Evropské tučnice – pěstování v zahradě

datum:
2023-01-10
autor:
Jaroslav Neubauer

Velice zajímavou skupinou, a to i z pěstitelského hlediska, jsou evropské tučnice. Jedná se o tvarově velice rozdílné rostliny vytvářející různotvaré atraktivní růžice (Pinguicula vallisnoriifolia, P. longifolia). Mnohé z nich nádherně kvetou poměrně velkými květy (P. grandiflora, P. apuana). Najde se i růžová barva květu (P. grandiflora ssp. rosea).

Bohužel však na pěstování je nutné mít možnost umístění pěstebního zařízení v zahradě. Pokusy o pěstování v bytě byť i při vynaložení velkého úsilí jsou odsouzeny k nezdaru. Taky pokusy s pěstováním na balkoně většinou ztroskotají na přehřívání prostoru.

I když na balkoně, pokud je zastíněný, lze dosáhnout i slušných výsledků. Ale zahrada je úplně nejlepší. Pokud chce pěstitel vytvořit zajímavou více druhovou kolekci, je třeba si vytvořit si vhodné podmínky vybudováním pěstebního zařízení.

Lze se vydat dvěma směry, nejlépe je však kombinace obojí, kdy získáme možnost pěstování i dalších druhů MR z rodů Sarracenia, Drosera, Dionaea, Darlingtonia a ve stádiu ověřování máme i další zajímavosti, jako třeba Drosophyllum.

Pinguicula vallisneriifolia (Rio Borosa)
Pinguicula dertosensis (Tortosa)

Začínal jsem vybudováním zapuštěného foliového krytu. Pěstební prostor tvoří lité betonové těleso, na kterém je zabudována nástavba se skloněnou svrchní plochou, která je zároveň otevíratelná a slouží k větrání. Výhodou je že pokud poléváme v létě beton a částečně ochlazujeme prostor a zvlhčujeme vzduch.

Toto zařízení je velice výhodné obzvláště pro výsevy. Ty umisťujeme do zastíněnějšího koutu, nebo použijeme stínovku. Malé rostlinky přílišné světlo nemají rádi. Za několik let praxe se osvědčil dát výsev začátkem března až do poloviny března přímo do fóliovníku. Jarní chlad na stratifikaci plně postačuje.

Takže jednoduše na jaře, kdy se rozhodnu odstranit vnitřní nakrytí fóliového krytu, tak hned provedu výsevy. Na zimu nakrývám vnitřní prostor ještě deskami polystyrenu. Jde o to, aby nedocházelo k častému zamrzání a rozmrzání vnitřního prostoru. Po nakrytí zároveň okolní půda působí jako tepelný zpožďovač takže značně mírní výkyvy vnitřní teploty. Slabší přemrznutí těmto druhům rozhodně nevadí.

Po více než 10 let jsem rostliny pěstoval pouze v tomto zařízení jen s tím rozdílem, že jsem dospělým rostlinám poskytoval jen vyšší světelný požitek.

Během posledních pár let jsem si všiml, že pokud dospělou rostlinu vyndám mimo fóliovník někam do polostínu nebo bloudivého stínu začne růst lépe a více připomíná zdravé statné rostliny z lokalit.

Uvažoval jsem, kde může být příčina. Je to jasné na lokalitách je vždy čerstvý vzduch jsou prostě vzdušné což ve fóliáku zajištěno není obzvláště za dusných teplých dní v létě a za slunných dní bez vánku.

Jednoduché řešení bylo vybudování zapuštěného prostoru cca 20 cm do země krytého jednoduchou plastovou stříškou. Rostliny jsou zde pěstovány v miskách v substrátu složeného z 1 dílu rašeliny, 1 dílu drceného vápence cca 0,3 – 1 mm zrno a vápenného jílu získaného z odvalu vápencového dolu. S rostlinami je nejlépe provádět pěstební zákroky přesazování a rozsazování v době klidu, tedy když jsou staženy do hibernakul.

Při sázení hibernakula sázíme tak, aby špička mírně vyčnívala nad povrch substrátu. Je to dobré pro jarní rašení, kdy se hibernakulum otevře a vytvoří prostor pro růst mladých lapacích listů.

Je v podstatě jedno zda přesazujeme na podzim nebo na jaře, hibernakula jsou stejně bez kořenů (výjimkou je jen P. alpina). Lze takto pěstovat i rostliny rostoucí na kolmých stěnách, nečinní to žádné větší problémy. Pouze pro vylepšení je dobré do substrátu pro skalní druhy přidat trochu drceného travertinu nebo pěnovce. Není to nutné, ale rostliny dosahují lepšího vzrůstu.

Evropské tučnice lze rozdělit na dva typy podle růstu a to na:

Skalní – rostou na skalních stěnách často úplně kolmých, někdy i hlavou dolů pod převisy. Koření do puklin nebo do vysráženého vápence na povrchu (P. longifolia, P. vallisneriifolia, P. mundii apod.)

Pozemní – rostou na loukách a svazích hor, koření do půdy (P. grandiflora, P. nevadensis, P. alpina apod.)

Je paradoxem, že ze skalních tučnic jsem se všemi udělal dobrou zkušenost. S pozemními druhy to již nebylo, tak skvělý. P. nevadensis, P. alpina a P. leptoceras se v kultuře nedaří, ale to lze přičíst jejich vysokohorskému původu. Na ty mám v létě určitě moc teplo.

Pinguicula grandiflora (Mijoux)
Pinguicula grandiflora × longifolia (Torla)

V přírodě se vyskytují i kříženci, jeden zvláště zajímavý z oblasti Cazorla (Španělsko) P. longifolia x grandiflora. Je zajímavý tím, že si moc nezadá krásou zbarvení s P. poldinii. Ale tento hybrid tvoří výjimku a proto si myslím, že křížení evropských tučnic je hloupost.

V přírodě existují nádherné a zajímavé variety některých druhů. Nám se podařilo vidět krásné celočervené rostliny P. longifolia a o lokaci se nechci moc zmiňovat, jedná se totiž o mikrolokalitu, všude jinde byly rostliny zelené maximálně s mírným nádechem do červena. Na této mikrolokalitě však i zastíněné rostliny byly červené.

Proto si myslím, že jakákoliv hybridizace umělého původu je těžce zcestná.

Při pěstování je třeba zohlednit které druhy potřebují jakou půdní reakci.

Několik praktických rad na konec:


(Fotografie k článku: Jaroslav Neubauer)