Darwiniana - česká společnost pěstitelů masožravých rostlin

VAMR
Víte, že můžete na svůj email pobírat informace o novinkách v naší Společnosti?

Heliamphora elongata J.Nerz 2004

Heliamphora elongata
Heliamphora elongata
Foto: Michal Rubeš, BZ Liberec
Některé stolové hory jsou od úpatí vlastními silami průzkumníků z různých vědních oborů prakticky nedostupné. Je jasné, že ne každý badatel či terénní botanik je také zdatný horolezec. Takovou stolovou horou, a proto dosud relativně málo probádanou, je například Ilu-tepui. V říjnu r. 1999 byla na severovýchodní část Ilu-tepui podniknuta expedice německého botanika prof. J. Nerze spolu s kolegy T. Carowem a Hinderhoferem. Nahoru na plošinu této stolové hory jim pomohl vrtulník. Při této první výpravě se prof. J. Nerz poprvé setkal s heliamforou, která již na první pohled upoutávala nápadně protáhlými láčkami. V březnu roku 2004 následovala druhá expedice, kterou tentokrát helikoptéra vysadila na jižní části vrcholu Ilu-tepui (hlavní aktéři expedice: Nerz, Hoogenstrijd, Zimmermann). Dávno před oběma expedicemi pořídil snímky této rostliny, tehdy s popiskem "blíže neurčený druh heliamfory" venezuelský přední znalec problematiky stolových hor ve velké šíři Charles Brewer Carias (1997, 1998). V r. 1993 na Ilu-tepui podnikl výpravu také Bill Baumgartl, ale tuto rostlinu interpretoval nesprávně jako Heliamphora ionasii, což se stalo jaksi automaticky, protože v té době byl z Ilu-tepui známý pouze tento druh. Jako nový druh, Heliamphora elongata, byl popsán prof. J. Nerzem v r. 2004 a popis byl v témže roce zvěřejněn v časopise Carnivorous Plants Newsletter.

Heliamphora elongata se vyslovuje jako "heliamfora elongáta".
českyheliamfora protáhlá

Taxonomie, systematika

Čeleď špirlicovitých (Sarraceniaceae Dum.), rod heliamfora (Heliamphora Benth.).

Botanický popis

Heliamphora elongata
Heliamphora elongata
Foto: Jan Cvrček, BZ Liberec
Vytrvalá bylina s větvenými rhizomy tvoříci husté shluky.

Láčky v dolní polovině úzce břichaté, v horní polovině válcovité, 20-32 cm vysoké, v nejhořejší pasáži nálevkovité, obústí (peristom) 3,5-4 cm, široké, vejčitého tvaru. Zevní povrch láčky lysý, vnitřní povrch v horní části opatřen drobnými bílými chlupy, v dolní části lysý, při bázi je vnitřní stěna pokryta hrubým oděním. Starší láčky tmavě červené, mladší láčky oslnivě červené, vzácně zelené. Víčko helmovité, na prodlouženém sloupku, širokém 1-3 cm, 1,0-2,8 cm dlouhém, tmavočerveném až téměř černém.

Květenství až 50 cm vysoké, 2-5-květé, květní stvol lysý, květní stopky 1,5-3,5 cm dlouhé, listeny vejčité s nitkovitým přívěskem nesoucím rudimentární láčky, 3-4 cm dlouhé, u horních květů dlouhé jen 1 cm.
Okvětní lístky 4, úzce podlouhle kopinaté, 3-5 cm dlouhé, 1,5-1,8 cm široké, bílé ař načervenalé. Tyčinky v počtu 11-9 v jedné řadě, nitky 5 mm dlouhé, prašníky podlouhle kopinaté, cca 3 mm dlouhé. Semeník trojpouzdrý, 2 cm dlouhý, ochmýřený, blizna lysá.
Semena cca 3 mm dlouhá, smáčklá, vejčitá,nepravidelně křídlatá.

Prostředí

Geografické rozšíření:
Náhorní plošina Ilu-tepui v nadmořské výšce 2600 m. Je součástí skupiny tepuis v jihovýchodní části Gran Sabany (součástí této skupiny je i snad nejznámější Roraima tepui). Povrch této plošiny tvoří s převahou holá skála a jižní část je samá trhlina. Vegetace je velmi řídká, protože většinu substrátu ihned splachují časté deště. Klimatické podmínky jsou značně chladné s častými mlhami a dešťovými přeháňkami. Heliamphora elongata se zde omezuje na menší prohlubeniny se zachycenou hrstkou substrátu. Z nemasožravých druhů rostlin lze jako příklad uvést zástupce z rodů: Stegolepis, Xyris, Orecante a Bonnetia. Z masožravých druhů tuto heliamforu provází např.: Drosera roraimae, Genlisea roraimensis, Utricularia quelchii a Utricularia amethystina.
Druhou současnou tepui, odkud je výskyt tohoto druhu hlášen, je Tramen tepui.

Cenologie:
Růst heliamfory prodloužené (Heliamphora elongata) je nesmírně pomalý, takže v plném růstu lze mezi stařinou (5-7 odumřelých láček) pozorovat většinou 2-3 živé láčky - symptom charakteristický pro rostliny rostoucí ve velkých těsných populačních shlucích. Červené zbarvení chrání živé láčky proti silnému UV-záření, které je v této nadmořské výšce intenzivnější. Zdá se, že odumřelé láčky slouží jako ochrana živých před mechanickým poškozením hlavně prostřednictvím větru a deště. Značně chladné a vlhké podmínky se nečekaně střídají se slunečným počasím, které terén rychle vysušuje. Tehdy je výhodou voda najímaná v láčkách. Může v suchém počasí bránit vyschnutí rostlin, protože štíhlost a protaženost láček spolu s úzkým otvorem brání jejímu snadnému odparu. Objevitelé nepozorovali v láčkách popisovaného druhu žádné velké úlovky hmyzu, podotýkají, že na tepuis obecně je ho vzhledem k nepříznivému klimatu stejně poskrovnu.

