Pinguicula ramosa
Foto: Martin Klásek, sbírka autoraJedná se o japonský endemit unikátní tvorbou vidličnatých (bifurkátních, dichotomických) květních stvolů. Nepříznivé zimní podmínky přežívá tvorbou dormantních pupenů (tzv. hibernacula). V roce 1890 ji na hoře Mt. Koshin-zan (v nadmořské výšce 1901 m) objevil Japonec Dr. Manabu Miyoshi.
| česky | tučnice větvitá |
Čeleď bublinatkovitých (Lentibulariaceae L.), rod tučnice (Pinguicula), podrod Temnoceras, sekce Micranthus.
Počet chromozómů 2n=18 je další zvláštností popisovaného druhu v rodu tučnice (Pinguicula) obecně.
Pinguicula ramosa
Foto: Martin Klásek, sbírka autoraVzhledově se tato vytrvalá bylina s přízemní listovou růžicí podobná tučnici Pinguicula variegata.
Listy: k podkladu přilehlé růžice sestávají z pěti až šesti poměrně dužnatých světle zelených listů. Listy jsou 8–15 mm dlouhé, 5–8 mm široké a jejich okraje jsou nepatrně svinuté.
V zimním období rostlina vytváří drobné hibernakulum (o průměru 3-5 mm), z něhož opět na jaře kolem dubna raší nová listová růžice.
Svrchní povrch listů porůstají krátce stopkaté lapací žlázky vylučující v drobounkých kapičkách vazký, průhledný a lepkavý sliz a pak žlázky přisedlé, které plní funkci trávicí (absorpční).
Květ, květenství, kvetení: květní stvol je 15–90 mm dlouhý a v horní části se rozděluje ve dvě (někdy 3 nebo 4) větve, což je velmi zvláštní a ojedinělý projev, který se u žádné jiné tučnice nevyskytuje. Stvol je celý pokryt žláznatými chlupy. Rostlina vytváří 2-3 zygomorfní (bočně souměrné) květy, vykvétající od června do července. Květy jsou velké 7–11 mm, kalich (K):
Horní pysk koruny (C) je trojlaločný, kdežto dolní pysk dvoulaločný. Pyskaté laloky jsou vejčitě oválné. Zbarvení květu je světle nachové až světle růžové. Za zralosti se květenství sklání k substrátu a umožňuje tak vysemenění rostliny na povrch skalní stěny. Ostruha (pokračování korunní trubky) je kuželovitá a dosahuje délky 3–4 mm.
Semeník (G)
Tyčinky (A)
Čnělka, blizna
Plody:
Kořenový systém:
Pinguicula ramosa
Foto: Martin Klásek, sbírka autoraGeografické rozšíření:
Endemit hor v japonském pohoří Nikko s nejpočetnějšími populacemi na hoře Mount Koshin-san, v nadmořských výškách od 1500 do 1900 m. Vyskytuje se také na sousedních horách, z nichž většina patří do pohoří Nikko (prefektura Tochigi). Jedná se o hory: Kesamaru-san, Nantai-zan, Nyoho-zan, Sukai-zan, Nokogiri-yama, Tsuki-yama. Nokogiri-yama představuje horský řetězec mezi horami Mt. Koshin-zan a Mt. Sukai-zan. Pouze Mt. Kesamaru se nachází mimo NP Nikko. Sběr rostlin v tomto NP je zákonem zakázán. Prostředí Mt. Kesamaru je významné v tom, že jde o jedinou lokalitu v prefektuře Gunma. Není vyloučené, že se tento druh tučnice vyskytuje také na hoře Mt. Ozaku-san, která se nachází rovněž mimo chráněnou horskou oblast Nikko.
Cenologie:
Tučnice větvitá kolonizuje téměř kolmé granitové (žulové) skály a vulkanické svahy, které jsou vlhké až mokré. Oblasti, kde se druh vyskytuje, jsou zastíněné a velmi bohaté na četné mlhy. Často se vyskytuje ve společenství s lomikamenem Saxifraga fortunei a prvosenkou Primula modesta.
náročnost: 3 - obtížná
Pinguicula ramosa
Foto: Martin Klásek, sbírka autoraAmatérská kultivace je prakticky vyloučená, jde o horský druh, který je nesmírně citlivý na podmínky nižších nadmořských výšek. Její kultivace vyžaduje splnění náročných požadavků, které zde popíšeme povšechně:
Musí se konstantně pěstovat v chladném prostředí při denních teplotách cca 20 °C s jejich nočním poklesem na hodnoty kolem 10 °C.
Substrát je třeba udržovat jen lehounce zavlhlý, nezbytné je periodické mlžení. V přílišném teple a vlhku jsou rostliny náchylné k zahnívání. Rostlinám svědčí chladný vlhký a cirkulující vzduch. Zdá se, že tento druh dává přednost částečnému zastínění, protože přímý osvit zvyšuje teplotu a to může být pro rostliny fatální. Důležitým pěstitelským podnětem snad může být vertikální sazení rostlin. Hlavní potíží při kultivaci tučnice větvité je její citlivost vůči horku. V teplém klimatu například občas zauhnívají dormantní pupeny, rostliny v takových podmínkách někdy vynaloží všechnu energii do jarního růstu a zachází, protože zásoby v odpočivných pupenech jsou už vyčerpány.
Některým japonským pěstitelům se sice úspěšně daří vypěstovat rostliny ze semen v kultuře in vitro, ale životnost těchto jedinců mimo zkumavku je vesměs krátkodobě dočasná.
Rozlišují se dvě formy:
1/ Bělokvětá, která se v omezeném množství vyskytuje na Mt. Koshin-zan a
2/ forma s listovou růžicí o průměru 4 cm z Mt. Tsuki-yama.
Pozn.1:
Tučnice větvitá je výrazně ohrožený druh, protože se vyskytuje na velmi malém území a vzhledem k tomu, že roste na svazích či kolmých stěnách, dochází v období dešťů k sesuvům, které mohou lokality nenávratně zničit. V Japonsku je přísně chráněným druhem.
Její budoucnost je značně nejistá.
Základní data pro tuto kartu do VAMRu vytvořil Spousta, M., 2008.
Casper,S.J.: Monographie der Gattung Pinguicula, Bibliotheca Botanica heft 127/128, p. 17, Stuttgart, 1966.
Různé webové zdroje snadno vyhledatelné např. vyhledávačem Google.
Pinguicula ramosa Miyoshi ex Yatabe [online]. 2008 [cit. 2008-04-27]. Dostupný z WWW: <http://www.pinguicula.org/A_world_of_Pinguicula_2/Pages/pinguicula_ramosa.htmweb>.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
 |
 Texty a obrázky podléhají licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní License, pokud přímo u nich není uvedeno jinak. |
|
