Zimování masožravek

datum:
2018-09-02
autor:
Adam Veleba

Zimování, ve smyslu, ve kterém tento termín pěstitelé masožravek obvykle používají, je forma dormance, klidového stádia, ve kterém rostliny přečkávají nepříznivé podmínky v přírodě. Při zimování jde samozřejmě o přežívání zimy - tedy období s krátkým světelným dnem a nízkými teplotami. Kritickým přelomem je v tomto směru bod mrazu, neboť změna vody z kapalného skupenství do pevných ledových krystalů dokáže v buňkách nadělat pořádnou paseku a navíc se voda stává pro rostliny nedostupnou. V mrazu tedy rostliny trpí jak mrazem samotným, tak i suchem.

Rostliny jsou o nástupu zimy informovány kombinací dvou signálů: zkracováním světelného dne a postupným poklesem teplot. Různé rody i jejich jednotlivé druhy mají pak různé strategie, jak se na chladné období připravit. Velké rozdíly jsou i mezi odolností jednotlivých druhů či dokonce populací vůči chladu. Některé přežívají jen občasné slabé mrazíky, jiné dokážou přežít silné dlouhodobé mrazy. Mezi základní mechanismy ochrany před mrazem patří ukrytí růstového vrcholu (může jít o růstový vrchol na oddenku špirlice, specializované turiony aldrovandky i ztlustlé kořeny některých rosnatek, schopné vegetativní obnovy a vytvoření nového růstového vrcholu) mimo zmrzlý povrch - tedy hlouběji do půdy či vody, podle toho, kde daná rostlina roste. Jiné druhy (např. české druhy rosnatek) spoléhají spíše na svou odolnost proti mrazu. Té může být dosaženo několika způsoby - rostliny mohou změnit složení tekutého obsahu buněk, aby nezamrzal (např. zvýšením koncentrace rozpuštěných látek či tvorbou specializovaných kryoprotektivních látek), ale mohou také provádět tzv. řízenou tvorbu ledu - obsah buněk nechají zmrznout, ale takovým způsobem, aby vznikl amorfní led bez ostrých krystalů, které by buněčné organely poškodily. Adaptace na mráz mohou jít až na úroveň struktury genomu (DNA je velmi dlouhá a složitá molekula, která se může snadno mechanicky poškodit, zlomit. Některé sekvence se však lámou snáze a některé jsou pevnější, proto může být výhodné mít v genomu více těch pevnějších sekvencí.). Výše uvedené adaptace rostliny samozřejmě běžně kombinují, čímž dosahují maximální ochrany před nepřízní počasí.

Zimující Drosera filiformis - Foto Katka Braunová

V pěstitelské praxi k zimování přistoupíme až ve chvíli, kdy si o to kytka řekne. Například mucholapky začnou nové listy stahovat do menší růžice, tučnice a rosnatky uprostřed růžice vytvoří pupen ze zakrnělých listů - hibernakulum, špirlice zas tvoří tenké trubičky s širokými křídly - fylodia. Jsou-li rostliny pěstovány venku či ve skleníku, je možné je takto ponechat až do příchodu prvních mrazů. Jsou-li doma, přemístíme je v reakci na tyto náznaky na chladné a světlé místo ihned. Většině rostlin vyhovuje zimování při teplotách chladných, ale bezmrazých. Optimální je teplota mezi 3 - 10 °C, je však zapotřebí volit dle možností pěstitele. I 15 °C je mnohem lepších než pokojová teplota. Obecně platí, že čím nižší teplota na zimovišti panuje, tím méně světla rostliny potřebují. Během zimy totiž rostliny žijí především ze zásobních látek, které si nashromáždily během vegetační sezóny a tyto zásobní látky jsou tím pomaleji spotřebovávány, čím je nižší teplota. Při vyšší teplotě je třeba více světla, aby si rostliny mohly fotosyntézou část zásob průběžně doplňovat (např. fylodia špirlic či neodumřelé listy mucholapek fotosyntetizují i v zimě).

Některé druhy (především evropské a severoamerické) jsou natolik mrazuvzdorné, že je možné je pěstovat celoročně venku a nevadí jim ani úplné zmrznutí rostliny a promrznutí substrátu. Takové lze celoročně nechat na zahradě, je však zapotřebí počítat s tím, že i v přírodě dochází během zimy k jistým ztrátám a cenné rostliny, které má pěstitel v malém počtu jedinců, raději ukrýt na zimoviště také.

