Ke kultivaci tučnice Pinguicula jackii

Originální verze tohoto článku v italštině vyšla v magazínu AIPC číslo 48(4) v prosinci 2017. Autorům obou částí článku (Maurizio Saroldi a Andreas Fleischmann) i společnosti AIPC mnohokrát děkuji za svolení k překladu do češtiny a publikaci v Trifidovi.

Andreas Fleischmann & Maurizio Saroldi
Přeložil Adam Veleba

Z Kuby pochází přibližně deset druhů rodu Pinguicula, z nichž některé jsou v současnosti hlouběji studovány a prověřovány. Těch pár známých a kultivovaných (relativně, neboť v poslední době i tyto druhy téměř zmizely z pěstitelských seznamů) pochází ze západní části zmiňovaného karibského ostrova: P. albida, P. filifolia a P. cubensis (více informací je dostupných v časopise AIPC Magazine No. 27, září 2012, kde najdete velmi zajímavý článek od Yoannis Dominguez s krásnými fotkami z přírody; pozn. překl.: dostupné v naší knihovně). Druhy, které rostou v centrální a východní části ostrova v kultuře téměř chybí a jelikož jen několik málo botaniků je vůbec vidělo v přírodě, jsou i fotky velmi vzácné.

Pinguicula jackii je velmi vzácný druh, v přírodě i ve sbírkách. Jedná se o endemit vápencového pohoří centrální Kuby. V prosinci 1928 jej objevil John George Jack (od něj je odvozeno druhové jméno „jackii“), profesor dendrologie na Harvardu, na svislé, severně orientované stěně v nadmořské výšce asi 750 m na lokalitě Las Lagunas v pohoří Sierra del Escambray v provincii Santa Clara. Druh v roce 1931 popsal americký botanik John Hendley Barnhart. Zájem o tento druh zvýšil fakt, že od té doby nebyl v přírodě pozorován po mnoho následujících let, takže byl považován za vyhynulý. V posledních letech byl naštěstí znovu objeven na novém místě v provincii Santo Spirito a nedávno také ve stejných horách, kde jej Jack původně objevil ve dvacátých letech minulého století. Pinguicula jackii je homofylní druh popisovaný jako trvalka, ačkoli předpokládám, že je to jeden z těch jemnolistých druhů tučnic, které nepřežívají déle než dva roky, jako kubánská P. albida či některé z mexických druhů (např. P. lilacina nebo P. sharpii).

Paul Temple, známý botanický expert na karibské tučnice, mi P. jackii popsal jako „putující druh“. Říká, že populace může z určitého místa zmizet a objevit se o několik let později na jiném místě: to je téměř jistě evoluční odpověď na neustálé změny prostředí, kde rozpadající se vápencové skály (pozn. překl.: v anglické verzi článku je použito slovo „corals“, tedy korály. Bohužel se mi nepodařilo ověřit, zda je zmíněné pohoří opravdu tvořené horninami korálového původu, pro pěstování tučnice však tato informace má pramalý význam.), na kterých P. jackii roste, podléhají neustálé erozi prudkými dešti a prosakující vodou, a také příležitostným sesuvům půdy. Paul popsal substrát, na kterém tento druh roste, jako měkkou slizovitou pastu v mokrém stavu, ale když ji odeberete a necháte vyschnout, změní se v téměř neproniknutelný beton.

Růžice P. jackii mohou dosáhnout průměru až 10 cm a skládají se, jak už jsem řekl, z obzvláště jemných a průsvitných listů. Květní koruna je výjimečná ve třech ohledech: je pozoruhodně velká (velmi pozoruhodná ve srovnání s ostatními kubánskými tučnicemi: v průměru 2,5 až 3 cm, ale v maximu až 4 cm!), má neobvyklý široce nálevkovitý tvar (kvůli tomuto znaku Casper vytvořil pouze pro tento druh sekci Homophyllum, do které později včlenil další kubánský druh P. infundibuliformis) a především je výjimečná svou barvou (modrá, unikátní v rodu).

