Jméno Byblis získal rod podle mytologické postavy Byblis, což byla vnučka Apolla, která se zamilovala do jeho bratra. Ten ji ovšem odmítnul a opustil. Byblis pak začala ronit hořké slzy, které se na slunci krásně třpytily. Přesně tak jako se třpytí krůpěje výměšku žláz na listech a lodyhách rostlin tohoto rodu.
Celý rod roste v severní části Austrálie. Byblis gigantea zaujímá území severozápadního pobřeží, které se prostírá asi na 50 mil jižně a na 400 mil severně od Perthu. Převládá zde podnebí s chladnou deštivou zimou a horkými teplými léty.
Byblis gigantea je až 50 cm vysoká rostlina se žláznatě chlupatými listy i lodyhou, které slouží jako lapací i trávicí orgány Až 20 cm dlouhé listy jsou čárkovité, tuhé a světle zelené. Při polapení kořisti se kolem ní (podobně jako u ostatních druhu rodu Byblis) neobtáčejí. Vyrůstají z růstového vrcholu přímo, nejsou většinou stočené a jen se prodlužuji (narozdíl např. od B. liniflora). Lodyha je přímá, vystoupavá, v dolních partiích dřevnatící. Pětičetné květy vyrůstají na žláznatě chlupatých stopkách, jsou červenofialové, veliké většinou kolem 3 cm. Od objevení se zárodku květu po jeho otevření může uplynout i více než měsíc Květ vydrží tak 3 až 5 dní a pak odumírá. Rostlina je cizosprašná, a i když vlastním dva exempláře, do dnešního dne se mi jejich květy "nesetkaly", takže jsem opylení nemohl provést. Pokud je květ opylen, přemění se v semeník, ve kterém dozrávají černá drsná makovitá semena Byblis gigantea je pyrofit, což znamená, že ke klíčení potřebuje krátkodobé působení velmi vysoké teploty při požárech, které jsou v místech její domoviny častým jevem. Rostlina miluje plné výsluní a písčitý kyselý substrát.
B. gigantea (kresba J. Neubauer)
Toliko tedy informace z literatury A nyní bych vám chtěl popsat, jak tuto krásnou a zvláštní rostlinu pěstuji já. Na jaře roku 1999 jsem od jednoho přítele obdržel 5 semen Byblis gigantea. Tento druh mě již dlouho lákal svou obtížností při klíčení a i dalším pěstováním. Po prostudování starších čísel APMR jsem se dozvěděl pár informací, jak na klíčení tohoto druhu. Páchat požár na povrchu květináče se mi nechtělo, a tak jsem sáhl po chemii. Ptal jsem se sám sebe, co vzniká hořením dřeva? Jsou to převážně různé uhličitany alkalických kovů a kovů alkalických zemin, z nichž nejznámější je potaš. Řekl jsem si, že by tato látka spolu s vyšší teplotou mohla působit na klíčeni semen. Proto jsem si z ní připravil asi 2 % ní roztok (chemicky je to uhličitan draselný), který jsem zahřál asi na 50° C a do něj ponořil dvě semena na půl hodiny. Pak jsem je vysel na živý rašeliník. Bohužel asi po měsíci obě semena zachvátila plíseň, takže jsem tento pokus ukončil jako nezdařilý. Jelikož jsem již s dalšími experimenty riskovat dále nechtěl, rozhodl jsem se pro jistotu — kyselinu giberelovou.
Zbylá tři semena jsem na 24 hodin namočil do zkumavky s jejím roztokem v koncentraci 1000 ppm (o přípravě roztoků viz např. 5. díl seriálu o chemii, jinak se dá použit i metoda ,,na špičku nože") - Pak jsem je vysel do vyššího květináče o rozměrech 10 x 10 cm. Jelikož jsem s nimi již potom nechtěl dál hýbat (kvůli možnému poškození kořenů), použil jsem přímo substrát, ve kterém ji pěstuj i dosud. Skládá se z rašeliny a perlitu (2:1) s malým podílem písku. Je nezbytná dobrá drenáž. Pak mohou stát květináče ve vodě i stále. Povrch substrátu jsem pokladl nastříhaným živým rašeliníkem a na něj jsem položil zbylá tři stratifikovaná semena. Rašeliník vytváří vhodné mikroklima pro klíčení a zároveň zabraňuje vzniku plísní. Pro klíčení je vhodná vyšší vzdušná vlhkost (otevřené vyšší akvárium, květináč stojí asi 1 cm ve vodě). Denně jsem je chodil kontrolovat. Všechna semena vyklíčila již za neuvěřitelných 8 dní. Po vyklíčení je třeba vzdušnou vlhkost snížit.
První semenaček však záhy zašel a tudíž zbyla dvě naklíčená semena. Ta již (po 14 dnech) měla dva děložní lístky. Rozhodl jsem se je zabořit více do rašeliníku, aby lepe zakořenily. Při manipulaci však došlo ke zlomení jednoho semenáčku. Už jsem se s ním v duchu loučil. Nicméně jsem ho opět narovnal do původní polohy (visel opravdu jen na vlásku) a k mému velkému úžasu nejen, že nezašel ale začal růst o mnoho lépe než ten nezlomený. Oba byly ve stejném květináči, takže měly i stejné podmínky. Rozhodně ale tuto metodu nemohu doporučit, myslím si, že to byla pouhá náhoda.
