Na jaře roku 1997 jsem si konečně splnil svůj největší sen - sám se pokusit pěstovat exotickou láčkovku Nepenthes bicalcarata. Jde totiž bezkonkurenčně o mou nejoblíbenější masožravou rostlinu na světě.
Zakoupený semenáček v původním substrátu a se základy láček měl v průměru asi 10 cm. Rostlinu jsem umístil do 10 1 akvarijní nádrže se skleněným krytem, nad nímž byla v odstupu přibližně 5 cm instalována zářivka. Teplota v nádrži se s ohledem na letní a zimní období pohybovala v rozmezí 25°- 30° C. RVV (relativní vzdušná vlhkost) činila 100 %. Pokud jde o přirozenou světelnou expozici, nádrž stála u jižního okna. V její dolní části, pod rostlinou v závěsu, byla umístěna ještě jedna zářivka navíc, která ohřívala vodu.V těchto podmínkách jsem rostlinu pěstoval asi rok. Po zmíněné období se projevovala jen nesmělým a velmi pomalým růstem. Za tu dobu vytvořila 5 listů, její průměr dosáhl cca 15 cm a vytvořila dvě malé láčky o výšce asi 2 cm.
Nepenthes bicalcarata Hook.F. je endemickou láčkovkou Bornea omezenou výskytem převážně na rozsáhlé západní pobřežní rašelinné bažinaté pralesy, které se prostírají od severozápadního Kalimantanu přes Sarawak po Brunei (jen po jižní Sabah). Tyto pralesní močály se nacházejí pod úrovní nadmořské výšky 300 m.
V roce 1873 ji v „Prodromus“ slavného botanika A.P. De Candolla poprvé podle vzorků sbíraných Lowem a Beccarim popsal sir Joseph Hooker. Do Evropy ji introdukoval v roce 1879 Burbidge.
Nepenthes bicalcarata si přilepšuje nejen lapáním drobných bezobratlých, ale ještě navíc k tomu hostí v otvorech úponek při bázích láček jeden mravenčí druh. Tato kombinace karnivorie s myrmekofilií je ve světě rostlin zcela ojedinělá.
N. bicalcarata spodní past (kresba Z. Žáček)
Protože jsem se nemohl dočkat, kdy už tuhle krásku spatřím v celé její vyzrálé nádheře, přemítal jsem, jak bych její růst urychlil. Usoudil jsem, zeji málo hýčkám, což jsem radikálně změnil. V předsíni panelového bytu, v němž bydlím, jsem jednu ze šatních skříní nahradil vitrínou o výšce 150 cm, šířce 50 cm a hloubce rovněž 50 cm. Nad ni jsem umístil halogenové žárovky o výkonu 50 W a rozptylu světla 38 stupňů. Světelný režim byl nastaven automaticky na 12 hod. (od 9.00 - 21.00 hod.) Na dno vitríny jsem instaloval zvlhčovač vzduchu tvořící vodní mlhu, jehož spotřeba vody je asi 2 1 za týden. Rosení zde probíhalo denně 2 hodiny (první od 9.00 do 10.00 hod. a druhé od 16.00 do 17.00 hod.). V popsaných podmínkách jsem rostlinu zavěšenou v prostoru pěstoval až do léta loňského roku (tj. 2 002). Růst se výrazně zlepšil. Za rok zmohutněla a její průměr se z 15 cm zvětšil na 30 cm. Láčky se zbarvovaly krvavě rudě zvláště kolem obústí. Víčka zahýřila zeleno-červenou mozaikovitou strukturou. Po roce jsem rostlinu přesadil a kvůli prevenci olistění před úpalem jsem její zavěšení snížil od umělého světelného zdroje cca o 60 cm. Květináč v závěsu jsem jednou týdně důkladně proléval vodou. Osvědčuje se mi obyčejná teplá užitková voda, kterou nechávám před vlastní zálivkou ustát. Během léta jsem láčky přikrmoval. Nejvýraznějšími sousty byli chrousti, ale po odumření láček a kontrole jejich obsahu jsem v jejich natráveném detritu často zjišťoval, že si k nějaké té laskomině pomohly i samy. V jejich pastech spontánně končí drobouncí živočichové, kteří jsou běžnou součástí fauny každé podobné vitríny. U jedné z pastí jsem pozoroval nerovnoměrný vývoj. Souvisel zřejmě s tím, že se její základ vyvíjel přilehlý jednou stranou na sklo vitríny. Tělo a zejména víčko této láčky byly za zralosti symetricky vyvinuty pouze na vzdálenější straně od skla. Pár „tesákovitých" výrůstků, jimiž jsou láčky Nepenthes bicalcarata typické, se u pozorované láčky vytvořil jen polovičně. Po této zkušenosti jsem neustále dbal, aby rostlina svými základy láček nikde ve vitríně nenaléhala na sklo.
