Pinguicula ehlersiae
Zdá se, že většina druhů jsou tzv. obligátní litofyty, stabilně přisedlé k téměř vertikálnímu povrchu tak, aby se chránily před přímým slunečním osvitem, ať už rostou ve štěrbinách či v malých kapsách s humusem anebo na vlhkých políčcích holé skály. Nemnoho jiných rostlin se úspěšně přizpůsobilo životu na "holé skále". Tučnice z toho těží. Vesměs tak nemají žádnou konkurenci. Každá populace, zdánlivě nucená ke vzájemné izolaci následkem vysoce specializované a ještě velmi fragmentované niky, má svou vlastní odlišnou povahu odrážející divergenci v průběhu času. Nejběžněji pozorované doprovodné rostliny zahrnují druhy rodů Selaginella (vraneček), suchomilné kapraďorosty a sukulenty rodů Echeveria, kaktusy, bromélie Tillandsia, Hechtia a příležitostně mechy, agáve, trpasličí suchomilné např. rodů Catopsis a také některé druhy orchidejí.
Pinguicula reticulata
Obecným znakem všech druhů těchto rostlin je schopnost přežívat období s nedostatkem vody, které je nejvýraznější během suchých zimních měsíců od konce října do konce dubna. Tyto rostliny demonstrují velkou škálu přizpůsobení k suchým podmínkám. Jsou to např. silné, kožovité a voskem pokryté listy a stonky, sukulentni zásobní vodní pletiva, hluboko prorůstající kořeny, bílé, často chlupaté odění, které snižuje tepelný sluneční účinek a odparný efekt větru, atd. Možná si pomyslíte, že to je vzhledem k MR překvapivá doprovodná vegetace! Tučnice se běžně považují za "bahenní rostliny", u nichž by se jakýkoliv vodní nedostatek měl osudově projevit. Jak tedy mexičtí pionýři rodu tučnice (Pinguicula) přežívají? Detailní zkoumání rostlin v přirozeném prostředí a také laboratorní studium odhalují několik strategií. Tučnice dávají přednost stanovištím se strmými úbočími, s velkou oblibou pro výšky nad 1000 metrů. Dokonce i v tropech jsou odmínky ve vysoké nadm. výšce alpínské, i když sníh je velmi vzácný. Noční teploty poblíž bodu mrazu jsou běžné. Následkem toho se jako součást denního cyklu nad horami objevují mlhy. Vlhkost odsátá z půdy nebo odpařená z moře za parného dne se v nočním chladu sráží. Rostlinám a stejně tak živočichům to přináší úlevu - drahocenné atmosférické vlhkosti využívají nejrůznějšími způsoby. Mikroprostředí skalních spár není jen stinnější, chladivější a vlhčí, ale má také pravděpodobně účinkovat jako drenážní kanál a nádržka s obsahem malého množství humusu a snad mechů, které fungují jako houba. Jistě bude o toto mikroprostředí silná konkurence. Ale tučnice "alpínského" pásma jsou zvýhodněny tím, že mají chlupy a hygroskopické žlázky, které se soustřeďují na kondenzační proces. Podporují na svém povrchu tvorbu rosy a navíc, žlázky, které jsou u těchto MR tak dobře adaptovány ke vstřebávání produktů trávení, musí také sloužit ke vstřebávání vlhkosti. Tato schopnost je velmi vyvinutá u druhu Pinguicula reticulata, který je rozšířen po jedné široké oblasti na vápencových převisech. "Zimní" růžice vytrvalých mexických druhů tučnic tvoří vysoce sukulentní listy. U druhů litofytních jsou v růžicích, které se podobají netřeskům (Sempervivum). Všude, kde je to možné, jsou těsně vtlačené do štěrbin, mechového krytu nebo do humusu. Pár druhů žije na okrajích erozních stružek, kde drobivé minerální sub-zeminy poskytují hlubší oporu.
Pinguicula takakii, © Z. Žáček podle fotografií S. E. Lamparda
Tady se vyskytují druhy se sukulentním zimním odpočivným stádiem, které je cibulovité a pohroužené pod zemí, čímž získává ochranu navíc proti ožeru a také proti vysychání. Nejlepší příklady poskytují tučnice P. cuminata a P. macrophylla, i když se zdá, že alespoň jedna populace druhu P. moranensis se rovněž vyvíjí tímto směrem. Období sucha zdánlivě využívají efemérní jednoletky, jakými jsou třeba tučnice P. lilacina a P. takakii, dvě rozkošné miniatury, o nichž se domnívám, že vrcholu svého životního cyklu dosahují uprostřed zimy, kdy hojně kvetou a vytvářejí semena. Konkurenci lze snížit růstem v době, kdy jsou ostatní větší rostliny v dormantním stavu. Tučnice P. lilacina určitě využívá "okénka" v bylinném příkrovu tím, že roste na narušených půdách, zvláště na nestabilních okrajích vedle vyjetých kolejí a padlých stromů. Tučnice P. takakii roste na erodovaných sádrovcových svazích roztroušena mezi hustými shluky vranečků (Selaginella), které během deštivých letních měsíců jejich růžice překrývají. Avšak těsné spojení s touto doprovodnou rostlinou v průběhu zimy má četné výhody: vranečky zajišťují stín a vlhkost a zároveň je průvodní bezobratlá fauna z tohoto minilesa výhodou uspokojující masožravou potřebu tučnice. Oba druhy těchto tučnic se vysychání tenkoblanných listů vyhýbají tím, že je neustále udržují těsně přimáčklé k půdě. Zachycují tak pod mini vzdušnou vlhkost a podporují její srážení tam, kde je to pro kořenový systém nejprospěšnější. Sádrovec je relativně vzácnou minerální formou síranu vápenatého (CaSO4 . 2 H2O), která vytváří roztroušené výstupy po celém centrálním plato pohoří Sierra Madre Oriental. Sádrovcové pahorky se projevují jako jakési "oázy" na poušti. Překvapivá bělost tohoto substrátu vyvolává dojem jalové bezůčelnosti. To je ale s největší pravděpodobností následek intenzivního a nadměrného vypásání s následnou erozí těchto překvapivě měkkých horninových formací. Naopak strmější úbočí a průrvy hýří životem. Rájem jsou miniaturní kaňony! Chladivé ovzduší v nich je jistě hlavně výsledkem zástinu, ale soudě podle vysoké vlhkosti, která v nich panuje, ochlazují se také odparem, protože sádrovec vlhkost cyklicky za dne odpařuje a v noci ji znovu vstřebává. V těchto oázách lze najít nejméně než 6 druhů tučnic, kterým se zde výborně daří! Samozřejmě, že se osídlování skalisek ať už vápencových, čedičových nebo sádrovcových neobejde bez stinných stránek. Nedostatek půdy znamená nedostatek určitých životně důležitých živin - sloučenin dusíku, fosforu a síry, které jsou jak nedostatkové tak také velmi žádoucí. Řešení dává masožravost a ta je tedy pro tučnice výraznou předností! Ostatně, kombinace těchto strategií se ukazují být natolik úspěšné, že mexické tučnice nejen přežívají, ale výborně se jim daří tam, kde většina jiných rostlinných čeledí selhává!
Překlad: Z. Žáček