Rostlina dlouho (někdy i více než dva měsíce) zůstává ve stadiu dvou děložních lístků. Pak ale nasadí přímo raketové tempo a za další měsíc až dva dosahuje výšky asi 6 cm. Do stavu dospělosti dorůstá po jednom roce života. V roce 2000 někdy koncem května jsem objevil základ květu. To, že se bude jednat o květ se pozná velmi záhy, protože květ začíná růst v paždí už dospělých listů. Nejdříve se utvoří poupě, které se zvětšuje a roste a pak naráz (po ránu) se otevře. Je úžasné jej pozorovat. Alespoň mně jeho stavba očarovala. Jakmile začala kvést i druhá rostlina, zkoušel jsem ji opylovat. Bohužel i přes několik pokusů se to nezdařilo.
Zde bych si dovolil udělat malou odbočku. V ten rok jsem totiž vysel i semena jiných byblid, mezi nimi i B. aff. filifolia ze semenné banky. Shodou okolnosti, v době. kdy kvetla Byblis gigantea, vykvetla i tato byblida. O jejím původu nic nevím, vím jen, že je cizosprašná (o čemž jsem se přesvědčil po několika marných pokusech opylovat tuto rostlinu vlastním pylem) a květy má o něco větší než Byblis liniflora. Jinak se rostlině Byblis liniflora dost podobá. Zkusil jsem si zahrát na opylovače a přenesl jsem pyl z Byblis gigantea na bliznu Byblis aff. filifolia. Po zhruba měsíci jsem sklidil na B. aff. filifolia asi 40 semen. Ty jsem zkoušel v roce 2001 vysít, ale semenáčky se mi nepodařilo dopěstovat do dospělosti. Asi po měsíci života najednou a z ničeho nic uhynuly. Takže bohužel ani nemohu říci, jestli jsem mohl vytvořit křížence mezi jednotlivými druhy Byblis nebo ne. Bohužel ani literatura o možném křížení jednotlivých druhů rodu Byblis nic neříká. Je možné, že šlo pouze o stimulaci samoopylení B. aff. filifolia pylem B. gigantea. Ještě bych se chtěl tomuto problému v budoucnu věnovat.
Byblis gigantea pěstuji spolu s mexickými tučnicemi na severním okně s rozptýleným světlem a roste velmi dobře. Je ale potřeba ji na menší přísun světla připravovat již od vyklíčení. Pak roste uspokojivě a za světlem se nevytahuje. Vzdušná vlhkost stačí pokojová. I přes relativně nízkou vzdušnou vlhkost v bytě je rostlina stále krásně orosená, a to i v zimním období. V létě stojí květináč neustále ve vodě, v zimě snižuji zálivku a jen párkrát za týden proliji substrát trochou vody. Několikrát se mi také stalo, že jsem v zimním období zapomněl rostlinu zalít a substrát zcela vyschnul. Zdá se, že jí to ale vůbec nevadí. V létě dosahují teploty na mém severním okně kolem 25° C, v zimě klesají na 18° C a méně, což, zdá se, rostlinám vyhovuje. V době psaní tohoto článku je má tříletá rostlina vysoká asi 30 cm. V roce 2001 jsem se květů bohužel nedočkal. Může to být stářím rostliny, možná by pomohlo ji přesadit, ale vzhledem k dosavadnímu zdárnému růstu jsem ji ještě nepřesazoval. V každém případě je potřeba přesazování provádět velmi opatrně, abychom nepoškodili kořenový systém, který nesnadno regeneruje. Rostlinu budu přesazovat letos na jaře. Pokud by vám B. gigantea rostla příliš rychle a do příliš velkých rozměrů, můžete ji zmladit. A to tak, že ji zjara asi ve dvou třetinách výšky zastřihnete. Po nějakém čase vytvoří nový růstový vrchol.
Jde o velmi dobrého lovce, což je patrné z toho, že je na každém listu možné nalézt vždy několik mušek a v letních měsících dokonce i par komáru. Ostatní rostliny v její blízkosti jsou za stejných podmínek obyčejně bez kořisti. Její kořistí se stala před nedávném dokonce i vypasená masařka, což je asi ta největší kořist, kterou může ulovit. Je to nejspíš z toho důvodu, že vylučovaný sekret je hustší a snadněji ulpívá na kořisti než třeba sekret rosnatek.
Závěrem bych se s vámi chtěl podělit ještě o jednu zkušenost s druhem B. gigantea. V květnu loňského roku se mi na listech začalo objevovat cosi bílého. Vypadalo to jako sníh, a když jsem se toho dotknul, část z něj opadala Vždy byla napadena jen asi 1 cm velká část listu. Pak „sníh" ustoupil (likvidoval jsem ho též částečně mechanicky já) a na listech se začaly objevovat nahnědlé skvrny —jakoby spálená místa po zmiňovaném „sněhu" Výsledkem bylo, že takto napadený list odumřel asi dvakrát rychleji než normální nenapadený list. Jelikož jsem nechtěl použít žádnou chemii a ani jsem nevěděl, oč se jedná, rozhodl jsem se pro radikální krok. Ostříhal jsem rostlině všechny listy (ponechal jsem jen jeden právě vyrůstající z růstového vrcholu), pořádně ji omyl vodou a odstranil a vyměnil za novou i tu část substrátu, kam určité množství „sněhu" napadalo. Přesto se „sníh" po čase začal na starších listech opět objevovat. Už jsem to skoro vzdal a začal se pídit po nějaké mírné chemii, když se náhle „snížek" na listech tvořit přestal. Bylo to někdy koncem července. Na jiné rostliny „sníh" přenosný není, o čemž jsem se přesvědčil tím, že rostliny rostoucí v blízkosti Byblis gigantea žádné známky napadení nevykazovaly. Kdyby měl někdo náhodou podobné zkušenosti s čímsi, co se výše uváděnému „sněhu" podobá, ozvěte se mi prosím na mou adresu.
Na úplný závěr bych vám chtěl při pěstování této spanile krásné a dlouhověké zástupkyně rodu Byblis popřát mnoho zdaru.
květ B. gigantea (kresba B. Šponarová)
