Heliamphora minor Gleason 1939

Heliamphora minor
Foto: Stew McPhersonObjevitelem heliamfory menší (Heliamphora minor) z čeledi špirlicovitých (Sarraceniaceae Dum.), čtvrtého nalezeného druhu tohoto rodu, je botanik G.H.H. Tate. Její první nález pochází z let 1937 - 38 (Lloyd, F.E., 1942).

Taxonomie, systematika

Čeleď špirlicovitých (Sarraceniaceae Dum.).

Botanický popis

Heliamphora minor
Foto: Stew McPhersonRostlina vytrvalá s povrchově loženým oddenkem, od něhož odrůstá jen několik málo kořenů, někdy i dosti dlouhých a s hlubším průnikem do substrátu.

Listy: tento druh tvoří shluky láček o výšce 8 - 20 cm a šířce 3 - 8 cm. Jsou zelené a s charakteristickou červenou (nachovou) venací (žilnatinou). Na bázi jsou nevýrazně břichaté a v horní části trubkovitě protáhlé. Vrchol láček zakončuje víčko o rozměrech 0,5 - 1 cm krát 0,3 - 0,5 cm. Jeho povrch posévají hojně medníky (nektária). Tvar víčka je výrazně přílbovitý.

U láček existují dvě vývojová stádia:
a/ juvenilní, nedospělé, nezralé láčky,
b/ adultní, dospělé, zralé láčky.

Přední zevní stěnou láček prochází od peristomu (obústí) po bázi (bazální pochvu) úzký dvojitý a na okraji ochlupený lem, který odpovídá typickému křídlu u špirlicovitých (Sarraceniaceae) obecně.

Láčky mají na vnitřním povrchu výraznou zonaci (dle Lloyda 4 zóny, dle Junipera, Joela a Robinse 5 zón):
1/ zóna víčka, vábivá (atraktivní). Na jeho spodině jsou dva druhy nektarových žlázek, z nichž vždy 3 - 4 po obou stranách jsou mimořádně velké a nikde jinde se na rostlině v podobných rozměrech nenacházejí.
2/ první naváděcí a retenční (zadržovací) zóna porostlá dolů směřujícími chlupy.
3/ hladká zóna rvněž s vábivou funkcí (posetá také nektárii).
4/ hladná bezžláznatá zóna.
5/ druhá naváděcí a zadržovací zóna s delšími a více méně hladkými dolů směřujícími chlupy, jejichž hustota se směrem ke dnu rovnoměrně zvyšuje.

Popsané zóny jsou prosté jakýchkoliv trávicích (absorpčních) žlázek (viz pozn.1).

Heliamphora minor
Foto: Stew McPhersonKvěty: Květní stvol dosahuje výšky 20 - 40 cm. Květní stopky jsou dlouhé 3 - 4 cm. Korunní plátky (tepaly) jsou bílé, dlouhé 4 - 5 cm a široké 1,5 - 2,5 cm. Mají kopinatý tvar s bazálním rozšířením. Tyčinek (A) o délce 4 mm je 15.

Kvetení začíná obyčejně koncem období sucha (v jižní Venezuele říjen až březen, přičemž nejsušší období zde spadá do ledna a února), vesměs už v lednu nebo v únoru.

Samoopylení není běžné, protože blizna asi uzrává ještě před dozráním pylu (viz pozn.2).
Semena se vytvářejí cca do 1 - 2 měsíců.

Plody:

Semena:

Kořenový systém:

Prostředí

mapa rozšíření Heliamphora minor
Mapa: Michal Rubeš
Geografické rozšíření:
Jižní Amerika, pomezní oblast stolových hor mezi Venezuelou a Brazílií, výhradně východní oblast (např. Auyan tepui, Roraima, Ptari tepui, Illu tepui apod.). Upřesnění viz Pozn.5 níže!

Cenologie:
Značná výšková tolerance: roste jak nad úrovní mořské hladiny ve výšce 1 200 m, tak i v horských nadm. výškách 2 100 - 2 400 m. Teploty ve výšce 1 200 m nad mořem se pohybují kolem 21 - 32 °C, v noci pak od 21 °C až k poklesu na 10 °C. Uvedený nížinný typ roste v místech s průsakem povrchových vod. Rostliny z vrcholových etáží stolových hor (cca 2 400 m nad mořem) jsou vystavovány nižším denním i nočním teplotám (denní: 15 - 27 °C, noční: 9 - 16 °C). Na lokalitách s vyskytem heliamfory menší (Heliamphora minor) jsou typické časté dešťové srážky a mlha. Substrát tvoří pískovec pro vodu snadno propustný, který by bez uvedené vysoké RVV rychle vysychal.

Pěstování

náročnost: 3 - obtížná

Heliamphora minor
Foto: Martin Klásek, sbírka autoraNejvyšší pěstitelská náročnost, i když z hlediska jiných druhů rodu relativně snadněji pěstovatelný druh a také v kultivaci nejdéle.

