U. australis, U. vulgaris
Tyto dva druhy jsou nejrobustnější z našich domácích vodních bublinatek. B. jižní (U. australis, starší název B. přehlížená- U. neglecta) může v přírodě i kultuře dosahovat až 1,5 m délky a b. obecná (U. vulgaris) až 2 - 2,5 m. Oba druhy jsou ve sterilním stavu od sebe velmi obtížně rozlišitelné (Husák a Adamec 1999). Současný výskyt obou druhů v ČR se ale zásadně liší. B. jižní má sice oficiálně statut (potenciálně) ohroženého druhu, ale přesto se v ČR vyskytuje velmi hojně na zřejmě více než tisíci lokalitách, a představuje tak nejhojnější ponořený druh vodních rostlin ČR. Její mimořádná ekologická plasticita a tolerance jí umožňují růst v rákosinách většiny i silně eutrofních rybníků ve všech krajích ČR v měkkých i tvrdých vodách. Naproti tomu kriticky ohrožená b. obecná se v ČR vyskytuje zřejmě už jen na posledních 1-2 lokalitách na Hodonínsku a hrozí ji vyhynutí. Naštěstí je dosti hojná ve všech sousedních státech. V ČR rostla vždy jen v tvrdých nížinných vodách. V Evropě oba druhy rostou vzácně spolu (např. Záhorie na Z. Slovensku).
Oba druhy je velmi snadné pěstovat venku v zahradních rybníčcích nebo větších nádržích bez zvláštních nároků na chemismus vody a můžeme je pěstovat i společně s jinými našimi nebo cizími druhy vodních bublinatek. Během teplé letní sezóny v příznivých podmínkách oba druhy velmi rychle rostou (2,5 - 3,5 přeslenů/den), což je zřejmě jejich hlavní obrana proti porůstání vláknitými řasami. Oba druhy sice snášejí trvalé zařasení, ale tyto podmínky spojené většinou s vysokým pH kolem 9 znamenají výrazné zpomalení růstu a množení. Oba druhy se množí exponenciálně větvením prýtů, takže v dobrých podmínkách za sezónu hustě zarostou kultivační nádrž. B. obecná má také schopnost regenerovat mladé rostliny z ustřižených listů. Ustřižené listy regenerovaly v 75 % do 1 - 1,5 měsíce.
U.vulgaris (kresba Z. Žáček)
Ačkoliv jsou oba druhy poměrně světlomilné, zastínění nádrže je velice vhodné. Vysoké letní teploty u obou druhů pravděpodobně urychlují začátek tvorby turionů, která probíhá v průběhu září. V říjnu turiony dozrávají. Není úplně jasné, zda oba druhy bublinatek tvoří turiony také při pěstování ve vytápěné místnosti. Zkušenosti anglických pěstitelů ukazují na to, že anglické rostliny b. obecné mohou v takových podmínkách růst i přes zimu. V kultuře oba druhy hojně kvetou v průběhu července a srpna. B. jižní je sterilní a nikdy netvoří semena, kdežto b. obecná normálně vytváří semena, ale dozrávání tobolek a semen v kultuře bývá často ztíženo pádem květního stvolu do vody nebo jeho uschnutím. V zásadě však tobolky mohou dozrávat nad vodou i pod ní. V tobolce je asi 30 - 50 semen, která i po překonání zimního klidu (dormance) ve vodě v ledničce špatně klíčí (klíčivost jen asi 5 %). Ekologie klíčeni semen ani způsoby optimálního uchování semen (na vzduchu nebo ve vodě?) nejsou známy. Nově bylo zjištěno, že krmení rostlin zooplanktonem má velký vliv na velikost rostlin i turionů (Otto 1999) a že rostliny chytají nejčastěji kořist v rozmezí délky 1 -4 mm (Harms 1999).
