Láčkovky Filipín
Přetištěno z časopisu Trifid č. 3/2005:
VLASTIK RYBKA, ROMANA RYBKOVÁ 1)
Filipíny jsou se svými čtrnácti druhy láčkovek (Nepenthes) třetím nejbohatším územím jejich světového rozšíření. Ve srovnání s Borneem a Sumatrou, které jsou centrem druhové bohatosti rodu, je to však přece jen výrazně nižší počet. Do značné míry to filipínské druhy vyrovnávají rozmanitostí ve velikosti, zbarvení a tvaru pastí, takže dle mého přesvědčení patří mezi ty nejkrásnější. Význam území podtrhuje i fakt, že 13 z těchto 14 druhů je endemických, rostoucích mnohdy na poměrně malém území.
Láčkovky na Filipínách rostou od nížiny až po vysokohorské polohy a na většině velkých ostrovů tohoto rozsáhlého souostroví nějaký druh roste. Přesto je možné vymezit území zvýšené druhové bohatosti, kterými je především oblast severovýchodu ostrova Mindanao, malý ostrůvek Sibuyan a Palawan. Třetí jmenovaný ostrov jsme bohužel nenavštívili a tak přinášíme pouze zprostředkované informace.
© VLASTIK RYBKA, ROMANA RYBKOVÁ
Jediným neendemickým druhem je N. mirabilis. Roste na větší části území Filipín, ale s podivem nebyla zjištěna na Palawanu. Roste v teplých nížinných oblastech, velmi často v blízkosti vodních ploch, někdy i mírně zatopená.
Taxonomicky nejsložitějším druhem Filipín je N. alata. Vyplývá to z jejího plošného rozšíření na větší částifilipínského souostroví. Není tedy divu, že izolované populace nesou řadu odchylných znaků, přičemž mnohé z nich by si patrně zasloužily kategorii poddruhu. Výrazně se odlišují například horské populace z Luzonu a nížinné z Mindanao, jiné rostliny se vyskytují v horách téhož ostrova a ještě poněkud odchylné na ostrově Sibuyan. Mnohé další formy patrně ani neznáme. Do blízkého příbuzenstva N. alata patří především N. copelandii a N. philippinensis. První jmenovaná roste především na jihu ostrova Mindanao, například v masivu nejvyšší hory Filipín, Mt. Apo. Od druhu N. alata se liší především otevřeným nálevkovitým tvarem horních pastí. Je to již dříve popsaný druh, ale jeho platnost musí být ještě potvrzena. N. philippinensis pochází z nížinných poloh Palawanu. Její pasti bývají obvykle zbarveny světle a především nemá pro druh N. alata typický výrůstek na spodní straně víčka. Se jménem druhu je spojena jedna nomenklatorická komplikace. Druh byl popsán v roce 1908, ale typový doklad shořel v manilském herbáři. Cheek a Jebb popsali v roce 1998 druh N. wilkiei. Poté však nalezli jinou položku druhu N. philippinensis a zjistili shodu s jejich N. wilkiei, která tedy patří pouze do synonymiky druhu N. philippinensis.
Další tři zajímavé druhy pocházejí z nížin ostrova Mindanao. Nepřehlédnutelným druhem je díky svým mohutným pastem N. merrilliana. Je jedním z kandidátů na druh s největšími pastmi, upoutá i velmi dlouhé víčko. Velikostním protipólem je druh N. bellii. Její pasti stěží dorůstají velikosti 8-10 cm, také lodyhy jsou velmi tenké, úponky mimořádně dlouhé a listy velmi úzké. To vše z ní činí zcela jedinečný druh, který na své častější zařazení ve sbírkách pěstitelů teprve čeká. Oba druhy rostou v řídké nížinné vegetaci na ultrabazických půdách na severovýchodě ostrova Mindanao. Spolu s nimi roste i jedna z nejkrásnějších láčkovek N. truncata. Také ona má mimořádně velké pasti, o výšce až přes 40 cm, ale jsou poměrně štíhlé a tudíž mají menší objem než pasti některých dalších kandidátů na velikostní prvenství. Neroste příliš do výšky, tvoří jakési nízké, chudě větvené keře. Kromě nížinné formy jsou z východu Mindanao známy i horské populace, které jsou daleko sytěji vybarvené a výrazně ochlupené, tudíž ještě atraktivnější než nížinné typy.
