Heliamphora chimantensis Wistuba, Carow et Harbarth 2002

Heliamphora chimantensis
Foto: Jan Cvrček, BZ LiberecZdá se, že relativně snazší dosažení vrcholů stolových hor na pomezí Venezuely, Guayany a Brazílie pomocí vrtulníků a také zvýšený zájem o tento "ztracený svět", který stále slibuje nové objevy v nejrozmanitějších biologických i nebiologických oborech, to jsou dva hlavní faktory, které v nedávné době pomohly rozšířit druhovou škálu rodu heliamfora (Heliamphora Benth.). Jedním z takových je i heliamfora chimantská (H. chimantensis) objevená německým cestovatelem, znalcem a pěstitelem MR Andreasem Wistubou a jeho kolegy T. Carowem a P. Harbarthem při expedici na vrcholové plató Chimantského masivu (jižní Venezuela) v roce 2001. Hned v roce následujícím byla náležitě botanicky popsána. Její druhové jméno se vztahuje k místu výskytu: dosud byla nalezena pouze na Chimanta tepui.

Taxonomie, systematika

Čeleď špirlicovitých (Sarraceniaceae Dum.), rod heliamfora (Heliamphora Benth.).

Botanický popis

Heliamphora chimantensis
Foto: Jan Cvrček, BZ LiberecVytrvalá bylina s větvenými rhizomy tvořící z listů útvary známé pod označením láčky.

Láčky (listy): v dolní polovině nálevkovité, trochu břichaté uprostřed a v horní třetině válcovité až mírně trychtýřovité, vysoké 20-35 cm, široké 3,5-5 cm v horní pasáži, horní část láček zcela lysá na vnitřním povrchu, láčky celé zeleně zbarvené s temně rudými víčky. Víčko 1-2 cm široké a 2-2,5 cm dlouhé, lžícovitého tvaru, vzhůru vzpřímené a zakončené ostrou špičkou, obě části víčka ze stran smáčklé poblíž vrcholu, často se vpředu vzájemně dotýkají, takže tvoří jakousi polohelmu, ve spodní části jsou oba cípy víčka rozšířené a při bázi ostře zúžené. Rub víčka s nápadnými nepravidelně tvarovanými políčky žlázek o průměru cca 5 mm.

Květenství: květní stvol 60-65 cm vysoký se 3-5 květy, stvol slabě chmýřitý, květní stopky 5-13 cm dlouhé, nejnižší květní stopka je nejdelší a nese listen, který je často přeměněn v rudimentární láčku (zakrnělou, zbytkovou).

Okvětní plátky (tepaly): kopinaté, 4,5-5,5 cm dlouhé, 1,3-1,7 cm široké, bílé až bělavě narůžovělé, cca 20 tyčinek v jedné řadě, nitky dlouhé 6 mm, prašníky podlouhle kopinaté, 5 mm dlouhé, 1 mm široké,
semeník trojpouzdrý, pýřitý, čnělka lysá.
Semena: asi 2 mm dlouhá, smáčklá, vejčitá, nepravidelně křídlatá.

Prostředí

Geografické rozšíření:
Masiv Chimanta, kde byla heliamfora chimantská objevena, se nachází ve Venezuele jihozápadně od Gran Sabany. Tento ohromný skalnatý masiv zabírá oblast 1470 km² a sestává vlastně ze shluku stolových hor včetně Chimanta tepui v jeho středu. Vrcholky těchto plató sahají do nadmořské výšky 1700 m (uprostřed tohoto masivu), nejnižší je Eruoda tepui, která se zvedá do nadmořské výšky 2698 m. Tepuis masivu Chimanta o výšce 2000 metrů nad mořem zabírají celkově plochu 700 km².
Tato členitost Chimantského masivu umožňuje rozmanitá prostředí, která zahrnují řeky, zelená údolí a lesy a také skalnaté plošiny a vlhké savany.

Cenologie:
Heliamfora chimantská (Heliamphora chimantensis) roste v nevysoké vegetaci, jako jsou např. traviny, různé broméliovité druhy, rod Xyris, (Xyridaceae), nebo r. Stegolepis, (Rapateaceae).

