Tučnice v sídle bohů

Každý občas potřebuje dovolenou a s Janou jsme ji neměli už dlouho. Tedy takovou tu společnou, sami dva, bez pracovních úkolů jako postavit plot, opravit zeď, překopat zahradu nebo alespoň hlídat nějaké ty děti. A tak se stalo, že jsme se ocitli na úplném konci turistické sezóny v Řecku, v Leptokarii.

Leptokarie je malé městečko na břehu Egejského moře, konkrétně na západním pobřeží Soluňského zálivu. Hned za městem se do výšky téměř tří tisíc metrů zvedá masiv pohoří Olymp, který je opředen mnoha bájemi o bozích starého Řecka.

Slunce už tolik nepálilo, moře bylo teplé, taverny plné dobrého jídla. Jedli jsme fíky, révu, broskve, popíjeli výborné víno a lenošili. U místní cestovní kanceláře jsme si zaplatili výlet po podhůří Olympu, aby nás povozili po dostupných zajímavostech. Chtěli jsme jen nenáročný výlet, žádnou vysokohorskou túru.

Cestou v autobuse jsem si říkal, že tam někde v horách by mohly růst tučnice. S evropskými druhy nemám žádné zkušenosti, začal jsem si tedy povídat s Matějem Kráčmerou, naším virtuálním AI expertem na masožravky, a na úvod mu položil otázku: „Jsem v Řecku na dovolené a jedeme na Olymp. Jsou tam někde masožravky?“

Chvilku jsme si povídali a zjistil jsem, že v pohoří se vyskytují Pinguicula hirtiflora a P. crystallina. Vypsal i některé obecné lokality s doporučením, ať hledám vlhké, stinné skály a prosakující pramínky vody.

Jedna ze zastávek byla vesnice Litochoro, která je branou do pohoří. Z ní vede nenáročná cesta soutěskou řeky Enipeas k vodopádům a jezírku Vathra tou Orfea – Orfeova tůň. Soutěska je úzká, vysoká a křivolaká. Jdete po chodníčku pro jednoho člověka, místy pár desítek metrů nad jejím dnem. Z jedné strany skála, z druhé propast. A celou cestu stín, vlhko, různé druhy kamení. Říkám si, šance, že tu potkám tučnici, je malá, ale štěstí přeje připraveným. Ostřížím zrakem jsem tedy pátral po všech místech, kde by se světle zelené růžice mohly objevit. A samozřejmě nic.

Hora Mytikas s nadmořskou výškou 2918 m.

Údolí řeky Enipeas

Na východě byl Soluňský záliv a za ním obrysy pohoří Chalkidiki.

Betonový chodníček se zábradlím…

… a betonový chodníček bez zábradlí.

Údolí bylo nádherné, na naší straně stinné a vlhké.

Došli jsme až k jezírku, což bylo pro turisty velké zklamání. Cesta byla dál uzavřená ocelovými mřížemi, mohlo se jít jen stejnou cestou zpět do Litochora. Vodopád nikde, na konci léta je vody málo. Vidět byla jen tůňka, kolem které špacíroval Orfeus na cestě do podsvětí a kde prováděly hygienu Artemis s Afroditou. Vše jsme pozorovali z úzkého chodníčku asi patnáct metrů daleko, blíže to nešlo. Prostě turistický propadák.

Vodopád nikde. Turistický propadák.

Ne tak pro nás. Já propukl v jásot, který nikdo z přítomných nechápal. Jana se záhy přidala, když jsem jí ukázal tučnice přímo pod našima nohama, přilepené na betonu chodníčku.

Co to je pod tím chodníčkem?

Jsou to tučnice?

Jsou to tučnice!

Ale jak se k nim dostat?

Prostě nijak. Jsou za mřížemi.

A ještě pod námi.

Dokonce jedna kvetla! Ta byla trochu dál, musel jsem si ji foťákem přitáhnout.

Turisté nechápali, proč si pořád fotím nohy.

Dál cesta nešla. Byla poctivě zamřížovaná. A právě v tomto místě byly trsy tučnic.

Tady ještě ta samá fotka bez Jany, aby byly vidět i ty tučnice.

Záběr na celou lokalitu. Tučnice se vyskytovaly výhradně pod chodníkem.

Výhled na romantickou tůňku. Prohlížel jsem si i její břehy a skály kolem, ale růžice tučnic jsem nikde jinde nezahlédl.

Je jasné, že beton je vhodný substrát pro pěstování tučnic. :c)

Byly jich tam desítky. Přímo na dosah, ale přece těžko dostupné. Takřka všechny přilepené na kolmé stěně, často jen na betonu. Bylo třeba prostrčit hlavu kovovým zábradlím a žonglovat telefonem nad propastí, abych pořídil nějaké fotky. Teprve na nich jsme mohli obdivovat detaily růžic, ale i dvou květů, které jsme nalezli. Využili jsme veškerý dostupný čas na focení a plní nadšení a euforie spěchali za zbytkem skupiny lehce zklamaných turistů.

Trsy byly v plné síle, ani náznak zimování.

Při odchodu jsem si všim ještě jednoho květu, který byl podstatně blíže a tohle je nejlepší záběr, který se mi povedl. Ovšem s rizikem, že telefon pošlu na dno soutěsky.

Cestou zpět jsem začal zjišťovat, jaké tučnice jsme to vlastně viděli. V těch evropských se nevyznám, tak jsem poslal pár fotek Adamu Velebovi. Podle místa nálezu a hlavně znaků na květu jsme se shodli na tom, že jsme viděli populaci Pinguicula hirtiflora var. hirtiflora.

Nenechte se mýlit sklonem záběru. Tučnice všude rostly takřka výhradně na kolmé stěně, stejně jako na této fotce.

Ten druhý kvetoucí jedinec.

I bez nálezu masožravek by to byla nejlepší dovolená mého života. Ovšem tento náhodný objev tučnic dodal naší dovolené punc dokonalosti. Janě patří můj velký dík, všechno zařídila. Skvěle jsme si to spolu užili.