Jak se budí... tučnice s cibulkami

Laskavý čtenář nechť promine lacinou parafrázi na název známé pohádky, ale mexické tučnice, které místo sukulentní zimní růžice rovnou zcela zatahují do cibulek, jsou taky takové princezny. Krásné, zmlsané a občas pěkně svéhlavé.

Mexické tučnice většina z nás velmi dobře zná. Mnohé druhy či jejich hybridy patří mezi ty nejzákladnější a nejodolnější masožravky, které prosperují bez nejrůznějších technických pomůcek volně na parapetu. Drtivá většina z nich se vyskytuje opravdu pouze v Mexiku, kde rostou na skalách a jejich osypech, ale i v podrostu řídkých lesů, nebo třeba na mechovatých kmenech stromů. Některé vyhledávají trvale vlhká místa, jiné rostou jako jednoletky ze semen každý rok znovu, ale většina z nich se přizpůsobila střídavému mexickému klimatu: léto je teplé a vlhké s dostatkem srážek, zatímco zima je sice bezmrazá, ale chladnější a především suchá. Rostliny na to reagují tvorbou sukulentních nemasožravých listů, díky kterým významně omezují ztráty vody. Jsou pak schopné vydržet podobné podmínky jako kaktusy. Několik druhů však šlo ještě dál, místo zimní růžice zcela zatahují do cibulky v substrátu. Patří mezi ně dlouholisté druhy jako Pinguicula heterophylla, P. medusina nebo nedávno popsaná P. tonalaensis, většinou ale mají přízemní růžice (P. oblongiloba, P. parvifolia, P. orchidioides…). Ač se dříve jednalo většinou o téměř nesehnatelné rostliny, jsou v posledních letech mnohem dostupnější. Dovolím si sdílet své zkušenosti s jejich pěstováním, neboť mají svá pěstitelská specifika a mezi začátečnické druhy bych je nezařadil.

Předně, k tučnicím s cibulkami nelze přistupovat jednotně. Druhy se vzpřímenými listy rostou spíše na skalách, např. P. heterophylla, P. medusina a P. tonalaensis, a ty pěstuji v plně anorganickém substrátu. Jedná se o variaci na směs drcený vápenec-drcený lávový tuf-drcený keramzit-seramis-perlit-zeolit-vermikulit-stavební písek. Dobrou zkušenost mám i s přídavkem drcené (ztvrdlé) sádry k těm druhům, které se na horninách s vysokým obsahem sádrovce vyskytují i přirozeně (z cibulkatých je to P. medusina nebo P. tonalaensis, ale stejnou směs používám i pro P. gypsicola nebo P. immaculata).

Zejména k zálivce skalních druhů je třeba přistupovat opatrně. Stejně jako u většiny mexických tučnic čekám, dokud se neobjeví první masožravé listy a až tehdy je možné je začít zalévat. Pěstitel, od kterého jsem před mnoha lety kupoval P. heterophylla, mi kladl na srdce, abych se toho opravdu držel a na jaře trpělivě čekal, až rostlina projeví první známky růstu. Snahou urychlit rašení dřívější zálivkou bych riskoval uhnití cibulky. Při dodržení těchto doporučení opravdu P. heterophylla výborně prospívá a sama raší na jaře mezi prvními tučnicemi.

P. heterophylla, chobotnice, kterou vytvořila začátkem srpna.

Druhy s přízemními růžicemi pro mě byly problematičtější. Aplikoval jsem na ně zpočátku stejný pěstitelský postup jako na výše zmíněné skalní druhy, ale růst byl mizerný a rostliny rašily pozdě, nesynchronizovaně a s velkými problémy. Řešení přišlo nečekaně a náhodou. Pár let nazpět jsem měl do děr v kameni (lávovém tufu) nasázené P. parvifolia. Prospívaly jen první rok, pak už se jim příliš nedařilo a po jedné nebo dvou sezónách jsem je odepsal, neboť někdy do července nevyrostla jediná rostlina. V největších vedrech jsem pak tento kámen spolu s jinými postavil do podmisky s vodou, aby se z jejich vlhkého povrchu vypařovala voda a zvlhčovala vzduch v okolí ostatních rostlin. Když jedna z cibulek na kameni začala v reakci na to krásně růst, dost mě to tehdy překvapilo, ale i nasměrovalo. Podezření se potvrdilo, když jsem zhruba v červenci následujícího roku poslal několik cibulek P. oblongiloba jinému pěstiteli. Ten je zasázel rovnou do vlhkého substrátu, nevěda, že u mě byly cibulky dosud zcela na suchu. Hniloba se však nekonala, místo toho rostliny velice rychle vyrašily (a to dříve než u mě).

P. parvifolia, o které píšu. Od doby, kdy jsem pochopil, jak na ni, rostlinu bez dalších komplikací držím už několik let.

Začal jsem se o tyto rostliny více zajímat a konzultovat je s literaturou a ostatními pěstiteli. Mimo jiné jsem dostal radu, abych jim do substrátu přidával větší podíl organické hmoty. Většina z nich totiž neroste přímo na skalách s minimem substrátu, spíše vyhledávají skály s mechovým pokryvem, osypy pod skalami nebo rostou přímo v podrostu řídkých borovicových doubrav. V takových místech je opravdu podíl organické hmoty vyšší, ať už se jedná o mech nebo třeba pomalu tlející opad z okolní vegetace. Letos jsem navíc zachytil informaci, že tyto rostliny přirozeně raší později než ostatní tučnice. Zatímco P. heterophylla a většina ostatních „klasických“ mexických tučnic začíná jevit známky růstu někdy v dubnu nebo květnu, druhy jako P. oblongiloba raší později i v přírodě, v našich podmínkách v kultuře je to zhruba v červnu až červenci.