Latinské druhové jméno „bicalcarata" značí: „bi“ = dvoj a „Calcarata" = ostruhatá a tedy dvojostruhatá. Vztahuje se k nezaměnitelnému znaku na láčkách tohoto druhu, jímž jsou dva ostruhaté výběžky srůstající mečovitě od bazální části víčka. Podněcují fantazii k celé řadě příměrů, např. k jedovým zubům zmije.
Zjistil jsem, že velmi dobrou rámcovou představu, zda bude dospělá láčka subtilnější nebo naopak robustnější, si lze udělat už v ranných stádiích vývoje podle tloušťky úseku úponky těsně při odstupu od jejího základu. Je-li tento úsek silný, vytvoří se téměř jistě „vypasená" láčka a podobně je tomu i naopak.
Do léta minulého roku dosáhl průměr nejdelších listů mé láčkovky N. bicalcarata měřených od odstupů z lodyhy po přechod v úponky průměru cca 60 cm. Bylo nutné přemístit ji do prostornější vitríny, kterou jsem sestavil, a v níž je dodnes. Rozměry nejnovější vitríny jsou následující: výška 120 cm, šířka 150 cm a hloubka 50 cm. Než jsem do ní rostlinu umístil, opět jsem ji přesadil. Substrát sestává z rašeliny, živého rašeliníku, polystyrénu a jemně drcené dubové kůry (1 : 1 : 1 : 1). Zatím poslední květináč, do kterého jsem svou favoritku přesadil, má objem cca 2,5 1. Na rozdíl od předešlých vitrín, v nové už květináč s rostlinou není v závěsu, ale stojí na jejím dně v podmisce, v níž je výška vodní hladiny udržována asi na 3 cm. Kvalitní osvit zajišťuje halogenový set (5 x 20 W, rozptyl světla 38 stupňů, každá žárovka setu má hodnotu 12 V, průměrná výměna: 1 žárovka cca za 2 roky). Halogenový set je od vrcholové části rostliny vzdálen cca 80 cm. RVV ve vitríně se pohybuje kolem 90 %. Rosím 1 x za 2 - 3 dny mechanickým rozprašovačem.
N. bicalcarata horní past (kresba Z. Žáček)
Závěrem stručné konstatování o aktuálním stavu rostliny ke dni 19.1.03, v němž tohle sdělení sepisuji. Zřetelně platí poučka, že čím větší prostor je jí poskytován, tím více se rozrůstá. Její průměr už činí cca 80 cm (průměrem je míněn rozsah délky dvou nejdelších listů v protistojném postavení). Má vytvořeno šest listů (dva o délce asi 35 cm, ostatní jsou o 1/3 menší). Po půlroční době od přesazení vykazuje rostlina tvorbu větších listů, na jejichž úkor rychleji odumírají starší pasti. Zralé pasti dosahují výšky 15 cm a v nejširší části těla 8 cm šířky. Podle mé zkušenosti tvořila rostlina pasti v kterémkoliv popsaném stádiu bez problémů. Nejvíce zralých pastí (rostlina v závěsu) současně bylo pět. Podle mého pozorování přetrvávají dospělé pasti asi 1 - 2 měsíce. A ještě jedno potěšitelné zjištění. V předešlých vitrínách, v nichž má N. bicalcarata spočívala v závěsu, se na povrchu substrátu neobnovoval rašeliník. Teď, v nejnovějších podmínkách, přímo bují a svou svěží zelení krásu mé nejoblíbenější MR jen zvýrazňuje.
Z deníku Susan Phillippsové:
„30.12.1982 —jedeme po bílé písčité cestě podél nouzové letecké dráhy, ale nacházíme jen láčkovky
N. rafflesiana a N. gracilis. Pokračujeme proto po této cestě v jízdě dál až k sarawacké hranici,
kde odbočujeme na jinou silnici Po obou stranách se tyčí panenský bažinatý prales. Je vysoký, ponurý a pro husté pandánové a rotangové porosty včetně zlověstných pohyblivých písků močálu neproniknutelný. Při okraji se zřetelně rýsují koruny Casuarina nobilis. Všude jsou spousty kafrovníků a voskových palem, které v pralesním šeru šarlatově rudě září.... Jak zvolna projíždíme kolem, kdosi náhle vykřikuje: „Támhle je list nějaké láčkovky!" Brouzdáme se do močálu, vyplétáme z pandánové houštiny na dvě stopy dlouhé listy a vyprošťujeme jednu láčku — ano, pod víčkem má dva výrůstky. Konečně Nepenthes bicalcarata ! Báječný den! Získáváme celou horní část rostliny s nesmírně dlouhými listy se žlutozelenými až světle oranžovými láčkami včetně jedné pozemní tmavě narudlé a rovněž jeden semenáč. Při dalším průzkumu nacházíme už jen jedince N. ampullaria, kteří se šplhají po křoviscích. A tak zpět domů s naší drahocennou odměnou..." The Pitcher Plants of Borneo, Anthea Phillipps & Anthony Lamb, 1996, str. 72.
ZŽ
