Dvě zajímavé tučnice z Mexika: Pinguicula acuminata a P. macrophylla

Vzrůstající zájem o pěstování a studium rodu tučnice (Pinguicula) v posledních letech vyvrcholil založením společnosti International Pinguicula Study Group (DPSG - Mezinárodní společnost pěstitelů rostlin rodu tučnice). Přestože tyto rostli­ny nejsou těmi "nejděsivějšími" z MR, květy jejich rodu patří jistě mezi nejkrásně­jší. V nedávných letech se rostoucí zájem o tento rod podpořil dovozem mnoha nových druhů ke kultivaci. Patří mezi ně dva druhy tučníc - Pinguicula acuminata a P. macrophylla, které, nejsou-li v květu, jsou si, i když nejsou blízce příbuzné, vzájemně pozoruhodně podobné. V některých kruzích se považují za rostliny ne­snadno, ne-li vůbec, pěstovatelné. Tato pověst (kterou považuji za nepodloženou) může některé pěstitele odrazovat, což je škoda, protože oba druhy jsou velice atraktivní a zajímavé. I když je pravdou, že jejich pěstování vyžaduje určitou péči (zvláště během zimních měsíců), odměna v podobě krásných květů a nápadného olistění za to stojí. Cílem článku je popsat obě tyto báječné tučnice a komentovat mé zkušenosti s jejich pěstováním v několika málo uplynulých letech. Doufám, že příspěvek bude povzbuzením pro další pěstitele, aby se o pěstování obou druhů pokusili.

---

Taxonomie - zařazení do systému

Jak v patřičném sledu uvedu dál, pokud tyto druhy nekvetou, jsou si vzájemně velmi podobné a mohly by se snadno zaměnit. Vzdor podobnostem nejsou blízce příbuzné. Rod tučnice (Pinguicula) je rozdělen na 3 podrody: Isoloba, Temnoceras a Pinguicula. Ty se dále rozčleňují na 14 sekcí a 14 podsekcí. Druhy v našem článku jsou zařazeny takto:

Druh	Podsekce	Sekce	Podrod
P. acuminata	Isolobopsis	Heterophyllum	Isoloba
P. macrophylla	Caudatopsis	Qrcheosanthus	Pinguicula

Toto řazení začleňuje tučnici P. acuminaia vedle pavoučí P. heterophylla a polosukulentních druhů P. rotundifíora a P. reticulata a tučnicí P. macrophylla vedle druhu P. oblongiloba (a dalších zástupců sekce Orcheosanthus, které mnozí z nás důvěrně znají - P. moranensis a P. zecherí).

Olistění

P. acuminata i P. macrophylla mají podobný způsob růstu a podobné olistění. Obě rostliny vykazují zcela odlišný typ letního a zimního olistění s význačnými odlišnostmi mezi listy, které se vytvářejí na jaře nebo počátkem léta a listy, které se tvoří uprostřed léta. Letní listy se nejlépe popisují jako srdčité nebo lopatovité s dlouhými řapíky převážně pohrouženými pod zemí spolu s růstovým středem. První listy roku jsou relativně malé a vystavují nad povrch substrátu největší množství řapíkatých částí. Listy z pozdního léta jsou 3 - 4 x větší a často nápadně žilkované. Koncem tohoto období, když produkce listů ustává, je vývoj zimní růži­ce naznačován přítomností nevyplněného prostoru ve středu letní růžice Podobá se to příznakům, jimiž se projevuje tvorba zimních hibernakulí u evropských druhů tučnic jako např. u P. grandiflora a P. leptoceras. V tomto období odhalí pečlivá prohlídka přítomnost vyvíjející se zimní růžice. Oba druhy vytvářejí do podkladu pohroužené téměř cibulovité zimní růžice, které mi připomínají hibernakula vytvářená evropskými druhy. Podle mé zkušenosti jsou zimní růžice P. macrophylla zanořeny hlouběji, než je tomu u zimních růžic P. acuminata a letní růst obnovují později. Zimní růžice sestávají z mnoha malých zašpičatělých a sukulentních lístků, jejich průměr může být až 2 cm.

Květy

Oba druhy jsou vzájemně snadno odlišitelné tvarem a baňou květu a dobou kvetení. P. acuminata - tato rostlina kvete pouze ze zimní růžice koncem zimy a nikdy z růžice letní. Jde tedy o další velmi vítaný v zimě kvetoucí druh, který přispívá k oživení jinak pošmourných a krátkých dní. Mne na této rostlině nejvíc fascinuje, jak se květy vynořují ze zimní růžice před započetím tvorby letních listů. Uvědomíme-li si, jak je zimní růžice vnořená do substrátu, pak se první květy vytvářejí bez viditelných známek přítomnosti rostliny v květináči. Květy mají světle fialové zabarvení s velmi nápadnou ostruhou, která je krátká, zelená a ke korunní trubce postavená v úhlu 90°. Zprvu, když se květy otevřou, mají velmi světlé zbarvení (často skoro bílé), přičemž fialové zabarvení se dotváří s jejich stárnutím. Velké rostliny mohou mít až 6 květů za jednu sezónu. Poslední květy sezóny se tvoři při započetí rašení nového jarního olistění. Květní stvol je zcela hladký a nese relativně málo žlázek (i když na květu jsou četné), které jsou omeze­ny na nejhořejší oddíly. Některé rostliny mají květní stvoly, které jsou jasně červené, což mi připomíná zbarvené květenství Heliamphora nutans. U jiných jedinců má květní stvol jablkově světlezelenou baňu.