U. intermedia, U. ochroleuca
Tyto druhy jsou ve sterilním stavu nesnadno rozlišitelné (Husák a Adamec 1999). B. prostřední (U. intermedia) i b. bledožlutá (U. ochroleuca) jsou v ČR kriticky ohrožené druhy s těžištěm současného výskytu v Třeboňské pánvi (Adamec a Lev 2002). B. prostřední se vyskytuje pouze na 7 lokalitách na Třeboňsku, přičemž výskyt na Chebsku již není jistý. B. bledožlutá se vyskytuje na 11 lokalitách na Třeboňsku a ojediněle na Chebsku a v Pošumaví. Oba druhy mohou vzácně růst spolu. Situace je však složitější, protože se v posledních asi 5 letech podařilo přeurčit většinu současných nálezů rostlin U. ochroleuca např. z Německa nebo Itálie jako velice podobný a nesnadno rozlišitelný druh U. stygia, který byl popsán teprve v roce 1988 (Thor 1988) a nemá dosud české jméno. Tento nový druh má těžiště svého rozšíření v S Evropě, ale není vyloučeno, že se vyskytuje i v ČR určen jako U. ochroleuca.
B. prostřední i b. bledožlutá jsou vodní obojživelné druhy s dvojtvarými prýty, které mohou růst i terestricky. Jejich zelené fotosyntetické prýty s minimem pastí rostou vodorovně v hloubce vody 0-5 cm, kdežto bělavé masožravé prýty dlouhé až 15 cm s četnými pastmi velkými až 4 mm prorůstají šikmo dolů do řídkého hlubšího opadu z ostřic nebo rákosin. Voda na stanovištích obou druhů může být často velmi tmavá. Oba druhy mají velmi podobné ekologické nároky na stanoviště, ale b. prostřední dává přednost více kyselejším a živinami chudším vodám a roste obvykle na více zastíněných místech, kde ozářenost na úrovni rostlin dosahuje jen 2 - 10 % z celkové hodnoty nad porostem (Adamec a Lev 2002). B. bledožlutá je celkově ekologicky tolerantnější a může růst i ve vodách při pH do 8. Při růstu na silném světle může mít b. bledožlutá až třešňově červenou barvu, avšak b. prostřední bývá za stejných podmínek zbarvena jen do růžová. B. prostřední vytváří tobolky s 5 - 15 semeny, pro něž platí totéž, co pro b. obecnou, avšak b. bledožlutá je sterilní.
Oba druhy se nejlépe pěstují ve venkovní nádrži s hloubkou vody jen 1 - 5 cm, která napodobuje přírodní stanoviště. Na dně nádrže je směs písku a zahradnické rašeliny (5:1) vysoká 5 - 10 cm překrytá asi 1-cm vrstvou opadu z ostřic. Do substrátu na dně jsou řídce zasazeny některé běžné drobnější druhy ostřic (např. ostřice černá - Carex nigra, o. šedavá - C. canescens, o. plstnatoplodá - C. lasiocarpa aj.) nebo suchopýrů (Eriophoriim). Pro dobrý růst obou druhů bublinatek je vhodné, aby hladina co nejméně kolísala. Je proto třeba nádrž opatřit výpustním otvorem, který odvede přebytečnou vodu při deštích, anebo použít nádrž velmi mělkou. Nádrž je třeba stínit na úroveň 10-25 %, aby se rostliny v létě nepřehřívaly. V takovýchto podmínkách mohou oba druhy v kultuře kvést. Oba druhy se spolehlivě udržují v plovoucí okurkové sklenici s 2-cm vrstvou hrubého písku nebo štěrku na dně, opadem z ostřic jako substrátem a hloubkou vody 5-8 cm. Do pískuje vysazena jedna menší rostlina nějakého druhu ostřice. Do vody je vložen menší okružák a příznivě působí občasné krmení zooplanktonem. Při této malé hloubce vody substrát poměrně rychle zařasuje a je třeba ho každé asi 2 měsíce vyměnit. Tento způsob neumožňuje rychlé množení ani kvetení rostlin, ale slouží k nenáročnému udržování rostlin ve sbírce. Oba druhy bublinatek je však také možno pěstovat v normální hlubší nádrži s hloubkou vody 15 - 30 cm spolu s jinými druhy vodních bublinatek nebo aldrovandkou na opadu z ostřic. V těchto podmínkách však oba druhy bublinatek nekvetou. B. bledožlutou lze překvapivě s úspěchem pěstovat i na vláknité hnědé rašelině v pokojovém akváriu s terestrickými masožravými rostlinami. Rostliny vytvářejí terestrickou formu s krátkými kožovitými listy a ve vytápěné místnosti mohou růst dokonce celoročně.
