Návštěva lokality Pinguicula poldinii

Během letošní dovolené jsem měl možnost navštívit lokalitu endemické tučnice Pinguicula poldinii.

Chce-li člověk vidět větší množství druhů masožravek, obvykle za nimi musí z Česka vyrazit pořádný kus cesty. Láčkovky jsou v Asii, většina rosnatek v Austrálii, Africe či Jižní Americe, špirlice zase v Americe Severní… V Evropě došlo k evoluční radiaci, tedy vzniku většího množství druhů, pouze u tučnic (Pinguicula). V současnosti je známo kolem třiceti druhů (záleží samozřejmě, jak kdo který druh uznává jako platný) a nejvíce jich najdeme, často jako endemity, v pohořích kolem Středozemního moře.

Když jsme letos s manželkou vybrali dovolenou na hranicích mezi Slovinskem a Itálií, začal jsem větřit šanci na nějaký zajímavý masožravý výlet. V oblasti SV Itálie totiž roste endemická Pinguicula poldinii. (Poznámka na okraj: podle knihy Pinguicula of the Temperate North (Roccia et al. 2018) je sice P. poldinii endemitem SV Itálie, ale zřejmě je blízce příbuzná P. vallis-regiae ze SZ Itálie. Natolik, že šířeji pojatá P. poldinii by měla areál v SV i SZ Itálii, snad tvořený dvěma poddruhy. Tento taxonomický oříšek však vyžaduje další botanický výzkum, takže nás prozatím nemusí příliš zatěžovat.)

Stěžejní bylo samozřejmě dohledat co nejpřesněji nějakou snadno dostupnou lokalitu. Tučnice se vyskytuje na několika místech, v jednom případě přímo na skalách nad silnicí, ale jezdit pod italským sluncem po klikatých a úzkých horských silničkách s rodinou v autě a dle přibližného určení hledat tu správnou skálu v „údolí řeky d'Arzino severně od Udine“ je recept na dovolenkovou katastrofu. Podařilo se mi však získat doporučení na místo dobře dostupné, navíc v dojezdové vzdálenosti od turisticky zajímavé krasové soutěsky. I cesta na konkrétní místo však byla náročná. Silničky v horách nad řekou d'Arzino jsou ještě klikatější a užší, než jsem si troufal představit, většinou nezbývalo než doufat, že v protisměru nic nepojede. Netuším, jak bych se v některých úsecích vyhýbal – a to nemáme nijak velké auto. Motorkáři by si ovšem přišli na své, taky jich tu bylo snad víc než aut.

Nakonec jsme ale přece jen zdárně dorazili na místo, jenom abychom zjistili, že vstup do lesa je zatarasen závorou a zákazem vstupu, zřejmě kvůli blíže nespecifikovaným pracem na lesní cestě. Chvíli jsem se pokoušel v nedaleké usedlosti doptat na další informace, ale nikdo nic nevěděl, takže jsem nechal rodinu před závorou a zákaz porušil sám. Přece se nezastavím pár set metrů před cílem! Velmi záhy jsem zjistil, že to se zákazem nakonec není tak žhavé, přípojka další turistické trasy z lesa byla totiž volně přístupná a později jsem na trase potkal i další turisty.

Krajina byla krásná, i když na mě v době návštěvy působila spíše suše. Dílem snad horkým počasím v době mé návštěvy, ale také proto, že prasklinami protkaný vápenec snadno propouští vodu do podzemí, takže vodní toky v krajině tečou hluboce zaříznutými údolími. Nespočetné kopce a kopečky v dohledu byly porostlé lesem, střídaným místy kamennými moři. Les působil divokým dojmem, zřejmě je v obtížně přístupné krajině ponechán vlastnímu řízení.

Netrvalo to dlouho a přibližně v místě, kde jsem odhadoval cíl, jsem s jistým zklamáním našel první tučnice. Rostly ve spárách mezi kameny, jimiž byl vyztužen svah po jedné straně cesty, a zřejmě tam prosakovalo trochu vlhkosti.

Proč to zklamání? Byly totiž k nerozeznání od P. alpina, která ovšem v oblasti roste poměrně běžně a nebylo by kvůli ní potřeba tolik cestovat. Rychlá kontrola na mapě ovšem ukázala, že mi ještě pár metrů zbývá a prohlídka semeníků potvrdila, že se opravdu jedná „jenom“ o P. alpina.

O pár desítek metrů dál však už nebylo složité poznat to správné místo. Přede mnou byla jediná skála v dohledu, po které i v červencových teplotách místy kapala voda. Na svahu nad ní se zřejmě nachází pramen a mokvavá vertikální skála, na plochu snad pár desítek metrů čtverečních, je tak pro P. poldinii vhodným místem.

Udržet vlhkost patrně pomáhá i její severní orientace, takže na tučnice většinu dne nesvítí přímé slunce, přesto byly typicky červeně vybarvené.

Tentokrát byla odlišnost listové růžice na první pohled patrná, jak je jistě zjevné i z fotek. Pinguicula poldinii roste na prakticky holé skále, v puklinách a místech, kde se sbírá zvětrávající materiál, i v mechových polštářích, které na vlhkém kameni také vyrůstají. Rostliny se vyskytovaly těsně nad zemí hned u cesty, ale i vysoko nad ní, kam až jsem byl schopen dohlédnout.

Všechny byly už dávno odkvetlé, i semeníky už se viditelně rozpadaly, ale všiml jsem si, že většina z nich byla přitisklá ke skále nad mateřskou růžicí. Věřím, že toto může být jeden z mechanismů, jak se tučnice na skále šíří směrem vzhůru, výběžky totiž tento druh netvoří a dceřiná hibernakula se nahoru jen stěží dostanou. Prostě svoje potomky vyzdvihne o kousek výš a pomalými krůčky osidluje vhodná mikrostanoviště.

Nafotil jsem, co jsem mohl, pokochal se rostlinami a vydal se zpět za rodinou. Několikakilometrový přejezd k soutěsce „Grotto di Pradis“ a následný návrat domů po zapomenuté silničce, na které byl problém vyhnout se i zbloudilému cyklistovi (nikoho dalšího jsme tam naštěstí nepotkali) nás zanechal s poněkud pocuchanými nervy, ale intenzivními dojmy.

Než úplně skončím, dovolte ještě krátký postřeh ohledně Pinguicula alpina. Nějakou dobu mi trvalo pochopit, že P. vulgaris se v této oblasti vůbec nevyskytuje a schéma, které znám z Rakouských Alp, se v severní Itálii neuplatňuje. V Rakouských Alpách je obvyklé, že tučnice alpská roste opravdu ve vyšších nadmořských výškách, jak napovídá její druhové jméno, především ve stupni nad horní hranicí lesa (a pouze na vápencovém podkladu). Pod hranicí lesa přebírá žezlo tučnice obecná (která roste na vápencích i silikátech). Dochází samozřejmě k určitému prolínání, ale toto schéma je poměrně dobře patrné.

Osobně bych pak čekal, že čím jižněji, tím vyšší nadmořské výšky bude P. alpina vyhledávat, aby se vyhnula horku. Opak je však pravdou, v Itálii jsem ji potkal v nadmořské výšce kolem 500 m n. m. a údajně existují lokality i vysloveně nížinné, kolem 200 m n. m. Možná vyhledává místa s vhodným mikroklimatem, ale i tak mě tato její přizpůsobivost značně překvapila. Snad se v tomto případě uplatňuje její vyšší odolnost proti suchu. Ani v Alpách totiž není problém ji potkat v horských trávnících nebo na skalách, kde není o moc vlhčeji než v okolí.