Objevitelé nikde nepozorovali rostliny rostoucí v zástinu, vždy byly plně vystaveny slunečnímu osvitu. Tento druh se často vyskytuje nedaleko řek v chimantských údolních oblastech. Věrným průvodcem této heliamfory je v přirozeném prostředí především druh Stegolepis ligulata, z dalších stojí za zmínku např. Adenanthe bicarpellata (čeleď Ochnaceae) a různé druhy z čeledi broméliovitých (Bromeliaceae). Narozdíl od jiných druhů heliamfor, které rostou v nehostinnějších prostředích, tento druh preferuje spíše vlhčí savanovitý typ prostředí. Díky tomu vytváří ohromné shluky. Autoři objevu této heliamfory píší, že nikdy při svých četných expedicích na nejrůznější lokality stolových hor neviděli podobně velké kolonie jiných druhů heliamfor, než jaké jedinečně vytváří právě heliamfora chimantská. Zřejmě zde hraje podstatnou roli vegetativní forma množení, protože četnost semenáčů byla dle pozorování objevitelů nízká.

Pěstování

náročnost: 3 - obtížná

Heliamphora chimantensis
Foto: Milan Horák, sbírka autoraNáročný, teprve před 7 lety objevený druh, ale lze předpokládat, že by měl vyžadovat obdobné pěstební podmínky jako Heliamphora minor (viz rubrika pěstování - Heliamphora minor).

Variety, kultivary, formy, ...

Objevitelé tohoto druhu pozorovali na lokalitách Chimanta tepui četné spontánní hybridní formy s Heliamphora minor (ale jistou pochybnost o pravosti Heliamphora minor jinde než na Auyan tepui zmiňuje S. McPherson, viz blíže karta Heliamphora minor). Popsaný hybrid je dle autorů mnohem vitálnější než oba rodiče, což je doloženo pozorováním o koloniích o průměru až 5 m.

Kulturní kříženci jsou pravděpodobní, rostlina byla velmi rychle zavedena do kultury, ale zkušenosti se teprve získávají.

Poznámky

Pozn.1:
Semena heliamfor vykazují zjevné adaptace k šíření vodou (hydrochorie). Tento způsob rozšiřování semen bez problémů funguje na "klasických" tepuis, kde je hojné potůčky a mělké kaluže spolehlivě unáší k záchytu na vhodných místech s trochou živin. Z tohoto pohledu lze heliamfory považovat za pionýrské rostliny osídlující jako jedny z prvních nehostinná místa s minimem jiné vegetace. Ale prostředí Chimanta tepui se jeví jaksi statičtější, což je dáno dobře vyvinutou a stálou vrstvou zeminy a hustším vegetačním pokryvem, který může vývoj semenáčků heliamfory chimantské aktivně blokovat (Wistuba,A., Carow, T., Harbarth, P., 2002).

Použité zdroje

Wistuba, A., Carow, T., Harbarth, P.: Heliamphora chimantensis, a New Species of Heliamphora (Sarraceniaceae) from the ´Macizo de Chimanta´ in the South Venezuela, CPN, Vol.31, Num.3, September 2002, str. 78-82.
Huber, O. 1992, El macizo del Chimantá, Oscar Todtmann Editores, Ibidem.

Maguire, B. 1978, Sarraceniaceae (Heliamphora), in: The Botany of the Guyana Highland Part-X, Memoirs of the New York Botanical Garden, 29: 36-61. Ibidem.

Nerz, J. and Wistuba, A. 2000, Heliamphora hispida (Sarraceniaceae), a New Species from Cerro Neblina, Brazil-Venezuela. Carniv. Pl. Newslett. 29: 37-41. Ibidem

Steyermark, J.A. 1984, Venezuelan Guyana, Annals of the Missouri Botanical Garden, 71: 302-312. Ibidem.

Wistuba, A., Harbarth, P. and Carow, T. 2001, Heliamphora folliculata, a New Species of Heliamphora (Sarraceniaceae) from the ‘Los Testigos’ Table Mountains in the South of Venezuela. Carniv. Pl. Newslett. 30:120-125. Ibidem.

Související fotografie

Historie změn této karty

komentáře

Texty a obrázky podléhají licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní License, pokud přímo u nich není uvedeno jinak.