U. minor, U. bremii
Oba druhy jsou ve sterilním stavu od sebe zcela nerozlišitelné a i rozlišení kvetoucích rostlin je problematické (Husák a Adamec 1999). B. menší (U. minor)z v ČR silně ohroženým druhem a v ČR se vyskytuje roztroušeně řádově asi na 50 lokalitách s těžištěm výskytu na Třeboňsku a Českolipsku. B. Brémova (U. bremii) považována za nezvěstný druh, ale v roce 2000 byla znovu nalezena v okolí Č. Budějovic. Oba druhy jsou vodní obojživelné rostliny s náznakem dvojtvarosti prýtú, které mohou růst i terestricky na zvodnělém substrátu. B. menší na stanovištích roste často spolu s b. jižní a vzácně s b. prostřední nebo b. bledožlutou. Pro venkovní pěstování obou druhů platí totéž, co pro b. prostřední či b. bledožlutou. Protože b. menší i b. Brémova jsou ekologicky velmi tolerantní, je možné je pěstovat i v zahradním rybníčku spolu s ozdobnými vodními a mokřadními rostlinami a nevadí jim vyšší pH ani slabší zařasení. Ve venkovních nádržích se oba druhy masově rozrůstají, takže je třeba čas od času je protrhat. V plovoucích okurkových sklenicích v teplých létech mohou dokonce i kvést. Oba druhy tvoří klíčivá semena.
Exotické druhy vodních bublinatek
U. volubilis
Tento pozoruhodný subtropický druh ponořené vytrvalé vodní bublinatky se vyskytuje v přímořských oblastech JZ Austrálie a roste slabě ukotven ve dně v hloubce vody až do asi 0,5m na jílovitých a rašelinných půdách (Lowrie 1998). Představuje nejčastěji pěstovaného zástupce australských vodních či obojživelných druhů bublinatek ze sekce Pleiochasia. Druh má svazčitě uspořádané nevětvené velmi tenké vláskovité listy o průměru jen 0,3 - 0,6 mm, které jsou u dospělých rostlin dlouhé 12-15 cm, ale v dobrých podmínkách mohou dosahovat i 20 - 30 cm. V zimě při nízké teplotě vody se vytvářejí listy kratší, které jsou zploštělé a široké až 0,8 mm. V bázi listové růžice se stále zakládají nové listy, takže mladé rostliny mají jen několik desítek listů, kdežto staré rostliny i více než stovku. Podle polohy, přítomnosti a velikosti pastí je možno listy rozdělit do dvou skupin s plynulým přechodem. Dlouhé listy tvoří podstatu listové růžice a vyrůstají více méně vertikálně. Na špičkách těchto listů se jen vzácněji tvoří pasti, které nepřesahují délkou 2 mm a nebývají pigmentované. Na okrajích listové růžice se tvoří listy dlouhé jen 1 - 4 cm, které na špičkách nesou pasti dlouhé až 5 mm a zpravidla silně pigmentované. Z baze listové růžice vyrůstají horizontálně nebo šikmo dolů nitkovité a většinou bělavé oddenky (rhizoidy) o průměru 0,3 - 0,6 mm dlouhé 4-15 cm, kterými bývají rostliny lehce ukotveny v řídkém substrátu. Delší oddenky zpravidla nesou několik přeslenů velmi slabých listových úkrojků zakončených pastmi. Počet oddenků dosahuje přibližně jedné třetiny až jedné poloviny počtu listů. Druh je zcela nepodobný ostatním dobře známým vodním bublinatkám a na první pohled velice připomíná ponořenou formu naší mokřadní rostliny bahničky jehlovité (Eleocharis acicularis). V listových přeslenech delších oddenků se vzácněji zakládají malé rostlinky. Velké rostliny se také mohou samovolně množit vytvářením dceřinných rostlin v bázi listové růžice. Květní stopka se zakládá na bázi listové růžice, je ovíjivá a údajně může být dlouhá až 1 m (Lowrie 1998). V chudém květenství bývají 2-3 květy. Květy jsou fialové a plochá koruna má průměr 2 cm.