Nakolik je mi známo, pouze pár lidí mělo možnost tento druh pěstovat. Určitě byl pěstován několik let v botanické zahradě v New Yorku, mezi roky 1929 a 1931, jak je udáváno v původní publikaci, kde stojí, že jak popis, tak akvarel popisující rostlinu (od známé anglické botanické ilustrátorky Mary Emily Eaton) se zakládají na živém materiálu pěstovaném v New Yorku. V posledních letech, díky propagaci in vitro, se dostal do sbírek některých expertů na kultivaci rodu Pinguicula. Já sám, ne zas takový expert na pěstování tučnic, jsem měl to štěstí a získal jsem rostlinu od svého přítele Davida Švarce na posledním národním setkání AIPC v Miře. V současnosti na jejím pěstování neshledávám žádné velké obtíže: pěstuji ji na substrátu složeném především z vermikulitu a písku, s přídavkem malého množství rašeliny, v teplém a vlhkém prostředí (malá vitrína), stejně jako další kubánské druhy, které jsem pěstoval (P. filifolia a P. albida).

Poslední léto jsem vitrínku umístil ven na stíněné místo. Následně, od poloviny září do pozdního října, domů k oknu a pak, od počátku listopadu, pod umělé osvětlení. Uvádí se, že v přírodě jsou rostliny vystaveny horkým dnům a chladným a velmi vlhkým nocím, ale moje rostlina byla během posledního léta vystavena velmi vysokým teplotám (téměř 40 °C během dne a nad 30 °C v noci) bez viditelného poškození. Tyto podmínky určitě nejsou ideální, což dokládá fakt, že od září, s návratem mírnějších teplot, začala rostlina prudce tvořit větší listy a od října je v plném květu. Pěstuji ji v keramickém květináči asi 10 cm vysokém s troškou vody v podmisce; používám destilovanou vodu, i když si nemyslím, že by pro ni, jako druh vápencových pohoří, bylo použití vody s vysokým obsahem vápníku nepohodlné.

Pinguicula jackii je schopná samosprášení, zkusil jsem manuální opylení, které se zdá být úspěšné, semeník se slibně nalévá, takže doufám, že se mi podaří získat semena k rozmnožení i sdílení s dalšími italskými milovníky tučnic.

Barnhart John H. (1931), Addisonia, The New York Botanical Garden, vol. 15 (1930): 60-62.

Lampard S., Gluch O., Robinson A., Fleischmann A., Temple P., McPherson S., A. Rock, Partrat E., Legendre L. (2016), Pinguicula of Latin America, Redfern Natural History Productions, Poole, Dorset, England.

Pinguicula jackii byla popsána roku 1931 podle materiálu sbíraného v pohoří Sierra del Escambray v centrální části Kuby. Druh je endemitem dané oblasti a roste na trvale vlhkých vápencových stěnách v pásu horského deštného lesa v nadmořské výšce 600 - 800 m. Jedná se o velmi vzácnou a ohroženou rostlinu, která byla dlouho dokonce považována za vyhynulou, než byla znovu objevena.

Pinguicula jackii je ve svém rodu pozoruhodná svými unikátními výrazně modře zbarvenými květy. Za „modrokvěté“ se označuje i několik dalších druhů, například P. grandiflora. U těchto druhů jsou však květy pouze tmavě fialové – barva květů P. jackii je jiná, jde o pravá modrá barva. Nikoli inkoustově modrá, jakou má například hořec jarní (Gentiana verna), ale lila-modrá, jako u květů hořce bezlodyžného (Gentiana acaulis) nebo kamejky modronachové (Lithospermum purpurocaeruleum). Květy P. jackii jsou také větší, mnohem větší než ostatních kubánských druhů (které mají obvykle poměrně malé květ), ale také větší než květy většiny mexických druhů tučnic. Široce nálevkovitá koruna P. jackii může být až 3,5 - 4 cm široká a stejně tak dlouhá.

Tento druh byl do kultury zaveden japonskými pěstiteli, od kterých se dostal do několika evropských sbírek MR. Rostlina je nicméně stále vzácná a poněkud složitější na pěstování než většina mexických tučnic.

