytl semenné bance, a tedy všem zájemcům o tuto rosnatku je cesta k jejímu získání do sbírky otevřena. Pro všechny, kteří chtějí pěstování této rostliny zkusit, přidávám základní informace a postřehy.
(Ivo Koudela, rostliny, 12.11.2006)
Rosnatka plazivá (Drosera prolifera) je dobře známá všem pěstitelům MR alespoň z knihy RNDr. M. Studničky a z brožury APMR č.l a je u nás již poměrně snadno dostupná. V tomto příspěvku bych chtěl popsat některé své zkušenosti z pěstování tohoto druhu
(Petr Toufar, rostliny, 10.11.2006)
Poněkud udiven jsem si přečetl v příspěvku Ing. M. Černého v APMR č. 5 o některých problémech při pěstování Nepenthes gracilis.
(Petr Toufar, rostliny, 08.11.2006)
Ve sbírkách našich pěstitelů se začíná rychle množit zastoupení nejrobustnějších MR - láčkovek. Kromě přírodních druhů (hlavně teplomilných) se rozšiřuje i pěstování některých kříženců, kteří často vynikají krásou, odolností a lepším zakořeňováním jejich řízků při množení, než je tomu u druhů čistě přírodních.
(Miroslav Macák, rostliny, 06.11.2006)
V tomto příspěvku bych chtěl popsat svoje zkušenosti s množením láčkovice australské (
(Borek Straka, rostliny, 29.10.2006)
Množení rosnatek z listových řízků, jako alternativa k výsevům, není žádná věda. Tímto způsobem lze množit mnoho druhů rosnatek. Jak na to, by vám měl poradit tento článek.
(Jana Polívková, rostliny, 26.10.2006)
Všechny masožravé rostliny patří do velké skupiny rostlin krytosemenných, které se vyznačují specifickou stavbou rozmnožovacích orgánů, což bude podrobněji vysvětleno v příslušné kapitole. Tělo krytosemenných rostlin je tvořeno dvěma typy orgánů. Jsou to orgány vegetativní, které zajišťují výživu rostliny a orgány generativní, sloužící k pohlavnímu rozmnožování rostlin.
(Kateřina Braunová, rostliny, 25.10.2006)
Při obvyklé prohlídce svých milovaných rostlin jsem narazila na proliferaci u trpasličí rosnatky Drosera dichrosepala. Proliferace znamená vytváření nových rostlinek na květním stvolu rostliny. Nejčastěji se tak děje u Drosera prolifera, často u Drosera capensis a Drosera binata.
