Aldrovanda vesiculosa a další vodní masožravé rostliny na zahradě

Hodně obdivovatelů masožravých rostlin se pěstování těchto botanických zajímavostí obává, a protože já osobně se domnívám, že jejich venkovní kultivace není nijak složitá, rozhodl jsem se s vámi podělit o své vlastní zkušenosti s jejich pěstováním.

Aldrovandky pěstuji na zahradě spolu s bublinatkami v obdélníkových (můžou být i kulaté, ale hranaté jsou skladnější) zednických kadlubech o objemu 100 litrů volně položených na zemi. Nádrže můžou být i menší, ale těch 100 litrů se mi osvědčilo jako naprosto ideální velikost. V každém případě jako minimum doporučuji alespoň 50 litrů.

Nádrže jsou položeny volně na zemi

Utricularia ochroleuca spolu s Aldrovanda vesiculosa

Já disponuji na zahradě místečkem, kde svítí slunce od rána do tří až čtyř hodin odpoledne, takže mám v tomto ohledu vyhráno. Je samozřejmě nožné mít nádrže osluněné celodenně, ale v tom případě je potřeba je v nejteplejších letních měsících přistínit proti odpolednímu slunci, aby se v nich nepřehřívala voda. Okvětní lístky a listí napadané z okolních stromů a keřů z hladiny pravidelně odstraňuji. Aby se mi rostliny později nepomíchaly a daly se vždy přesně identifikovat, pěstuji je odděleně po jednotlivých druzích v každé nádobě.

Utricularia australis se chystá kvést

Květ Utricularia australis

Nejlepší voda je samozřejmě dešťová, ale vzhledem k tomu, že kyselá rašelina PH v nádrži rychle upraví, je možné dolévat i vodu studniční, nebo dokonce (pokud není jiná možnost) i vodovodní. V každém případě dešťová voda mi zaručí, že právě při jejím používání nebudu muset nádrž několik let čistit, ani se o ni nijak jinak starat. Mám odzkoušeno, že je ideální, když má voda stejnou barvu, jakou má černý čaj. V takové vodě jsem nikdy neměl problémy s řasami ani při plném oslunění a s tím související její vysokou teplotou. Dá se s jistotou říct, že v ní vůbec nerostou a to je velice důležité pro úspěšné pěstování těchto rostlin. Nikdy jsem do vody nepřidával oxid uhličitý (jak se často doporučuje) i když věřím, že to pro tyto rostliny má pozitivní vliv.

Květ Utricularia australis

Květ Utricularia ochroleuca

Na dně nádrže mám vysypanou 3 – 5 cm vrstvu čisté bílé rašeliny bez příměsí. Je důležité, dát ji tam asi o měsíc, ještě lépe i o tři měsíce dříve, aby se za tu dobu dostatečně napila vody a sedla si na dno. V budoucnu zajistí to, že nepřijdu o rostliny kvůli nadměrnému bujení řas. Dříve jsem přidával do rašeliny i jemnozrnný říční písek, ale ten se mi vůbec neosvědčil. Právě jemu kladu za vinu, že je jednou z příčin, díky kterým se řasám v nádržích v kombinaci s vysokou teplotou tak daří, a můžou i přes veškerou péči nakonec zahubit celou populaci rostlin.

Aldrovanda vesiculosa spolu s Utricularia stygia

Aldrovanda vesiculosa spolu s Utricularia stygia

Tyto rostliny snesou v letních měsících opravdu vysoké teploty vody, ve které rostou. Pokud je v nádržích delší dobu teplota opravdu kritická a přesahuje několik dní za sebou 35°C , ztrácí rostliny barvu (blednou) a zastaví růst do té doby, než se podmínky opět zlepší. Když nepříznivé podmínky trvají měsíc a déle, začnou tvořit předčasně přezimovací pupeny (turiony), nestihnou dostatečně zmohutnět a v příštím roce pravděpodobně nepokvetou. Podle mých zkušeností můžu s jistotou říct, že pokud je ve vodě dostatečně silný výluh z rašeliny, udržím i v tomto nepříznivém období růst řas na úrovni, která není pro rostliny nijak nebezpečná. Zatím jsem nikdy kvůli vysokým teplotám o žádný druh nepřišel. V žádném případě nepřenáším rostliny ve skleničkách do chladnějších podmínek, než vedra pominou a tak podobně. Náhlé a hlavně krátkodobé změny podmínek jim ublíží určitě víc a pravděpodobně dojde k jejich úhynu. Lepší je nádrže něčím zastínit, nebo je přemístit dočasně na zastíněné místo.

