Rašeliník - hodný sluha, ale zlý pán

Heliamphory nepěstuji vyloženě extrémně dlouho, moji nejstarší přeživší, dokonce rozsazenou a rozdělenou na několik trsů, ze kterých, krom u mne, snad i u nových majitelů někde roste, jsem si pořídil v roce 2017 v Chotči u firmy Lukscheiter. Jelikož se jí u mne celkem dařilo, řekl jsem si, že zkusím přidat některé další. Přidal jsem v roce 2019 od Jardy Neubauera krásnou Heliamphora exappendiculata a Heliamphora pulchella. A začal se o ně trochu víc zajímat, jak je kdo pěstuje, různé fígle, vychytávky, triky, …

A tady se dostáváme ke kameni úrazu, který dal vzniknout tomuto článku. Vloni jsem se rozhodl vyčlenit pro Heliamphory víc prostoru ve své sbírce a dokoupit další druhy. V jedné vitríně jsem k živým kytkám, na povrch substrátu, podle četných rad z Internetu dal živý rašeliník. Drží lépe vlhkost, svou i substrátu a kytce prospívá. Tolik jsem si z těch rad vybral.

Bohužel už nezaznělo, že to chce nějaký hodně pomalu rostoucí a i tak jej hlídat a regulovat. Takže jsem po cca ¾ roce viděl z těchto heliamphor vlastně jen vršky pastí a ty se mi nejevily být zrovna moc spokojené.

Fotku před vyjmutím z rašeliníku jsem bohužel neudělal, ale na prvních fotografiích je přibližná vrstva u jednotlivých rostlin znázorněna červenou linkou.

V počátcích se kytky v nízké vrstvě rašeliníku tvářily spokojeně, dělaly krásné nové pasti, ale taky se objevil nějaký ten plevel, při jehož likvidaci odešlo z květináčů s kořeny i nemalé množství rašeliny. Díry jsem utemoval živým rašeliníkem, který se tím mírně snížil, jinak by asi rostliny přerostl daleko dřív.

Už nějakou dobu se však rostliny, jak jsem psal výše, tvářily opravdu nehezky a i když jsem se bál, že bych je mohl při opatrném odstraňování rašeliníku poškodit, nakonec jsem k té operaci přistoupil. Co jsem objevil se mi skutečně nelíbilo a jsem rád, že kytky byly tak silné a zatím stále rostou. Asi největším impulzem byl květ, který místo na krásné, dlouhé stopce vylezl na hodně krátké, skoro těsně nad povrchem.

Jak vidíte, pasti jsou po odstranění rašeliníku vytáhlé, ale úzké, skoro bezbarvé, deformované. Některé dokonce růžovobílé, jak bývají rostliny zcela bez přístupu světla.

Jak moc, nebo naopak málo prospěje helinám ona odrašeliníkovávací kůra, to se teprve uvidí. I květ u H. collina je kvůli tomu celý takový nijaký, jsem zvědav, jestli vůbec vykvete.

V rašeliníku jsem měl i rostliny jinde v bytě, tak jsem se jim věnoval záhy poté. Heliamphora minor se v něm topila skoro celá, ale u té jsem už postup odrašeliníkování vzal fotograficky trochu víc do ruky. Překvapením pro mne byla krásná mladá past, která přes tu vrstvu nebyla ani vidět.

Jako poslední jsem si vzal do parády Heliamphora pulchella, kterou jsem získal loni ke konci roku. Taky s rašeliníkem na vrchu. Tam jsem ani nevěděl, jak mocná je jeho vrstva, ani zda je někde pod ním i substrát nebo nikoliv. Po jeho odstranění se objevila krásná, vitální rostlina, kterou jsem rovnou i přesadil do nového substrátu a květináče.

Substrát je směs rašeliny, sušeného rašeliníku, perlitu a křemičitého písku.

Po určitých zkušenostech, ale opět i dle rad z Internetu kytky po přesazení držím v co nejvyšší vzdušné vlhkosti. Někdo k tomu účelu používá zip sáčky, někdo průhledné kelímky od piva, ale ty dosedají dobře jen na větší květníky. Mě se osvědčily seříznuté prázdné plastové lahve od různých vod, džusů, octa, …

Poučení z toho plynoucí - živý rašeliník je dobrý sluha, ale zlý pán. Víc jak 1-2 cm vrstva kytkám spíš škodí, ubíjí je, sice jim dodává vláhu, ale okrádá je o světlo. A tyhle naše potvůrky jsou na světlo hodně zvědavé.