Ve sbírkách našich pěstitelů se začíná rychle množit zastoupení nejrobustnějších MR - láčkovek. Kromě přírodních druhů (hlavně teplomilných) se rozšiřuje i pěs­tování některých kříženců, kteří často vynikají krásou, odolností a lepším zakořeňováním jejich řízků při množení, než je tomu u druhů čistě přírodních.

V tomto příspěvku bych chtěl popsat svoje zkušenosti s množením láčkovice australské (Cephalotus follicularis) metodou listových řízků a ukázat, že by se tato efektní rostlina mohla brzy stát běžně dostupnou pro zájemce, a to za rozhodně přijatelnějších cenových podmínek.

Množení rosnatek z listových řízků, jako alternativa k výsevům, není žádná věda. Tímto způsobem lze množit mnoho druhů rosnatek. Jak na to, by vám měl poradit tento článek.

Všechny masožravé rostliny patří do velké skupiny rostlin krytosemenných, které se vyznačují specifickou stavbou rozmnožovacích orgánů, což bude podrobněji vysvětleno v příslušné kapitole. Tělo krytosemenných rostlin je tvořeno dvěma typy orgánů. Jsou to orgány vegetativní, které zajišťují výživu rostliny a orgány generativní, sloužící k pohlavnímu rozmnožování rostlin.

Při obvyklé prohlídce svých milovaných rostlin jsem narazila na proliferaci u trpasličí rosnatky Drosera dichrosepala. Proliferace znamená vytváření nových rostlinek na květním stvolu rostliny. Nejčastěji se tak děje u Drosera prolifera, často u Drosera capensis a Drosera binata.

Svojím príspevkom chcem nadviazať na články o rode Genlisea z brožury č.8. Póvodně mal byť uverejněný spolu s nimi, avšak kvóli zhode róznych nepriaznivých okolností a celkovej zaneprázdněnosti som ho do uzávěrky tohoto čísla nestihol ukončiť, za čo sa chcem touto cestou ospravedliniť redakcii aj čitatelom. Najprv k výsevom. Doteraz som vysial celkom osem druhov tohto rodu, niektoré viackrát a z róznych zdrójov.

Východní řetězec vysokých hor Sierra Madre Oriental se bez přerušení táhne na vzdálenost více než 800 mil od Mexico City na sever k Monterrey poblíž hranice s USA. Protože toto pohoří dosahuje výšky přes 12 000 stop a prostírá se do šířky až 100 mil, zdá se bez konce. Z jeho celkové délky, která se prostírá stovkami mil rozmanitých zeměpisných šířek a teplotních zón, v kombinaci s velkou nadmořskou výškou a blízkostí Mexického zálivu, který vytváří vlhkem obtížené větry, vyplývá široké spektrum klimatických podmínek, jež podporují spletitou škálu vegetačních typů. V nedávných letech bylo objeveno jakési "pásmo" odolných pionýrských mexických tučnic, které rostou v celém rozsahu tohoto úctu budícího horského řetězce. Četné populace rostou roztroušeně na severních skalních stěnách, často poblíž horského hřebene. Ve srovnání s intenzivním vysušujícím slunečním žárem na jižních úbočích jsou zde denní teploty ve stínu nejméně o 10° C nižší.

Vzrůstající zájem o pěstování a studium rodu tučnice (Pinguicula) v posledních letech vyvrcholil založením společnosti International Pinguicula Study Group (DPSG - Mezinárodní společnost pěstitelů rostlin rodu tučnice). Přestože tyto rostli­ny nejsou těmi "nejděsivějšími" z MR, květy jejich rodu patří jistě mezi nejkrásně­jší. V nedávných letech se rostoucí zájem o tento rod podpořil dovozem mnoha nových druhů ke kultivaci. Patří mezi ně dva druhy tučníc - Pinguicula acuminata a P. macrophylla, které, nejsou-li v květu, jsou si, i když nejsou blízce příbuzné, vzájemně pozoruhodně podobné. V některých kruzích se považují za rostliny ne­snadno, ne-li vůbec, pěstovatelné. Tato pověst (kterou považuji za nepodloženou) může některé pěstitele odrazovat, což je škoda, protože oba druhy jsou velice atraktivní a zajímavé. I když je pravdou, že jejich pěstování vyžaduje určitou péči (zvláště během zimních měsíců), odměna v podobě krásných květů a nápadného olistění za to stojí. Cílem článku je popsat obě tyto báječné tučnice a komentovat mé zkušenosti s jejich pěstováním v několika málo uplynulých letech. Doufám, že příspěvek bude povzbuzením pro další pěstitele, aby se o pěstování obou druhů pokusili.