Málo známým druhem ze stejné oblasti je N. mindanaoensis. Roste ve středních polohách a dlouho se zaměňovala s druhem N. petiolata, za kterým je však nutné se vypravit na dvoutisícovou horu Mt. Hilonghilong. Dlouho byl zcela nedostupný, ale v posledních letech jej rozšířil Robert Cantley a vděčíme mu tak za krásný přírůstek do našich sbírek.
© VLASTIK RYBKA, ROMANA RYBKOVÁ
© VLASTIK RYBKA, ROMANA RYBKOVÁ
Dva nádherné horské druhy byly popsány teprve v posledním desetiletí z maličkého ostrova Sibuyan. Oba rostou na vysoké dvoutisícové hoře zdvihající se v centru ostrova. Druh N. sibuyanensis roste v křovité vegetaci a má atraktivní velké soudečkovité pasti. Naprostým unikátem je pak druh N. argentii, který je nejmenší známou láčkovkou. Dorůstá maximálně do výšky 30 cm, průměr růžice nepřesahuje 10 cm a pasti jsou nejvýše 4,5 cm velké. Roste hlavně ve skalních štěrbinách.
Na horách ostrova Mindoro se vyskytuje druh N. burkei, který je příbuzný právě druhu N. sibuyanensis, ale asi ještě více luzonskému druhu N. ventricosa. Právě vztah těchto dvou druhů není příliš jasný. N. burkei byla popsána na základě rostlin v kultuře a v současné době pěstované rostliny se hodně podobají tomu, co se nabízí pod jménem N. ventricosa. Existuje několik možných vysvětlení této situace. Buď je N. ventricosa hodně variabilní a pravá N. burkei se vůbec nepěstuje nebo naopak ke jménu N. ventricosa lze přiřadit pouze typ s velmi světlými a výrazně zaškrcenými láčkami a tmavší a baňatější formy patří druhu N. burkei. Třetím možným vysvětlením je, že oba domnělé druhy představují pouze krajní formy variability jednoho druhu, který by pak dle pravidel priority nesl jméno N. ventricosa. K vyjasnění bude nutné prostudovat detailněji přírodní populace.
© VLASTIK RYBKA, ROMANA RYBKOVÁ
V nejvyšších polohách ostrova Palawan roste zajímavý druh N. mira s robustními pastmi. Jebb a Cheek ji řadí do příbuzenstva mohutného bornejského druhu N. rajah. Z Palawanu pochází ještě jeden nejasný druh, a sice N. deanniana. Buď je to synonymum nějakého známého druhu nebo jiný, málo známý druh.
Filipínské láčkovky jsou oproti bornejským a sumatránským přece jen méně prostudované a otazníků k dořešení zbývá poměrně hodně. Nějaká část nevyjasněné variability může být také způsobena křížením, ke kterému u některých druhů dochází. Nejsou vyloučeny ani nálezy zcela nových druhů, ovšem je třeba podotknout, že likvidace filipínské přírody je velmi rychlá a rozsáhlá, a tak už moc prostoru na hledání neznámého a bohužel i na ochranu existujícího známého přírodního bohatství nezbývá.
Pěstování filipínských láčkovek je obecně poměrně snadné. Mezi složitější druhy patří N. mira a zejména N. mindanoensis. Nejobtížnějším druhem je N. argentii, kterou bez chladného vlhkého mikroklimatu s nočními poklesy nelze pěstovat.
Romana Rybková je zaměstnána v PBZ (správa Faty Morgany) a je manželkou prvně uvedeného.