Definice masožravosti

Autor kapitoly: Adam Veleba

Zelené rostliny jsou primárními producenty. Všichni si dobře uvědomujeme, že společně s ostatními fotosyntetizujícími organismy zajišťují kyslík, který dýcháme. Možná méně si už uvědomujeme, že součástí fotosyntézy jsou další dva zásadní procesy: přeměna jednoduchých anorganických na složitější organické molekuly, v jejichž chemických vazbách je uložena světelná energie (obvykle sluneční).

Je třeba si uvědomit, že živočichové toto nedokážou, dělají pravý opak a svou existencí na rostlinách zcela závisí. Býložravci konzumují rostliny a dýchají kyslík, aby s jeho pomocí z rostlinné potravy uvolnili složité molekuly, z nichž některé zabudují do svého těla, zatímco jiné rozloží zpět na jednoduché anorganické sloučeniny, které vyloučí a uvolněnou energii využijí pro své přežití. Masožravci dělají totéž, jen rostliny konzumují zprostředkovaně v tělech býložravců.

Masožravé rostliny se tomuto schématu vymykají. Fotosyntetizují, ale zároveň cíleně lapají živočichy, aby z jejich těl uvolnily látky, které potřebují ke svému zdárnému růstu na místech, kde nejsou schopné si tyto látky opatřit standardními způsoby. Převrací obvyklý vztah mezi rostlinami a živočichy ve svůj prospěch a projevují se tak částečně jako živočichové. Pokud bychom se na ně podívali ze zoologického úhlu pohledu, mohli bychom je hodnotit jako predátory lovící ze zálohy (někdy označované „sit and wait“, tedy „seď a čekej“). Typickým příkladem je pavouk čekající ve své síti nebo larva mravkolva ve své jamce.

U živočichů bývá situace poměrně jasná, ale s rostlinami je to složitější. Snad všichni asi od pohledu tušíme, že mucholapka podivná nemá svoji specializovanou past na ozdobu nebo že hmyz v láčkách špirlic a láčkovek není jen nebohou obětí zásobárny vody. U rostlin, jejichž pasti jsou méně zjevné, můžeme začít pochybovat. Nejen masožravky tvoří na svém povrchu žlázky s lepkavým sekretem, mnohé rostliny se tak pouze brání škůdcům. Jak tedy poznáme, kde masožravost začíná a končí?

Současné botanické autority⁽⁵⁾ uvádí, že masožravé rostliny by měly být schopné polapit, usmrtit a strávit kořist, uvolněné živiny vstřebat a využít pro svůj růst. Je-li těchto pět faktorů splněno, lze rostlinu považovat za masožravou.

Aby byla kořist polapena, musí sama vejít do kontaktu s pastí: podráždit citlivé chlupy, dotknout se lepkavého sekretu nebo vlézt do prostoru láčky. Některé rostliny proto kořist cíleně lákají (např. pachem či barvou) a některé zdroje⁽⁴⁾ uvádí jako součást definice masožravosti právě i schopnost kořist do pasti přilákat. Jiné studie však naznačují, že není nezbytná, případně ji nejsme schopni detekovat. Na stanovišti s velmi početnou kořistí však dochází ke kontaktu kořisti s pastí velmi často pouhou náhodou. V takové situaci by na tvorbu atraktantů („lákadel“) bylo zbytečné vynakládat energii a zdroje⁽⁶⁾.

V současné době je podle výše uvedené definice uznáváno za masožravé zhruba 800 druhů ve 20 rodech krytosemenných (kvetoucích) rostlin. Další dva rody podezřelé z masožravosti najdeme mezi mechorosty, přesněji mezi játrovkami (Marchantiophyta). Je ovšem dobré si uvědomit, že škatulkování rostlin na masožravé a nemasožravé je věc lidská a rostlinám samotným na tom pramálo záleží. Jsme zvyklí hodnotit svět kolem sebe černobíle, vytvořit jasně definované kategorie a do nich organismy napasovat. Ve skutečnosti by bylo přesnější říci, že masožravost je volný přechod od rostlin, které s ní jen tak lehce koketují, až k rostlinám, které jsou na příjmu živin z kořisti téměř závislé.