Aldrovanda vesiculosa

Aldrovanda vesiculosa

Do nádob přidávám jedním, nebo dvěma kameny zatížené květináče s rostlinami, které zajistí svými odumírajícími listy masožravým rostlinám vhodné podmínky pro rozvoj mikroorganismů, které následně využijí pro svůj zdárný vývoj v podobě nachytané kořisti a navíc příznivě ovlivňují chemizmus vody. Vhodné jsou různé druhy úzkolistých ostřic (Carex), ale já s úspěchem používám i Suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium), který navíc nádherně kvete. Substrát v květináčích je opět bílá rašelina. Na dno květináčů přidávám několik oblázků štěrku. Ten je kromě funkce drenáže pomáhá také částečně zatížit.

Eriophorum angustifolium jako doprovodná rostlina

Utricularia australis (stíny na hladině patří Eriophorum angustifolium)

Přikrmování rostlin v nádobách není nutné. V době, kdy nasáklá rašelina již leží na dně, je ve vodě namnožený dostatek planktonu a drobných korýšů a navíc se nechci vystavovat riziku, že uhynulá kořist, kterou rostliny neuloví, se začne ve vodě rozkládat a ovlivní tím negativně chemismus vody.

květ Utricularia ochroleuca

květ Utricularia ochroleuca

V zimě nechávám rostliny bez jakékoliv péče již několik let venku i v těch největších mrazech a nečiní jim to sebemenší problémy. I pokud turiony zamrznou v ledu, na jaře se opět probudí k životu. Ze začátku jsem se o rostliny bál a vždy jsem na zimu umístil část turionů v uzavřené nádobce s vodou do ledničky. Vodu jsem používal buď přímo z nádrže ve které rostly, nebo i odstátou vodu vodovodní. Turiony jsem na jaře vždy (nejpozději na začátku dubna) vrátil do nádrží hned, jak v nich roztál led. I když se ještě dostavily nějaké mrazíky, rostlinám už neublížily. Po několikaletých zkušenostech jsem nakonec dospěl k tomu, že tyto opatření jsou zbytečné a ztráty na rostlinách jsou v lednici ještě větší, než u rostlin ponechaných venku v nádržích svému osudu.

Bublinatky jdou namnožit velice jednoduchým způsobem. Vytváří dostatečné množství bočních výhonů, které se dají odtrhnout a za krátký čas se z nich vyvinou dospělé rostliny. Pokud ale mají dobré podmínky, vytvoří dostatečný počet mladých turionů, které se poměrně rychle vyvinou v dospělé rostliny, a časem mám spíš problém, kam s nimi. Aldrovandku množím také postranními výhony, ale tvoří jich podstatně méně. Postupuji obdobným způsobem jako u bublinatek. Další možností je, že rozdělím větší rostlinu na dvě části. Přední část poroste dál a zadní vytvoří boční výhon, který pokračuje v růstu. Tímto způsobem získám většinou jednu rostlinu navíc.

Jsou také některé subtropické a tropické druhy vodních masožravých rostlin, které lze s úspěchem sezónně pěstovat ve stejných podmínkách, jako rostliny již výše zmiňované. Ze všech uvádím dostupnější druhy, jakými jsou například Utricularia reflexa , Utricularia inflata, nebo Uricularia gibba, ale také subtropické a tropické formy Aldrovanda vesiculosa. Je dobré pěstovat je opět odděleně, a to ze stejného důvodu jak jsem již uvedl dříve. Doporučuji mít v jedné nádobě více druhů pouze v tom případě, že jsou v každém ročním období a ve všech fázích vývoje dobře identifikovatelné, což je bez rizika proveditelné asi jen v kombinaci některé bublinatky s aldrovandkou. Rostliny přenáším do venkovních podmínek nejdříve po patnáctém květnu, kdy už nehrozí přízemní mrazíky a nechávám je tam až do doby, po kterou mám jistotu, že se ještě nevrátí. To bývá většinou během září. Zatím jsem se nesetkal s žádným druhem, který by měl po přestěhování, ať už z domu ven, anebo naopak problém s náhlou změnou teploty. Zdůrazňuji však, že rostliny už poté nechávám na stejném místě až do dalšího letnění, anebo zimování.

Doufám, že těch pár uvedených zkušeností a postřehů, které jsem získal během několika málo let, při pěstování těchto velice zajímavých zástupců rostlinné říše, přispějí k tomu, že ti z vás kteří teprve přemýšlí o tom, že by si rádi vodní masožravky pořídili, ale bojí se jejich kultivace, to po přečtení mého článku budou mít o něco jednodušší se svým rozhodnutím a pustí se do toho, a ti kteří toto rozhodnutí již učinili dříve a nějakou rostlinku z této skupiny už mají ve své sbírce, tu nalezli alespoň něco, co jim do této doby unikalo a pomůže jim s dalším úspěšným pěstováním.