Pěstování

náročnost: 3 - obtížná

Rostlina zatím ve sbírkách pěstitelů dosti vzácná, vzhledem k nedávnosti objevu a zavedení do kultury (2004) se sbírají zkušenosti a zjišťují se specifické požadavky. Přesto se zdá, že by se neměly nějak výrazně lišit od podmínek jiných druhů tohoto rodu. Základní podněty pro pěstování lze čerpat v podrubrice "Pěstování" rozepsané podrobněji v kartě Heliamphora minor.

Variety, kultivary, formy, ...

Autoři popisu této nové heliamfory zmiňují pozorování z jedné vysočinné lučiny (při druhé expedici, 2004) v těsném spojení s Ilu-tepui, kde kromě čisté Heliamphora ionasii rostli též jedinci s jasnými intermediárními (středními) znaky mezi tímto druhem a Heliamphora elongata. Svůj předpoklad staví rovněž na nevelké vzdálenosti, v níž oba druhy rostou, ale chybí zmínka o tom, zda kvetou ve stejném čase.
Vzhledem k bezproblémovému vzniku hybridních forem mezi jinými druhy rodu Heliamphora lze počítat i s hybridy s tímto druhem.

Poznámky

Pozn.1:
Před pár lety si botanici vytvořili o typech heliamfor na tepuis teorii, že všechny zdejší heliamfory lze rozdělit na dvě skupiny (Gleason, 1931, Maguire, 1978):
1/ Heliamfory ze západních stolových formací, které mají tropičtější klima, a hostí tedy druhy s prodlouženějšími láčkami (např. Heliamphora tatei a Heliamphora tatei var. neblinae). Jsou to druhy adaptované na vyšší vegetaci.
2/ Heliamfory z východních stolových formací, jež mají relativně krátké zavalitější láčky s adaptací na nižší vegetační typ (např. Heliamphora minor, Heliamphora nutans, Heliamphora heterodoxa a Heliamphora ionasii).
V posledních letech však došlo k objevům nových druhů, které nutí tuto představu přehodnotit v tom smyslu, že ostrá hranice mezi charakterem východních a západních heliamfor neexistuje. I na západních tepuis rostou druhy s velmi krátkými láčkami jako je např. Heliamphora hispida (Cerro Neblina). Dokladem opaku z východních tepuis je objev druhů Heliamphora elongata (Ilu tepui a Traman tepui) či Heliamphora chimantensis (Chimanta tepui), které obě vykazují vysoké láčky vzdor nízkému vegetačnímu charakteru jejich přirozených stanovišť.

Použité zdroje

Nerz, J.: Heliamphora elongata (Sarraceniaceae), A New Species from Ilu-tepui, CPN, Vol.33, Num. 4, str. 111-116, prosinec, 2004.

Další níže uvedená literatura, ibidem:
Baumgartl, W. 1993. The Genus Heliamphora. Carniv. Pl. Newslett. 22: 86-90.

Bentham, G. 1840. Heliamphora nutans, a new pitcher plant from British Guyana, Transactions of the Linnean Society. 18: 429-433.

Brewer-Carias, C. 1987. The lost world of Venezuela and its vegetation. Caracas, Venezuela.

Gleason, H.A. 1931. Botanical Results of the Tyler-Duida expedition. Bull. of the Torry Club. 58: 277-506.

George, U. 1988. Inseln in der Zeit. GEO im Verlag Gruner & Jahr AG.

Insectivorous Plant Society of Japan. 2003. Carnivorous Plants of the World: Amazing World of the Carnivorous Plants, p 131.

Maguire, B. 1978. Sarraceniaceae (Heliamphora) in The Botany of the Guyana Highland Part-X. Mem. of the New York Bot. Garden 29: 36-61.

Mazrimas, J.A. 1979. Recent status of Heliamphora. Carniv. Pl. Newslett. 8: 73, 82-85.

Nerz, J. and Wistuba, A. 2000. Heliamphora hispida (Sarraceniaceae), a New Species from Cerro Neblina, Brazil-Venezuela. Carniv. Pl. Newslett. 29: 37-41.

Steyermark , J.A., Berry, P.E., and Holst, B.K. 1995. Flora of the Venezuelan Guyana Vol. 1, Missouri, USA.

Wistuba, A., Harbarth, P., and Carow, T. 2001. Heliamphora folliculata, a new species of Heliamphora (Sarraceniaceae) from the 'Los Testigos' Table Mountains in the South of Venezuela. Carniv. Pl. Newslett. 30: 120-125.


Související fotografie

Heliamphora elongata
Heliamphora elongata
Foto: Michal Rubeš, BZ Liberec

Heliamphora elongata
Heliamphora elongata
Foto: Jan Cvrček, BZ Liberec

Heliamphora elongata
Heliamphora elongata
Foto: Jan Cvrček, BZ Liberec

Heliamphora elongata
Heliamphora elongata
Foto: Adam Veleba, Mezinárodní konference ICPS 2010, Leiden


Historie změn této karty

komentáře

Darwiniana Licence Creative Commons
Texty a obrázky podléhají licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní License, pokud přímo u nich není uvedeno jinak.
Darwiniana