Nepenthes aristolochioides
Foto: Michal Rubeš, BZ LiberecTento unikátní druh láčkovky sbíral poprvé už nizozemský botanik W. Meijer a je doložen i herbářovou schedou s příslušnými údaji: typový vzorek má číslo 6 542, lokalitou nálezu je hora Mt. Kerinci z centrální sumatránské oblasti Gunung Tudjuh. W. Meijer svůj nález uvádí z nadmořské výšky 2000 m. Bohužel, nikde ani zmínka o tom, pod jakým názvem W. Meijer rostlinu popsal. Datum nálezu: 5.8. 1956!
Objev jaksi na dlouhou dobu zcela zapadl (jeho další pokračování viz podrobněji v Pozn.1 níže) a teprve od roku 1997 láčkovku podražcovitou vnímáme jako samostatný botanicky popsaný druh. O jeho popis se v práci "Rámcová revize rodu Nepenthes" zasloužili botanici M. Jebb a M. Cheek.
Nepenthes aristolochioides se vyslovuje jako "nepentés aristolochioidés".| česky | láčkovka podražcovitá |
Čeleď láčkovkovité (Nepenthaceae L.).
Nepenthes aristolochioides
Kresba: Zdeněk Žáčeka) Žláznatý rub víčka
b) Ostruha víčka
c) Zvětšené žlázky ze spodní strany víčka
d) Vertikální průřez tělem láčky
e) Detail peristomu (obústí), pohled zevnitřVytrvalá popínavá bylina, jejíž šplhavé lodyhy mohou dosáhnout výšky 5-8 m.
Listy a lodyha: lodyha se zralými listy bývá silná 3-5 mm, je válcovitá, tupě hranatá, internodia (úseky, odstupy mezi listy) o délce 7-10 cm, listové růžice u popínavých lodyh silné, kožovité, přisedlé, kopinatě špachtlovité, asi 8-14 cm dlouhé, až 3 cm široké, na vrcholu zašpičatělé nebo tupé, k bázi se zužují a neobjímají ji, nýbrž k ní přisedají. Zpeřená žilnatina je nepravidelně síťovaná, po obou stranách se nachází 3-5 podélných žilek. Vystupují od listové báze a probíhají paralelně v marginálních (okrajových) 2/3 čepele.
Zbarvení vegetativních částí světle zelené, listy mají bílé ochmýření na okrajích, láčky slonovinově bělavé až načervenalé s hojností nestejnorodého červeného skvrnění. Obústí obvykle červené až tmavočervené, zejména u přízemního typu láček. Víčko vně červené, naspodu žlutavé s jemnou červenou makulaturou (skvrněním).
Rostlina vytváří na konci úponek dva typy láček (u láčkovek tvoří celý list klasická čepel, úponka i láčka!!):
Nepenthes aristolochioides - řez spodní láčkou
Foto: Jaroslav Neubauer, SumatraA/ Láčky přízemních růžic:
vytvářejí se z krátkého zakřivení o šíři 3-5 mm od svěšeného zakončení úponky. Úponky jsou 2× delší než listová čepel, smyčky nevytvářejí. Vlastní láčky jsou vakovité, baňaté, kožovité, 5-7 cm vysoké a od ohybu úponky 2,5-3 cm široké. Mají dvě křídla o šířce až 1 mm s roztřepeným okrajovým lemem. Tyto výrůstky jsou dlouhé 3-5 mm, široké 0,5-2 mm. Ústí je okrouhlé nebo vejčité o šířce 1,5 cm, kosé až svislé a směřuje vpřed. Obústí je zploštělé, 7-20 mm široké, jednotlivé úseky jeho žebroví (či zubatých výrůstků) jsou od sebe v odstupech 1/2-1/3 mm, výrůstky vnitřního okraje 2-3× delší než široké. Celá vnitřní plocha dutiny je žláznatá. Ve spodní části těla láčky se nacházejí vyklenuté žlázky o průměru 0,2-0,3 mm (200 cm-2), menší jsou v horní části (500 cm-2). Víčko je okrouhlé až vejčité o průměru 1-1,5 cm. Spodní povrch je bez přívěsků a posévají ho značně velké žlázky, zejména poblíž středního žebra. Ostruha je široká, zploštělá, 3-7 mm dlouhá, větvená a těsně na víčko nasedlá.
Nepenthes aristolochioides
Foto: Michal Rubeš, BZ LiberecB/ Láčky na popínavých lodyhách ve vyšších etážích:
vytvářejí se z krátkého ohbí o šířce 10 mm od svěšeného konce úponky. Jsou úzce nálevkovité, 7-10 cm vysoké, 2,5-4 cm široké a mají dvě výrazná křídla. Ústí je skoro úplně vertikální a směřuje vpřed. Obústí (peristom) je zploštělé, 4-6 mm široké, žebrovité výrůstky jsou od sebe na vzdálenost 1/3 mm, zubovité výrůstky vnitřního okraje jsou 2-3× delší než široké, nevýrazné. Vnitřní povrch dutiny tohoto typu láček je celý žláznatý. Ve spodní vnitřní části dutiny se nacházejí jen mírně vyklenuté žlázky s průměrem 0,3-0,4 mm, menší vyklenuté žlázky jsou v horní pasáži a mají průměr 0,2-0,3 mm. Víčko je vejčité, před láčkou. Jeho spodní plocha je bez přívěsků a se značně velkými žlázkami po celé ploše. 3-4 výrazné žilky jsou po obou stranách středního žebra. Ostruha je široká a zploštělá, 3-5 mm dlouhá, větvená, těsně k víčku přisedá.
