Návštěva u Jakuba Štěpána

Kuba Štěpán s kamenem osázeným tučnicemi

Týž týden, co jsme si s Katkou Braunovou prohlédli sbírku Martina Dlouhého, jsme měli naplánovanou ještě jednu návštěvu dalšího člena Darwiniany Jakuba Štěpána. Ta neměla být tentokráte spojená s večerním posezením na zahrádce a grilováním, nýbrž pojata mnohem akčněji. Byl nám přislíben výlet na dvě přírodní lokality: jednu orchidejovou (za jiné botanické kurozity neboli JBK) a druhou masožravkářskou – v tomto případě tučnicovou (abychom plně dostáli dovětku za názvem naší Společnosti). Průvodcem měl být přímo Kuba, který se velice ochotně nabídl provést nás po okolí.

Akci jsme domluvili na neděli 1. srpna. Na rozdíl od úterní večerní dopravní špičky v Praze, kdy jsme jeli za Martinem Dlouhým, jsem tentokráte v dopoledních víkendových hodinách neočekával žádné problémy s průjezdem. Z omylu mě vyvedla nehoda před sjezdem na dálnici, kde byla ještě navíc doprava z důvodu oprav na vozovce svedena do jediného pruhu. Kolona byla pořádná, a tak jsme hned na startu nabrali více než půlhodinové zpoždění, které jsem ale hned v zárodku odmítl jakkoli zkoušet dohnat nějakou rychlejší jízdou. Pouze jsme Kubovi zavolali, že budeme mít zpoždění a posunuli svůj původně plánovaný čas příjezdu.

Ani já, ani Katka jsme u Kuby nikdy na osobní návštěvě ještě nebyli. Nevím jak Katka, ale co se mých vlastních očekávání týče, měl jsem vcelku jasno a byl jsem proto také náležitě duševně připraven. Z Kubova vyprávění na různých darwinianích setkáních a především podle mnoha skvělých fotek opravdu širokého spektra masožravých druhů, kterými se prezentuje na fóru, jsem si představoval přinejmenším pole, aby to všechno mohl vůbec někde pěstovat. Samozřejmě ve dvou patrech – to horní by totiž celé mělo být ještě osázeno větrnými elektrárnami, aby mohl hlavně v zimě kytičkám dosvěcovat.

Po příjezdu do městysu Loučeň a nápovědě po telefonu, protože správná cesta chytře uhýbala z hlavní silnice, jsem zaparkoval před hezkým rodinným domem s velkou zahradou. Kuba nás přivítal a uvedl dovnitř, abychom si mohli prohlédnout jeho sbírku. Resp. její první část. Tu má ve svém pokoji. Hned po vstupu jsem začínal rychle chápat, jak to ten Kuba vlastně dělá, že má ty své kytky tak hezky vybarvené a zdravě rostlé. A hlavně, kam je vlastně dává. Takže postupně. Jednu část místnosti zabírala velká okna s parapety. S pořádnými parapety – plnými kytek, samozřejmě. Hlavně rosnatek, tučnic a bublinatek. Okny prosvítalo hodně světla a celý pokoj byl díky tomu opravdu velice světlý. Patrně je to běžný jev, pokud máte jejich orientaci na jakoukoli jinou světovou stranu než sever :) Nebo severozápad jako já.

