Ze tří lokalit, které spolu natolik splývají, že jsou považovány za jednolitý celek, se nám podařilo najít pouze jednu.

Tučnice se ihned nejeví jako masožravé, zejména v zimním odpočivném období, kdy listy více připomínají sukulenty, např. rodu netřesk (Sempervivum).

Ptáte se, proč zrovna mexické tučnice? Když jsem začínal s pěstováním masožravých rostlin, nedělal jsem příliš rozdíly mezi jednotlivými rody. Bláhově jsem se domníval, že s trochou snahy zvládnu napodobit prakticky jakékoli prostředí. Postupem času jsem byl z tohoto mylného přesvědčení pochopitelně vyveden. Hlavním problémem se nakonec stal nedostatek času, který jsem svým rostlinám mohl věnovat. Navíc pěstuji i jiné zajímavé rostliny a velké vitríny či akvária zabíraly spoustu místa. To vše mě postupně přivedlo k hledání druhu, který by nebyl příliš náročný na pěstování v běžných podmínkách bytu s ústředním vytápěním. Druhu, který snese výkyvy pěstebních podmínek, snáší přemokření a dokonce eventuální přísušek. A nevyžaduje speciální pěstební zařízení. Nejlépe když bude prosperovat přímo na okenním parapetu a v zimě rostlinám nebude vadit suchý a teplý vzduch od ústředního topení a také nedostatek světla. A samozřejmě se bude jednat o masožravou rostlinu.

O této rosnatce se často tvrdí, že je to plevel, podřadná rostlina, dobrá tak pro začátečníky. Je pravda, že spousta pěstitelů s ní začíná, stejně tak i já, ale myslím, že je to spíš proto, že je nejdostupnější a nejlevnější, ale rozhodně ne proto, že by její pěstování bylo nejjednodušší.

Rod Genlisea patří mezi ty, které ještě nejsou plně prozkoumány, a proto jsou stále nejasné určité okolnosti způsobu lovení a trávení. V posledních letech je poměrně velký zájem o masožravé rostliny jako celek, ale u tohoto rodu to příliš neplatí. Snad je to způsobeno na první pohled velmi fádním a nezajímavým vzhledem, který bývá často zastíněn krásně kvetoucími a snadno dostupnými terestrickými bublinatkami (Utricularia), se kterými je rod Genlisea blízce příbuzný.

Začátkem tohoto roku mi poštou přišla semínka tučnice Pinguicula lusitanica. Jsem začínající pěstitelka a tyto tučnice byly první tučnice v mé sbírce.

Tento druh patří spolu s dalšími čtyřmi (B. liniflora, B.filifolia, B. aquatica a B. ronda) do společného rodu Byblis a čeledi Byblidaceae. Do nedávné doby byly známy pouze dva druhy tohoto rodu — B. gigantea a B. liniflora. Zásluhou prací Allena Lowrieho se však nedávno rozrostl o další tři druhy.

Převzato z časopisu Das Taublatt, 1996/1, Heft 27, str. 30 - 31

Jako první objevili a popsali tuto tučnicí Sergio Zamudio a Alexander Lux v článku Una Nueva Especie Gipsicola de Pinguicula (Lentibulariaceae) de Nuevo Leon, Mexico, který byl zveřejněn v Acta Botaniea Mexičana 20, str. 39 -44 r. 1992.

Poprvé, když jsem se setkal s tvrzením, že existuje rosnatka, která je stejně rychlá jako mucholapka, myslel jsem, že si někdo dělá legraci. Ale po několika minutách pátraní na internetu jsem pochopil jak to bylo vlastně myšleno.

Drosera scorpioides patří bezesporu mezi nejkrásnější druhy trpasličích rosnatek, které se vyskytují pouze v Austrálii

Mezi našimi pěstiteli je tato vodní bublinatka patrně nejrozšířenější. Má minimálně jeden poddruh, a to U. gibba ssp. exoleta. S touto rostlinou jsem se však dosud nesetkal a u nás se zřejmě pěstuje jen nominální poddruh U. gibba ssp. gibba.

Tento druh je zařazován do podrodu Isoloba, sekce Cardiophyllum (viz např. [1], [2]). Nicméně status tohoto druhu není dosud zcela vyjasněn a je předmětem vědeckého bádání (někteří botanikové považují totiž P. hirtiflora za poddruh P. crystallina).

Když se dnes, 27. října, dívám na torzo této obdivuhodné rostliny, je mi trochu smutno. Vždyť ještě uprostřed léta, vždyť ještě na konci léta byla v plné síle a hodná obdivu i náhodného pozorovatele! Nyní však zbývá jen třičtvrtě metru vyso­ký stonek, pokrytý seschlými zbytky listů, na jehož vrcholku přece jen ještě zůstává několik přežívajících lapacích listů se zárodkem posledního květenství. To už zřej­mě nikdy nevykvete. Během doby hlavního růstového rozvoje mi však rostlina v předcházejících sedmi květenstvích dala asi 4 000 semen. Velkou část této úrody jsem poskytl semenné bance, a tedy všem zájemcům o tuto rosnatku je cesta k její­mu získání do sbírky otevřena. Pro všechny, kteří chtějí pěstování této rostliny zkusit, přidávám základní informace a postřehy.

Rosnatka plazivá (Drosera prolifera) je dobře známá všem pěstitelům MR ales­poň z knihy RNDr. M. Studničky a z brožury APMR č.l a je u nás již poměrně snadno dostupná. V tomto příspěvku bych chtěl popsat některé své zkušenosti z pěstování tohoto druhu

Poněkud udiven jsem si přečetl v příspěvku Ing. M. Černého v APMR č. 5 o ně­kterých problémech při pěstování Nepenthes gracilis.