Bublinatka Utricularia alpina pochází z tropických deštných lesů Střední Ameriky, severní části Jižní Ameriky a Antil, kde roste ve výškách 800 - 1 800 m nad mořem, a to buď epifytně nebo terestricky v mechu na skalách, popř. na větvích stromů. Tvoří růžice kopinatých asimilačních prýtů dlouhých většinou 12 - 15 cm a širokých 2,5 - 4 cm. Když uschnou, oddělují se ve formě jakýchsi "kolének" a odpadají. V horní části podzemních silných a větvených prýtů vytváří bělavé hlízky s obsahem vody pro přežití období sucha. Lapací měchýřky jsou velké do 1 mm. Květenství dlouhý až 30 cm nesou většinou 1 - 4 bílé květy se žlutou skvrnou. Jsou dvoupyské se srpovitě zahnutou ostruhou, velké 3 - 5 cm. Srdčité kališní lístky jsou zprvu zelené, po otevření květu zbělají. Na květních stvolech vyrůstají v části do prvního květu po jednom dva listeny. Dále pak v úžlabí každé květní stopky po třech.

Růstem rostliny rozumíme nezvratné přibývání hmoty rostliny spojené s dělením buněk, jejich zvětšováním (zvláště prodlužováním) i diferenciací. Podle toho se běžně rozeznávají tři růstové fáze buňky:
- embryonální
- prodlužovací
- diferenciační.

Nikdy jsem nebýval velkým obdivovatelem mexických tučnic a ještě před rokem jsem je měl ve sbírce velmi omezeně, spíše jako doplněk. Potom mi však přišla zásilka od mého přítele Honzy Holuba. Kromě jiných, dopředu domluvených položek, obsahovala velké množství různě velkých a různě navzájem srostlých a pokroucených rostlinek Pinguicula emarginata. Nepochybně pocházely z jeho tkáňové kultury a vzpomněl jsem si při této příležitosti na článek "Poznámky k mikropropagaci rostlin" - H. Kneislová a J. Holub, jež vyšel v TRIFIDovi ve dvou pokračováních v roce 1997.

O rosnolistech už byla napsána spousta článků. I přesto jsem se rozhodl, že o této rostlině taky něco napíši. V tomto příspěvku bych Vás chtěl seznámit s mými zkušenostmi s pěstováním této překrásné a vděčné rostliny.

V prosinci roku 1993 jsem získal od jedné australské firmy dvě semena rosnolistu. S jejich výsevem jsem žádné zkušenosti neměl a tak jsem sáhl po literatuře. Po ruce byla všem dobře známá kniha dr. M. Studničky. Dočetl jsem se v ní o použití 4 % roztoku kyseliny sírové. Vše jsem udělal podle návodu. Do měsíce ale obě semena zplesnivěla. I přes tenhle neúspěch jsem se nevzdával.

V zimě jsem si v semenné bance Darwiniany objed­nal gemmy vzácnějších trpasličích rosnatek Drosera sewel­liae a D. scorpioides. Po jejich obdržení (prosinec '95) jsem oba druhy vysel ihned do směsi perlitu a rašelmy (1:1) v plastových květináčích. Květináče jsem umístil do vitríny kvůli zachování vyšší vzdušné vlhkosti. Od každého z obou druhů jsem získal 10 gemm. Už po čtrnácti dnech bylo patrné jejich rašení. V těchto podmínkách jsem gemmy ponechal až do úplného dotvoření vlastních rostlin. Z deseti gemm D. sewelliae se vytvořilo 8 rostlin a u D. scorpioides 7. V únoru 1996 jsem rostliny přepíchal do květináče o průměru 10 x 10 cm pro každý druh. Navíc, u D. scorpioides jsem rost­linky zasadil o něco hlouběji za což se mi v krátké době odměnily celkovým robustnějším vzhledem.

Loňského léta jsem obdržel několik rostlinek tohoto jihoamerického druhu rosnatky, které byly ve stádiu semenáčků, Druh, o kterém píši, u nás ještě tolik rozšířen není, a proto bych se chtěl s ostatními pěstiteli rozdělit o své zkušenosti s jeho pěstováním. Semenáčky jsem vysadil do osvědčeného substrátu pro jiné běžnější druhy rosna­tek - do směsi písku a rašeliny v poměru 1:1.

Když jsem před třemi lety získal první heliamforu, měl jsem o pěstování těchto rostlin jen kusé informace, které navíc nebyly nikterak povzbudivé. Časem se však ukázalo, že jejich kultivace nebude až tak obtížná.