Nepřehlédnutelnou dominantou pokoje pak byla vitrína osázená umělým osvětlením. Tam jsem správně vytušil láčkovky, a proto mé první kroky zamířily právě sem. Konečně jsem tedy viděl v reálu vitrínu, kterou jsem předtím znal jen z některých fotek především z doby, kdy ji Kuba instaloval. Na každý pád byla krapet větší, než jsem si původně z jeho komentářů představoval. Krom láčkovek, které byly naaranžovány jak po celém dně, tak zavěšeny ze stropu ve vzduchu, bylo vše umně dozdobeno tilandsiemi. Přirozeně rovněž působil klacek obalený mechem. Kubovou specialitkou pak byly tučnice, které už podle svých slov pomalu nemá kam dávat, takže je na zkoušku zastrkal všude možně. A opravdu, po chvilce jsem jich pár našel nejen nastrčených do mechu na klacku, ale různě rozesetých na všech možných i nemožných místech a poschovávaných v květináčích jako doprovod láčkovek. Taky řešení. Já takto zase „přilepšuji“ svým láčkovkám heliamforou bludařskou (Heliamphora heterodoxa) a láčkovicí australskou (Cephalotus follicularis). Každý prostě máme svou libůstku. Proč ne. Co však v mém akváriu určitě nenajdete, je samička rákosničky žilkované (Leptopelis vermiculatus). Tomu jsme nemohli odolat a část snímků jsme věnovali i této fotogenické žabičce, které se být středem pozornosti evidentně líbilo. Velice šikovně využil Kuba odvětrávací prostor, kam se z vnější strany vejdou malé květináčky. V jednom jsem objevil dokonce Drosera lowriei. A protože takhle nízko by masožravky trpěly nedostatkem světla, nainstaloval sem Kuba ještě jednu zářivku, čímž kompenzuje pokles intenzity záření s rostoucí vzdáleností od zdroje. Uvnitř tím pro změnu dosvětluje pralesním rosnatkám. Barvu zvolil dočervena, takže pokud se vám některá barevná provedení zdají divná, opravdu to odpovídá skutečnosti a nejde o chybu fotoaparátu. Právě na žabičce je krásně vidět, k jak výraznému posunu vnímání barvy díky tomu dochází.

A co jsme tedy ve vitríně našli?

Rákosnička pod umělým osvětlením
Rákosnička pod umělým osvětlením
Skutečné zbarvení rákosničky
Pralesní rosnatky D. adelae a D. prolifera pod umělým osvětlením
Nepethes hamata

Poté jsme se soustředili na okenní parapety. Tam byly k vidění především rosnatky (od těch nejběžnějších jako D. capensis nebo D. binata, přes D. indica až třeba po D. hartmeyerorum), tácy s bublinatkami a samozřejmě tučnice. A také nepřeberné množství různých čerstvých výsevů, kde se v jediné nádobě spolu mísí několik druhů napříč vícero masožravými rody (a někdy nejen těmi), vše úhledně rozdělené na malá políčka a řádně oštítkované. Kuba byl navíc tak hodný, že se s Katkou o nějaké ty bublinatky podělil.

Ale vždyť bych málem úplně zapomněl na experiment "Měchýřková invaze"! Ten je zde rovněž. A mimochodem, v tomto případě jsem měl opravdu velké oči. Z fotek jsem nabyl dojmu, že ona pokusná nádoba je přeci jen trochu větší. Vlastně o dost větší. Takovou drobnou krabičku jsem vskutku nečekal ani náhodou.

Květináče různých bublinatek
Vlevo Kubovy výsevy především rosnatek, vpravo kámen s tučnicemi
Květ U. microcalyx
Utricularia nelumbifolia
Kámen s tučnicemi
Experiment „Měchýřková invaze“

Pokračování na nás čekalo na zahradě. U její hranice má Kuba do země zapuštěný krecht, v němž úspěšně zimuje některé masožravky. Přežily i letošní silné mrazy, takže to prostě funguje. Jedinou obtíží, s níž se musí potýkat, jsou plísně, ale na to naštěstí funguje roztok hypermanganu. Z kolekce fotek jsem vybral následující:

Cephalotus follicularis
Kvetoucí D. petiolaris
Vzadu H. minor, vepředu H. pulchella
Zleva Patrik Hudec, Katka Braunová a Jakub Štěpán

Prohlížení sbírky a veškeré to fotografování okolo zabralo, jak asi tušíte, více času, než jsme původně plánovali. Rozhodli jsme se proto rychle vyrazit na slíbené orchideje do přírodní rezervace na Slatinnou louku s tím, že se naobědváme až přímo na místě v Liblicích, kde měl Kuba vytipovanou restauraci. Bohužel, jak jsme zjistili, když jsme tam dojeli, v neděli nevaří. Konkurenční zařízení mělo pro jistotu rovnou zavřeno. Naštěstí fungoval alespoň blízký rádoby obchůdek, kde jsme se osvěžili (přeci jen bylo horko) a doplnili základní zdroj energie, tedy cukry.