Před zimováním ostříhejte rostlinám suché listy a celkově je očistěte. Snížíte tím riziko napadení patogeny, jehož obvyklým výsledkem je hniloba a na jaře oči pro pláč nad mrtvou rostlinou. Květináče by neměly stát ve vodě, substrát však nesmí vyschnout. Je třeba jej pravidelně kontrolovat. Pro účely zimování je vhodnější větší květináč, který lépe vyrovnává případné výkyvy teplot a déle drží vlhkost, není však vhodné rostliny před umístěním na zimoviště přesazovat, nestihly by zakořenit.

Alternativou pro ty, kdo nemají vhodný prostor pro zimování, je možnost zimovat menší množství rostlin i v lednici v uzavíratelném sáčku s vlhkým rašeliníkem nebo ve vlhkém ubrousku. Pravidelně pak rostliny kontrolujeme, zda se netvoří plísně.

Poslední možností je rostliny nezimovat a udržet je ve vegetaci celoročně pomocí umělého osvětlení. Není to zcela ideální, ale je to lepší varianta, než se snažit zimovat rostliny při pokojové teplotě. Přisvětlování lze doporučit i při zimování v teplotách, které jsou vyšší než optimální, zejména, není-li na zimovišti dostatečný zdroj přirozeného světla (příklad - při zimování v teplém sklepě bez oken). Na jaře, když rostliny začínají obnovovat růst, postupně přidáváme zálivku a osvit a navracíme je na jejich obvyklá místa.

Nikdy nezimujeme tropické masožravky: láčkovky (Nepenthes), byblidy (Byblis), genliseje (Genlisea), chejlavy (Roridula), heliamfory (Heliamphora).

Naopak se zimují mucholapky (Dionaea), aldrovandka (Aldrovanda) a darlingtonie (Darlingtonia).

Zimující mucholapka - Foto Katka Braunová

Zimujeme také všechny špirlice (Sarracenia) přičemž S. psittacina a S. purpurea subsp. venosa, které jsou z jihu Severní Ameriky, patří k těm nejteplomilnějším a zimování nejméně vyžadujícím. Mírně teplomilné jsou i druhy S. alata, S. leucophylla a S. minor.

Zimní tvar špirlice - filodia - Foto Katka Braunová

Z rosnatek (Drosera) zimujeme pouze druhy a jejich křížence, které rostou v mírném pásu severní či jižní polokoule: D. anglica, D. arcturi, D. binata (všechny variety a formy), D. filiformis (včerně var. tracyi), D. intermedia (tento druh má obrovský areál a roste i v tropech, je třeba vědět, zda se jedná o tropickou či temperátní formu), D. linearis, D. murfetii, D. rotundifolia, D. stenopetala, D. uniflora.

Tvořící se hibernakulum - Foto Adam Veleba
Hotové hibernakulum - Foto Adam Veleba

Z tučnic (Pinguicula) opět zimujeme druhy mírného pásu severní či jižní polokoule. Vzhledem k jejich vysokému počtu uvádíme pouze ty nejběžnější: P. alpina, P. bohemica, P. grandiflora, P. longifolia, P. vallisneriifolia, P. vulgaris a mnoho dalších druhů.

Pinguicula vulgaris, tvořící se hybernakulum - foto Adam veleba
Pinguicula bohemica, turiony - Foto Michal Rubeš

Běžné tučnice, které není třeba zimovat jsou například P. „Sethos“, P. „Weser“, P. „Tina“, P. „Aphrodite“, P. moranensis, P. rectifolia, P. gigantea a mnoho dalších druhů a jejich kříženců.

Zimní růžice Pinguicula rotundiflora - Foto Katka Braunová

Mezi bublinatkami (Utricularia) zimujeme především vodní druhy mírného pásu, které vytváří tzv. turiony. Lze je uložit ve zkumavce s trochou vody do lednice nebo ponechat tam, kde je obvykle pěstujeme a celek umístit do chladu. Patří mezi ně například U. australis, U. vulgaris, U. minor, U bremii, U. stygia, U. ochroleuca a U. intermedia. Většina terestrických bublinatek v kulturách však chlad nepotřebuje, a to ani druhy, které v přírodě chladnou zimu přežívají (např. severoamerická U. cornuta). Chladnější perioda u nich však může stimulovat jarní kvetení.

Utricilaria stygia, tvořící se turiony - Foto Adam Veleba
Krecht - Foto Jakub Štěpán
Výstelka polystyrenem - Foto Jakub Štěpán
V zimě - Foto Jakub Štěpán