P. macrophylla - nikdy nekvete ze zimní růžice, pouze uprostřed léta. Ve srovnání s tučnicí P. acuminata se za sezónu tvoří méně květů. Zbarvení květů je tmavě fialové nebo nachové s bílými skvrnkami na spodním korunním plátku, které nejsou netypické u dalších druhů v sekci Orcheosanthus. Význačné je nápadné zaoblení korunních plátků, které u jiných druhů sekce Orcheosanthus bývá hranaté, např. u různých forem P. moranensis. V porovnání s P. acuminata je ostruha dlouhá a přímá.

Pěstování

Současné zkušenosti s pěstováním mexických druhů tučnic doporučují používat lehký, volný a dobře propustný substrát složený hlavně z perlitu, vermikulitu a písku s poměrně nízkou úrovní organické hmoty, jakou je třeba rašelina. Takové lehké a vzdušné substráty vedou k vytvoření silné a zdravé kořenové soustavy. Oproti tomu těžké zeminy s hojností rašeliny mají za následek omezený kořenový systém a zakrslé jedince. Nepřekvapí tedy, že já své rostliny pěstují v substrátu bohatém na perlit a vermikulit.

Po nějakou dobu mě při pěstování těchto tučnic trápil výběr vhodné velikosti květináčů. Hlavní nesnáz spočívala v nahloučení letních růžic, které přerůstají přes jejich okraje. Květináče s dostatečně velkým průměrem pro růžice jsou obvyk­le tak vysoké, že vzniká nerovnovážný efekt, jsou-li osazeny takovými zvolna rostoucími druhy. Proto většinu svých rostlin nyní vysazuji do terakotových mís, přičemž v každé míse je několik rostlin (takové mísy se ve Velké Británii prodá­vají k vysazování např. cibulí hyacintů). Jednotlivé rostliny jsou umístěny v atrak­tivních hliněných polokvětináčích, které mají dostatečně široký průměr, aby pojmuly největší letní růžice a jejich hloubka nenarušuje rovnovážný efekt. Využívám také povrchové přísady z jemného hráškového štěrku, která zakrývá uměle vyhlížející perlit, udržuje pod kontrolou bujení mechu a také pěkně vypadá.

Když jsou rostliny během léta v plném růstu, mají v oblibě pravidelnou a častou zálivku. Po vytvoření zimní růžice je životně důležité udržovat květináče v sušším stavu. Jsou-li v tomto ročním období přelévány, je tu reálné nebezpečí zahnívání rostlin Zvykl jsem si všechny takové rostliny pěstovat v zimních měsících zcela nasucho, ale pozor, protože jsem ztratil některé rostliny tím, že jsem je v minulém roce přesadil do hliněných květináčů - domníval jsem se, že budou pro rostliny vhodné, že úplně vyschnou (hliněné květináče umožňují mnohem rychlejší vysch­nutí substrátu než plastové). To, že jsou rostliny ve stavu zimní růžice, ještě nezna­mená, že jsou v úplné dormanci, a proto, i když velmi omezeně, stále určitou vlhkost vyžadují. Právě zde se při jejich pěstování uplatní větší péče. Na jedné straně je v zimě důležité vyhýbat se jejich pěstování v mokru, ale je také stejně důležité, aby nevysychaly z nedbalosti (květináče s nimi se snadno letmo přehléd­nou, aniž by se uvážilo, že rostliny jsou schovány pod povrchem substrátu).

Koncem podzimu nebo začátkem zimy je vhodné odstranit všechny odumřelé listy, protože se mohou stát zdrojem infekce.

Množení

Obě rostliny lze množit buď listovými řízky nebo semeny. Na listové řízky se odebírají listy ze zimní růžice, takže je třeba ji částečně natolik vyhrabat, aby se zimní listy daly odtrhnout, aniž by se nutně poškodila mateřská rostlina či koře­nový systém. Listové řízky by se měly klást na podobný vzdušný substrát, v němž se pěstují rodičovské rostliny. Za jednu sezónu se řízkováním vytvoří přijatelně velké rostliny.

Semen lze docílit u obou druhů, i když je nezbytný určitý zásah jemným akvare­lovým štětečkem (popř. jinou podobnou pomůckou). Semena by se měla vysévat na velmi volný substrát, a to nejen kvůli rozvoji kořenů, ale také kvůli tomu, že lehké substráty neobsahují larvální stádia muchnic, které mohou semenáčky zničit. Vypěstování, dospělých rostlin ze semen je oproti řízkování způsobem pomalejším.

Závěr

Obě rostliny jsou obohacením každé sbírky, ať pro květy nebo olistění letních růžic. Jejich přitažlivost tkví v tom, jak jsou ve srovnání s běžněji pěstovanými druhy tučnic odlišné. Přesto, že jejich pěstování vyžaduje trochu více péče než jiné rostliny tohoto rodu, jejich krása ji ospravedlňuje. Navíc jde o rostliny, které jsou hodnotnými kandidáty ke křížem, aby se tak vytvořili noví nápadní kříženci tvarem listu i květem.

Překlad: Z. Žáček