Květ P. orchidioides. Na pohled vypadá podobně jako běžná P. moranensis, ta však netvoří cibulky…

Když tyto informace shrnu do nějakého pěstitelského návodu, doporučuji pro jejich pěstování následující. Jako substrát základní anorganická směs, obohacená ovšem o jeden či dva díly rašeliny. Naopak vápenec do této směsi není zapotřebí. Rostliny držím v dormanci zcela na suchu až do přelomu června a července, pokud samy nevyraší (což obvykle nedělají). Jsou ovšem s ostatními ve skleníku vystaveny stále se zvyšujícím teplotám. Jakmile se oteplí na letní teploty, začnu je za příhodných okolností (viz níže) zalévat. Spíše než podmokem do podmisky však rosím substrát kolem cibulek, aby postupně nasákl vodou. Během zhruba dvou nebo tří týdnů rostliny zareagují a objevují se první známky růstu. Tehdy postavím květináče do podmisek a pěstuji je již standardně. K probuzení cibulek je však očividně nezbytná kombinace oteplení na letní teploty a zároveň zálivka. Zatímco běžné tučnice nejprve projeví známky růstu a pak se zalévají, tuto skupinu druhů je třeba zalít, aby začaly růst.

Při použití uvedené metody raší tučnice pěkně synchronizovaně. Vlevo nahoře P. parvifolia, uprostřed P. orchidioides a vpravo dole P. macrophylla. Poslední jmenovaná je tak trochu přechod mezi klasickými mexickými tučnicemi se sukulentní růžicí a cibulkou. Tvoří také takovou cibulku, ale zelené špičky listů jsou většinou vidět, neschovává se úplně.

Zde si ještě dovolím malou odbočku ohledně zalévání. Od kolegy kaktusáře jsem pochytil tipy pro zálivku kaktusů, které aplikuji i na mexické tučnice, a to všechny druhy, nejen ty s cibulkami. Platí všeobecně rozšířená rada, že mezi zálivkami mexických tučnic by podmiska měla vyschnout. Květináče by ve vodě neměly stát trvale, vlhkost substrátu by měla kolísat, zvlášť je-li teplé počasí. Rostliny zalévám zásadně večer nebo ideálně když prší. Při deštivém počasí si dovolím tučnice i pokropit konví nebo je porosit, občasné propláchnutí substrátu jim jenom prospívá, pomáhá vyplavit nahromaděné soli a omezit množení patogenů v substrátu. Vtip je v tom, že tučnice jsou svým způsobem sukulenty a mají tendence uhnívat, pokud jsou zality nevhodně, zejména během horkého dne na slunci (takové zacházení koneckonců spálí jednomu i rajčata…). Vodu očekávají, když se sníží teplota, vzroste vlhkost vzduchu a klesne atmosférický tlak. To jsou podmínky přinášející déšť a rostliny pak zálivku přijímají ochotně. U běžných druhů to není bezpodmínečně nutné, u náročnějších to však považuji za výrazně bezpečnější a osvědčený postup.

Kompletní sbírka. Za vhodných podmínek to celé prostě pokropím konví, jindy zalévám opatrněji jen do podmisky.

Dojde-li k přelití, pomáhá rostliny přisušit. V přelitém substrátu se snadno „rozjedou“ nežádoucí houby a mikroorganismy, už částečným vysušením substrátu jsou však výrazně omezeny, zatímco tučnice takové zacházení snesou. Pokud tedy některá z mexických tučnic začne tvořit deformované listy nebo vypadá na pohled nezdravě, často pomáhá postavit ji na chvíli bokem a nechat substrát trochu proschnout. Jak na podzim rostliny omezí růst a vytváří sukulentní růžice (nebo v našem případě zatahují do cibulek), odstavím je zcela z vody. V zimě potom doporučuji rostliny umístit do chladu a nezalévat vůbec. 10 – 15 °C je vcelku optimální teplota, ale mám vyzkoušeno, že mexické tučnice snesou i pokles téměř k bodu mrazu. S nižší teplotou se obvykle pojí i vyšší vlhkost (třeba v chladnější místnosti nebo temperovaném skleníku), což tučnicím v sukulentním stádiu bohatě stačí. S rostoucí teplotou a delším světelným dnem na jaře rostliny začínají tvořit masožravé listy a tehdy je začínám i zalévat, jak už bylo popsáno výše.

Na závěr ještě jednu poznámku. Ačkoli se u většiny tučnic doporučuje vyčkat se zálivkou na první známky růstu masožravých listů, lze s opatrností případné opozdilce probudit stejně, jako bylo popsáno výše u P. oblongiloba a spol. Není to úplně ideální, ale když se vyskytne rostlina, která nechce reagovat na jaro dle očekávání, nezbývá než to zkusit a doufat. Probouzel jsem takto letos např. P. immaculata, naštěstí s úspěchem.