Květy: protože jde o rostlinu dvoudomou, měly by být uvedeny popisy samčích a samičích květů, které vyrůstají odděleně na samčích nebo samičích jedincích. Bohužel, z dostupných zdrojů máme prozatím k dispozici pouze popis samičích květů (v práci botaniků M. Jebba a M. Cheeka se samčí květenství uvádí jako neznámé).
Samičí květenství: hroznovité, květní stopka 4-5 cm dlouhá, 2-4 mm široká, květní osy 14-15 cm vysoké. Všechny květní stopky jednokvěté. Detailní popis morfologie a anatomie samičích květů rovněž není v přehlížených pracech uveden.
Plody: tobolky o délce 15-20 mm, chlopně kopinaté, 3-4 mm široké, jež se k oběma koncům zužují.
Nepenthes aristolochioides
Foto: Michal KoubaSemena: nitkovitá, světle skořicově hnědá, ve střední části nejsilnější, oba konce osemení zašpičatělé, středem se rýsuje podélná výrazná brázda.
Kořenový systém: tenké vláknité kořeny citlivé na mechanické poškození např. při přesazování, obdobně jako u jiných druhů tohoto rodu.
Geografické rozšíření:
Endemit centrální hornaté oblasti Sumatry. Hora Mt. Kerinci, kde se vyskytuje a byl poprvé objeven, je stále aktivní sopkou a při svých 3 805 m výšky nad mořem má postavení nejvyšší hory tohoto indonézského ostrova. Hora je součástí Národního parku (Kerinci Seblat National Park). Láčkovka podražcovitá roste v nadmořských výškách 2000-2200 m (Jebb at Cheek, 1997), maximálně v nadmořské výšce 2400 m (Nerz,J., 1997).
Cenologie:
Přirozeným prostředím v uvedených nadmořských výškách je pro tento druh mechatý les. Šplhavá povaha růstu převažuje zjevně nad růstem pozemním či přízemním ve formě přízemních listových růžic. Lodyhy láčkovky podražcovité se pnou po křovinách a nižších stromech. Přízemní růžice, které jsou vzácné, vegetují v rašeliníku, do něhož bývají láčky zanořené až po otvor. Podle Dr. J. Nerze je nejčastějším doprovodným druhem láčkovky podražcovité láčkovka Nepenthes singalana.
náročnost: 2 - střední
Nepenthes aristolochioides
Foto: Michal Rubeš, sběratel Václav KubešPodle zahraničních pěstitelů je to rostlina střední náročnosti, pro pokročilelé u nás snad, ale pro začínající určitě nevhodný a velmi riskantní druh.
Substrát: vláknitá rašelina nebo čistý živý rašeliník.
Osvit: přímé rozptýlené světlo, vhodné i umělé osvětlování.
Zálivka: substrát neustále vlhký, nikdy by neměl zcela vysychat, nikoliv přemokřený tak, aby kořeny dlouhodobě zaplavovala voda.
Teplota: jde o druh vysokohorský, který vyžaduje teplotní rozdíly den/noc. Přes den optimálně kolem 20 °C a v noci 8-10 °C.
RVV: 80-100 %.
Rozmnožování:
a/Vegetativní: málo prozkoumané, pravděpodobně podobné jako u jiných druhů láčkovek: zmlazování řezem, využívání jarní aktivity "spících oček", explantátová kultura.
Generativní: semeny, která se v kultuře obtížně získávají pro dvoudomost rostliny.
Škůdci: houbové, plísňové choroby z přemíry RVV a nevalné vzdušné ventilace.
Vhodné pěstební niky: větší pokojové vitríny s kvalitní klimatizací, větší akvarijní nádrže.
Nepenthes maxima × aristolochioides
Foto: Jan Cvrček, Výstava Darwiniany 2007Variabilita a hybridní formy přírodní či umělé jsou zatím vzhledem k relativně nedávnému znovuobjevení druhu kusé nebo o nich informace chybí úplně.
Jediným přirozeným hybridem je Nepenthes aristolochioides × singalana.
Příklady umělých hybridních forem:
Nepenthes maxima × aristolochioides
Pozn.1:
Při pátrání po informacích o láčkovce podražcovité pro rubriku Portréty rostlin, která v našem časopise TRIFID vycházela, jsem ohledně další historie, jež vedla k jejímu znovuobjevení, našel horkou stopu v článku profesora J. Nerze v CPN. J. Nerz tam popisuje svůj nález (1988) herbářové schedy z roku 1956 s popiskem "nový druh?" v leidenském herbáriu (Nizozemsko). Za autora této položky uvádí prof. J. Nerz botanika W. Meijera, proslulého svým zaměřením na rod Rafflesia.