Pěstování této atraktivní bublinatky není obtížné a podmínky pěstování jsou stejné jako pro australské kmeny aldrovandky. Je tedy možné pěstovat oba druhy spolu.Výborně se osvědčilo pěstování v třílitrových okurkových sklenicích a opad z ostřic s přídavkem jílu jako nejlepší substrát. Voda by podle své tvrdosti měla mít pH asi mezi 6,0 - 7,5 a měla by být jen slabě hnědá. U. volubilis teplotně velmi otužilý druh. Snáší dobře letní teploty 20 - 30° C (růstové optimum je zřejmě 22 - 26° C) a zimní teploty nad 5°C (tj. 5 - 25° C). Je však pravděpodobné, že snáší dobře i zimní teploty mezi 0 - 5°C. Tato teplotní otužilost ji umožňuje pěstovat celoročně v akváriu ve vytápěné místnosti nebo v chladné části skleníku či na verandě nebo chodbě, kde v zimě nemrzne. Od května do října je možno ji pěstovat venku společně s našimi nebo subtropickými druhy bublinatek. Má však vyhraněné požadavky na ozářenost: je mírně stínomilná a upřednostňuje difuzní ozářenost před přímým slunečním zářením. Nesplnění této podmínky může vést k tomu, že rostlina i při ostatních optimálních podmínkách neroste. Protože silnější přímé letní sluneční záření značně přehřívá akvárium, je pravděpodobné, že silnější přímé záření ale i teploty nad 30 °C rostlině škodí a výrazné kolísání denních teplot rostlině neprospívá. Proto je vedle stínění akvária vhodné tento druh pěstovat na S-SV okně, kde má dostatek difúzního světla po celý den, ale nebude se přehřívat. Při venkovním pěstování by se akvárium nebo nádrž měly přistínit asi na 10 -15 % ozářenosti. Při pěstování při nadměrné ozářenosti mohou být rostliny až třešňově červené, ale tyto podmínky spojené s vyšší teplotou vody vedou k silnému zarůstání rostlin vláknitými řasami, k čemuž jsou rostliny dosti náchylné. Rostou-li rostliny dlouhodobě v zařaseném akváriu, jsou jejich listy velice tenké (jen asi 0,1 - 0,2 mm). Pokud jsou rostliny na povrchu zařasené, je třeba je z akvária vyndat, mechanicky zbavit řas a znovu zasadit jejich oddenky do substrátu. Zasazení do opadu bývá často obtížné a rostliny mají snahu vyplouvat k hladině. Při pěstování v optimálně zastíněných podmínkách však porůstání řasami není žádným problémem a rostliny jsou prakticky čisté. U. volubilis roste jen velice špatně terestricky na rašelině nebo písčitém jílu. V takových podmínkách vytváří listy dlouhé jen asi 1 cm. Ve srovnání s typickými vodními bublinatkami je růst U. volubilis i v létě dosti pomalý, ale může být urychlen krmením jemným zooplanktonem. Rostliny se samovolně rozmnožují vytvářením mladých rostlin na dlouhých oddencích a oddělováním rostlin na bázi listové růžice. V dobrých podmínkách v bytovém akváriu z jedné dospělé rostliny může zajeden rok vzniknout až 50 dceřinných rostlin, takže akvárium může hustě zarůst. Množení rostlin se může urychlit odstřižením dlouhých oddenků, na nichž během 2-3 měsíců dojde k regeneraci rostlinek v místě přeslenů. V mém akváriu regenerovalo do 3 měsíců přibližně 50 % všech oddělených oddenků. Ke kvetení u největších jedinců dochází v našich podmínkách jen na jaře. Zralé tobolky se nevyvíjely. Celkově je možné doporučit pěstování U. volubilis i v bytech orientovaných na sever, kde není dostatek světla k pěstování jiných světlomilnějších druhů MR. Údržba kultury tohoto druhuje velmi nenáročná.