Jedná se o celoročně rostoucí druh, který nepotřebuje suchou dormanci. Rostliny jsou do jisté míry krátkověké, rostliny ze semen vykvetou poprvé v prvním nebo druhém roce a já jsem nebyl schopen udržet jednotlivé rostliny déle než tři roky. Květy však poskytují dostatek semen, pokud jsou manuálně opyleny vlastním pylem. Semena jsou poměrně velká, kulovitá a černá, čímž nepřipomínají typická semena tučnic, vypadají spíše jako semena rosnatek. Při kultivaci P. jackii zřejmě preferuje vyšší vzdušnou vlhkost než mexické druhy a také preferuje celoročně lehce vyšší teploty. Pěstuji je doma pod zářivkami v uzavřeném miniteráriu, speciálně připraveném pro pěstování tohoto druhu. Pinguicula jackii nemá ráda mokré listy, z toho důvodu není doporučeno ji rosit. Je-li růžice držena příliš v mokru, mají tenké listy tendenci snadno uhnívat. Tento druh může být pěstován v mokrém substrátu v podmisce s vodou, ale všiml jsem si, že roste lépe, když není vystaven trvale mokrým podmínkám, ale pouze vlhkým. V přírodě rostliny rostou na vertikálních vápencových skalách, chráněné před silnými dešti shora. Používám substrát založený na rašelině s velkým podílem křemičitého písku a také tufové drtě, který funguje dobře i pro všechny mé mexické tučnice. Úspěšně jsem pěstoval P. jackii i litofyticky na tufu: do tufového kamene vyvrtám dírky, do kterých rostliny sázím s trochou substrátu. Tuf může být následně udržován vlhký postavením do podmisky s 1-2 cm vody trvale – porézní kámen si kapilárním efektem nasaje dostatek vody. Tato metoda má nicméně jednu nevýhodu, na mokrém alkalickém tufu se rychle rozrůstá hustě a rychle rostoucí mech.

Růžice P. jackii mohou dosahovat průměru až 10 cm u velkých rostlin. Tuto rostliny nikdy nepěstuji vystavenou přímému slunci, ale na dostatku nepřímého světla, kde mají listy pěknou žluto-zelenou barvu. V tmavějších podmínkách zůstávají listy nevýrazně zelené. Listy P. jackii jsou jemnější než listy většiny mexických nebo evropských druhů, v čemž připomínají listy ostatních kubánských druhů. Je zajímavé, že u P. jackii (a její blízce příbuzné P. litophytica) se na spodním povrchu podél středového žebra nachází řada jemných dlouze stopkatých žlázek. Pinguicula jackii je rychle rostoucí rostlina a budeme-li pamatovat na její speciální pěstební požadavky vycházející z jejího biotopu, může se doufejme dále rozšířit mezi sbírkami masožravých rostlin. Je to nádherný druh, kterému se jistě dostane širší pozornosti.

Od doby vydání originálního článku uběhlo už několik let a P. jackii se stala mnohem dostupnější. Díky tomu lze čerpat nejen z údajů o přírodních biotopech, ale i ze zkušeností dalších pěstitelů. Já v tomto směru děkuji především paní Ivaně Platilové, která se podělila o své zkušenosti s touto tučnicí v diskuzi na Facebooku.

Za to, že se mohu podělit o své osobní zkušenosti s tímto druhem i já, je zodpovědný Maurizio, neboť jsem od něj v letošním roce (2021) získal výměnou dvě rostlinky (jeho snaha o manuální opylení očividně vyšla a kultivace se mu nadále daří). Vydržely i poněkud extrémní přepravu poštou (rostliny strávily na cestě téměř přesně měsíc) a dorazily pouze lehce vytáhlé. S ohledem na rady ostatních pěstitelů a své vlastní zkušenosti s tučnicemi, které se mi nejlépe pěstují na kamenech, jsem P. jackii zasázel na vápnitou porézní horninu sopečného původu (v zahradnictví nabízenou pod názvem „pemza zeleno-šedá“). Kámen s tučnicemi jsem umístil do skleníku do polouzavřeného akvária s asi 1-2 cm vody na dně, do části pro citlivější rostliny – udržuji zde vlhčí klima, v létě vypařovací klimatizací přichlazuji, v zimě více vytápím. Rostlinky se dobře usadily a ačkoli jsou spíše menších rozměrů a kvetly zatím pouze jediným deformovaným květem, vypadají vitálně a nejsou s nimi problémy. K mému překvapení bez potíží zatím přežívají i noční poklesy na pouhých 10 °C a jednou přežily i pokles teploty na pouhé 2 °C (ke kterému došlo před instalací topení). Navzdory informacím od Andrease bez problémů v mých podmínkách snáší i občasné porosení a ani kámen nemá tendenci zarůstat mechem natolik, aby to rostlinám vadilo. Uvidíme, jaký bude budoucí vývoj, prozatím si myslím, že rostlina by se mohla zařadit mezi druhy vhodné i do pokojových vitrínek, neboť upřednostňuje rozptýlené světlo (snadno dosažitelné při umělém osvětlení) a očividně vydrží široké rozmezí teplot při preferencích pro teploty tropické, tedy pokojové a vyšší.

(Autory fotek jsou autoři původního článku - M. Saroldi a A. Fleischmann.)