Substrát - rašelina + křemičitý písek + perlit (3:1:1), na povrchu živý rašeliník (Sphagnum sp. div.).

Teploty - optimální 15 - 25 °C, minimum 5 °C, maximum 30 °C.

RVV - 60 - 80%.

Zálivka - dešťová nebo destilovaná voda.

Osvit - maximální možný včetně přímého slunce.

Rozmnožování:
a/ Vegetativní - dělením trsů, explantátová kultura.
b/ Generativní - semenem (celá pasáž podle: Srba, M., 2003)

Škůdci:

Heliamphora minor
Foto: Milan Horák, sbírka autoraVhodné pěstební niky: vitríny s klimatizací, akvarijní nádrže s dobrým větráním a chlazením, skleníky s možností nižších nočních teplot.

Variety, kultivary, formy, ...

Heliamfora menší (Heliamphora minor) netvoří botanicky žádné poddruhy, ale jistou variabilitu na úrovni forem v přírodě projevuje.

1/ Typická forma - zelené láčky s červenou venací (žilkováním) a s hustým jemným ochlupením příslušných vnitřních zón. Výška láček 4 - 6 cm, šířka 1,5 - 2,5 cm. Soudečkovitý tvar láček o výšce 1,5 až 2-násobku jejich šířky. Tato forma se specificky vyskytuje výhradně na Auyan Tepui.

2/ Forma z masivu Chimanta Tepui, Akopan Tepui a z dalších stolových hor - ochlupení vnitřního okraje pasti tvoří řídké nápadně dlouhé snopce, červená venace je výraznější, někteří jedinci mají dokonce láčky celé zbarvené červeně. Láčky nejsou tak baňaté, spíše nálevkovité. Jejich maxim. výška je 3 - 5 cm.(viz. Pozn. 5 níže!!)

3/ Heliamphora minor var. pilosa - výrazně ochlupená forma.

Hybridizace s příbuznými druhy je možná a jisté umělé hybridní formy jsou již popsané (tato pasáž podle: Srba, M., 2003).

známé formy:
Heliamphora minor f. laevis

Poznámky

Pozn.1:
V láčkách se hromadí voda z dešťů a vysrážené mlhy. Není vyloučené, že funkci chybějících trávicích žlázek nahrazují některé druhy baktérií, anebo se nahromaděná kořist v láčkách postupně vyplavuje do substrátu kolem rostlin a zde slouží jako hnojivo. Nelze vyloučit ani kombinaci obou způsobů.

Pozn.2:
Opylovači květů jsou zřejmě zatím blíže neurčené hmyzí druhy. Občas se v této funkci uvádějí kolibříci.

Pozn.3:
U "lovecké" úspěšnosti zcela pasivních pastí tohoto druhu platí, že u nížinných jedinců lze najít více hmyzí kořisti než u jedinců z vyšších nadm. výšek. Existují úvahy, že by podstatnou výživou láček heliamfor obecně mohly být spraše zanášené větry nad stolové hory z afrického kontinentu. Láčky by pak plnily funkci jakýchsi sběrných jímek či popelnic.

Pozn.4:
V láčkách se často uvádějí pozorování drobných žabek. Odtud úvaha, že by značný podíl živin pro rostlinu mohly představovat exkrementy těchto blíže neurčených obojživelníků. Žabky v láčkách zřejmě hledají úkryt nebo potravu.

Pozn.5:
Podle S. McPhersona pochází veškerá pravá Heliamphora minor ze stolové hory Auyan tepui, severně od Gran Sabany, stát Bolivar, Venezuela. Jde o jedinou náhorní plošinu, kde roste. Vzdor tomu, co se uvádí na různých internetových zdrojích, se Heliamphora minor vyskytuje výhradně na Auyan tepui. Mnoho rostlin s nálepkou ´Hairy Form´ (ochlupená forma) včetně dalších názvů kolovalo mezi pěstiteli, ale u všech se jedná o Heliamphora pulchella, nikoliv o Heliamphora minor.

Použité zdroje

Žáček, Z.: Heliamphora minor Gleason, TRIFID 4/2003, str. 49 - 54.
Žáček, Z.: osobní sdělení S. McPhersona, 2008.
McPherson, S.: Sarraceniaceae of South America, 2011.
Srba, M.: vložený dodatek, ibidem.
Lloyd, F.E., 1942, ibidem.
Baumgartl, W., 1993, 1995, ibidem.
Různé zdroje z internetu.
http://www.omnisterra.com/botany/cp/pictures/heliamph/vindex.htm^web

Související fotografie

Historie změn této karty

komentáře

Texty a obrázky podléhají licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní License, pokud přímo u nich není uvedeno jinak.