U. beaugleholei
Tento vytrvalý druh je určitou zmenšeninou U. volubilis a jeho tenké nevětvené vláskovité listy mají mít délku jen do 4,4 cm (Lowrie 1998). Taylor (1989) tento druh ve své monografii neuvádí. Druh se vyskytuje v subtropické až mírné oblasti JV Austrálie od Canberry přes Melbourne až po Adelaide a údajně roste obojživelně v mělké vodě na písčito - jílovitých půdách na okrajích močálů a silničních příkopů. Moje zkušenosti s pěstováním tohoto druhu jsou velmi omezené a dost negativní. Drobná semena sice během 1 - 2 měsíců v mírně dystrofní vodě více než z poloviny na jaře vyklíčila (klíčeni bylo možno urychlit máčením v kyselině gibberellové, asi 1 mg/l), ale semenáčky potom již téměř nerostly. Semenáčky měly v nejlepším případě 2-3 čárkovité slabé bledé listy široké asi 0,5 mm a dlouhé jen 6-10 mm. Na jejich bázi vyrůstala pigmentovaná past o průměru 1 mm a 1 -2 vláskovité bílé rhizoidy dlouhé 5-12 mm a tenké jen 0,1 - 0,2 mm.
Semenáčky jsem vzhledem k jejich nepatrné velikosti pěstoval stejným způsobem, jakým probíhalo i klíčeni. Pěstoval jsem je ve sklenicích o objemu 0,3 - 0,41 se šroubovitým uzávěrem, co se v nich prodávají džemy. Ve sklenici bylo asi 100 - 150 ml mírně dystrofní vody a na dně krátké kousky opadu z ostřic a trochu jílu. Semenáčky plavaly buď volně pod hladinou anebo jsem je opatrně vložil na dno mezi kousky opadu. Před hermetickým uzavřením víka jsem do sklenice vydechl vzduch z plic pro obohacení CO2. Toto „miniakvárium" plavalo přes léto ve venkovní přistíněné nádrži s našimi bublinatkami anebo ve skleníku v nádrži se subtropickými bublinatkami. Semenáčky rostly relativně lépe jako volně plovoucí než zakotvené ve dně, avšak byly trvale velmi slabé a i přes krmení velmi jemným zooplanktonem nerostly a postupně během léta uhynuly. Není mi jasné, jak tyto vzácné a křehké rostliny správně pěstovat. Bylo by žádoucí vyzkoušet jejich terestrické pěstování ve vlhké atmosféře na směsi písku, jílu a rašeliny anebo jen v hloubce 0,5 - 1 cm. Rostliny budou zřejmě vyžadovat určitý zástin podobně jako U. volubilis, protože i v mírně zastíněných podmínkách semenáčky vytvářely pigmentované růžové pasti. I když o pěstování tohoto druhu se neví vůbec nic, je pravděpodobné, že pokud by se podařilo překonat kritické stádium semenáčků a získat dospělé rostliny, jejich pěstování by bylo zřejmě mnohem snazší. Zde by pomohlo zavedení rostlin do sterilní kultury in vitro a získání dospělých rostlin touto cestou.