Ačkoli si Kuba nebyl přesně jistý polohou, na lokalitu nás zdárně dovedl. Jak jsme pak zjistili na zpáteční cestě, která se vinula z druhého konce louky, stačilo jít přímo po značené naučné stezce. Ale proč dělat věci jednoduše :) Všechno by bylo prima, kdybychom nezjistili, že jsme přišli pozdě. Ne že by orchideje již byly odkvetlé, ale louka již byla kompletně pokosená. Řekl bych, že Kubu to mrzelo výrazně více než mě s Katkou. Měl trochu výčitky, že nás táhl celou cestu zbytečně. Ale my to tak vůbec nebrali. Krajina byla nádherná a v přilehlém lese nebylo takové úmorné vedro. Co jsme neviděli letos, zajedeme se podívat příští rok. Slibované vstavače, prstnatce nebo kruštíky nám jistě neutečou. A možná už by touhle dobou stejně byly zcela po odkvětu, takže o tu největší nádheru bychom tak jako tak přišli. Alespoň bylo vidět, že je o louku dobře postaráno. Taky dobře. A máme odtud hezké společné snímky (krom fotky vlevo také mj. http://www.darwiniana.cz/vamr/?page=obrazek&id=3471). Vždycky se najde něco pozitivního, je jen potřeba trochu hledat.

Vrátili jsme se k zaparkovanému autu a pokračovali dál vstříc hlavnímu bodu našeho výletu – lokalitu tučnice Dostálovy (Pinguicula ×dostalii) na Polabské Černavě. Jedná se o křížence tučnice české (Pinguicula bohemica) s tučnicí obecnou (Pinguicula vulgaris). Kuba nás varoval, že jelikož se na lokalitě oba rodiče vyskytují a rostliny již budou po odkvětu, nebude je umět od sebe rozlišit. To mě však popravdě nikterak netrápilo. Tučnice totiž vůbec nepěstuji a k nevíře mnohých kolegů mě tyto rostliny nikdy neučarovaly. Stojí si tak mimo můj vesmír zájmu a existenci tohoto rodu beru vlastně jen na vědomí. Zkrátka se mi líbí úplně jiné rostliny. Z tohoto prostého důvodu jsem byl hlavně zvědavý, jak lokalita vypadá jako taková, abych si ji mohl porovnat s jinými lokalitami masožravek v ČR, které jsem navštívil.

Musím říct, že jsem byl opět hodně překvapený. Hledat tučnice na zdánlivě vysušeném místě někde uprostřed posečeného pole by mě totiž rozhodně ani ve snu nenapadlo. Nejprve naše brouzdání vypadalo zcela beznadějně, ale pak Kuba objevil první tučnici a najednou byly všude kolem nás. Tady trsík, tam trsík. Stačilo jen trochu odhrnout do stran zbytky pokoseného porostu a byly tam. Katka si sice chvilku stěžovala, že najde jen ty, které jí ukážeme, ale přinutil jsem ji, aby si taky svou rostlinku našla, a pak už jí to šlo samo. Ostatně posuďte sami. Myslím, že doprovodné fotografie hovoří za vše. Kubovi ještě jednou tímto moc a moc děkuji za skvěle strávený den.

Hledání jehly v kupce sena: Tak kdepak jen ty tučnice můžou být???
Pánové, tady jsou!
A tady je další tučnice.
A tady taky.
A ještě dvě!
A tady… tak tady už ne.
Ukázka z místní květeny: tolie bahenní (Parnasia palustris)
mařice pilovitá
(Cladium mariscus)