V létě r. 1996 uspořádal Dr. J. Schlauer setkání s prof. W. Meijerem ve frankfurtském palmáriu, kde pan profesor všem předvedl snímky záhadného druhu láčkovky, které sám pořídil. Její jedinečné znaky byly na snímcích natolik nepochybné, že ještě téhož roku zorganizovali prof. J. Nerz spolu s K. Hiderhoferovou terénní expedici na Sumatru, kde se jim láčkovku podražcovitou podařilo objevit nanovo.
Pozn.2:
Vertikalitě otvoru u láček popisovaného druhu se přibližuje láčkovka Nepenthes klossii z novoguinejské oblasti Irian Jaya, jak lze alespoň soudit dle jejího vyobrazení v Danserově monografii tohoto rodu.
Pozn.3:
Aristolochia grandiflora
Foto: Miloslav Studnička, BZ LiberecJe právě tento druh podražce inspirací pro druhový název Nepenthes aristolochioides, tedy láčkovka podražcovitá?Něco o strategii lapání kořisti:
horní láčky jsou asi specializované na lapání létajícího hmyzu, zatímco spodní dávají přednost drobným lezoucím bezobratlým. Rudé obústí a červená skvrnitost těla horních láček na jinak bezchlorofylním podkladu jsou jakousi obdobou strategie průsvitných fenestrací u rodu darlingtonie (Darlingtonia), některých druhů rodu špirlice (Sarracenia) či u láčkovice australské (Cephalotus follicularis). Bezchlorofylní okénka v červené skvrnitosti prosvětlují nitro láčky se stejným efektem jako u uvedených příkladů jiných masožravých druhů rostlin.
Druhový latinský název "aristolochioides" použili autoři botanického popisu pro tento druh kvůli nápadné podobnosti láček s květy nemasožravého rostlinného rodu podražec (Aristolochia). Tahle nápadná podobnost obou struktur (u podražce květu kvůli opylení, u láčkovky láčky kvůli lapání kořisti) by se nemusela interpretovat jen jako prostá evoluční konvergence (sbíhavost) vyvinutá u obou nepříbuzných rodů zcela nezávisle, ale jako atrapa květu podražců zvyšující pravděpodobnost úspěšného "lovu" tím, že hmyz pokládá láčku za květ. Možnost takové hypotézy by se zvyšovala se zjištěním, zda spolu s láčkovkou podražcovitou nerostou pospolitě některé druhy právě z čeledi podražcovitých (Aristolochiaceae). Domýšleno dále, dalo by se uvažovat o jakési fytoanalogii Batesových mimikry z říše živočišné. Bohužel, níže uvedená odpověď našeho předního znalce masožravých druhů rostlin RNDr. M. Studničky mé domněnce příliš nenahrává (Žáček, Z., 2004, 2008).
Dle osobního sdělení RNDr. M. Studničky (TRIFID 2004/1), jehož jsem se dotázal, roste na Sumatře pouze 8 druhů podražců (Aristolochia jackii, A. singalangensis, A. foveolata, A. zollingeriana, A. glaucifolia, A. klosii, A. tagala a A. coadunata), jejichž květy jsou drobné a láčkám láčkovky podražcovité nepodobné. Senzace se tedy asi nekoná, zřejmě se spíše jedná o konvergentní vývoj bez využití tlaku přírodního výběru ve směru konkrétní nápodoby květů podražcovitých rostlin v tomto regionu. V tomtéž čísle TRIFIDA (2004/1) je zveřejněn snímek od RNDr. M. Studničky, na němž je květ podražce druhu Aristolochia grandiflora, který však pochází ze Střední Ameriky. Zde je podobnost láček láčkovky z této karty a vyobrazeného květu velmi nápadná, snad právě tento druh podnítil oba autory k druhovému jménu "podražcovitá". Osobně jsem se pokoušel s oběma botaniky spojit, abych s nimi svou představu rovněž konzultoval, ale spojení se navázat nepodařilo (Žáček, Z., 2004).
Žáček, Z.: TRIFID, 2004/1, vol.9, str. 17-19.
Žáček, Z.: obrázek překreslen a upraven dle Cheek & Jebb, ibidem.
Cheek,M., Jebb,M.: Skeletal Revision of Nepenthes (Nepenthaceae), ibidem.
Nerz, J.: Rediscovery of outstanding Nepenthes: N. aristolochioides, ibidem.
Danser, B.H.: The Nepenthaceae of The Netherlands Indies, ibidem.
Žáček, Z.: osobní úvaha, 2004 ibidem, 2008.
Studnička, M., osobní sdělení, 2004, ibidem.
Flora Malesiana, Ser.1, Vol. 10: 53-108, ibidem.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
 |
 Texty a obrázky podléhají licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní License, pokud přímo u nich není uvedeno jinak. |
|
