Chejlavy, známější spíše pod jménem roriduly, jsou zastoupeny pouze dvěma endemickými druhy Roridula dentata a R. gorgonias. Jediný rod Roridula je zástupcem čeledi Roridulaceae, která je zařazena do řádu lomikámenokvětých (Saxifragales). Domovinou obou druhů jsou slunné kamenité stepi jihozápadního Kapská v Jižní Africe.
Pro první přiblížení by se daly roriduly přirovnat k rosnolistu (Drosophyllum) nebo australským byblidám (Byblis). Jsou to nízké rozvětvené keře (starší letité exempláře mohou dorůstat až dvou metrů). Listy jsou hustě pokryté žlázami, které vylučují silně lepivý sekret, podobný pryskyřici. Rostliny jsou velmi úspěšné, co do množství polapené kořisti. Žlázami vylučovaná tekutina je tak účinná, že spleť listů se často stává smrtící pastí i pro větší druhy hmyzu jako jsou velké mouchy nebo dokonce i vosy, které jinak bez větších problémů unikají ze zdánlivě podobných pastí rosnatek (Drosera) nebo rosnolistu (Drosophyllum). Bylo by tedy nasnadě považovat roriduly za masožravé. Skutečnost je však docela jiná. K masožravosti totiž nestačí jen to, že rostlina úspěšně dokáže polapit hmyz. Musí taky umět rozložit měkké tkáně kořisti a následně je i strávit.
U roridul se nepodařilo prokázat přítomnost trávicích enzymů, a proto je za masožravé nepovažujeme. Po celém světě můžeme najít mnoho dalších rostlin, které dokáží polapit kořist, ale nedokáží ji strávit. Za všechny vzpomeňme alespoň květenství tokozelky, vodního hyacintu (Eichhornia crassipes), osídlující jako plevel tropické a subtropické oblasti celého světa, nebo např. i u nás hojně rostoucí šalvěj lepkavou (Salvia glutinosa). Tyto druhy však v porovnání co do množství a velikosti kořisti ani zdaleka nemohou konkurovat roridulám.
Proč tedy příroda vybavila tyto rostliny lepkavými žlázami a k čemu slouží? U již zmíněné tokozelky a šalvěje to dodnes nebylo uspokojivě vysvětleno. Jedna z hypotéz například tvrdí, že části rostlin pokryté těmito žlázkami jsou chráněny před škodlivým hmyzem (mšice apod.). Proč jsou však tímto způsobem chráněny jen některé části rostlin?
U chejlav je situace podstatně jiná. Zhruba před sto lety byly na těchto bezesporu zajímavých rostlinách poprvé pozorovány dva druhy štěnic. Jedná se o druhy Pameridea marlothii a P. roridulae z čeledi Miridae. Je opravdu fascinujícím zážitkem pozorovat, jak se štěnice elegantně, rychle a bez zaváhání pohybují po lepkavých, pro jiný hmyz smrtících listech.
Oba druhy štěnic se přiživují na roridulami chyceném hmyzu. Často lze sledovat, jak je právě chycený hmyz ihned napaden štěnicí. Štěnice podle chvějících se listů pozná, že rostlina polapila novou kořist. Po lepkavých a smrtících listech se rychle přiblíží k oběti, kterou nabodne svým dlouhým sosákem a pravděpodobně do ní vstříkne nějakou látku, která v několika sekundách znehybní zmítající se kořist (doba paralyzování je závislá podle její velikosti) a začne ji vysávat (osobní pozorování). Chejlavy tedy fungují podobně, jako u pavouků pavučiny s tím rozdílem, že pavouci si pavučinu musejí spříst sami.
Roriduly však také štěnicím poskytují ochranu před predátory. V případě nebezpečí se štěnice neuvěřitelně rychlým během schovají u báze listů, kde jsou již v bezpečí husté spleti silně lepivých listů. Rostlina tak poskytuje broukům nejen potravu ale i jakési obydlí. Co však z toho má rostlina samotná?
Začátkem druhé poloviny devadesátých let minulého století bylo dokázáno (Ellis a Midgley, 1996), že brouci rodu Pameridea natráví rostlinou chycenou kořist, rozloží ji na jednodušší látky a tyje potom rostlina schopna vstřebat listovou plochou v podobě jejích exkrementů. Rostlina tak využívá trávicích enzymů jiných organismů a tudíž nepotřebuje trávicí enzymy své. V tomto případě bychom mohli hovořit o jakési sekundární masožravosti. Podobného principu natrávení polapené kořisti na jednodušší látky využívají částečně i heliamfory (Heliamphora) a darlingtonie (Darlingtonia californica). Těm při trávení pomáhají bakterie. U darlingtonie se navíc mohou na trávení podílet i larvy pakomára Metriocnemus edwardsii (Chironomidae) . Není to tedy nic nového.
V případě roridul se však hovoří ještě o jedné z možností jak si přilepšit. Ne všechny roriduly jsou totiž obydleny štěnicemi, a proto je možné se domnívat, že deštěm splavená kořist ke kořenům rostliny je přirozeným procesem rozložena a potom vstřebaná jejími kořeny. Tato hypotéza však ještě nebyla zcela uspokojivě prokázána.
Oba druhy chejlav vykvétají 2-3 cm velkými růžovými květy a ve své domovině kvetou téměř po celou sezónu. V kultuře pak kvetou nejvíce na jaře a v létě, druh R. gorgonias častěji. Hnědá, protáhlá semena dozrávají asi za 4 - 6 týdnů a jejich počet v jednom semeníku se nejčastěji pohybuje okolo deseti.
Uvádí se, že štěnice také mohou přenášet pyl z jednoho květu na druhý. Když si to tedy vše shrneme, zjistíme, že rostlina poskytuje broukům ochranu a potravu a ti sejí za to odměňují tím, zejí předtráví chycený hmyz a opylují její květy.
V průběhu evoluce se dravé štěnice rodu Pameridea staly doslova závislé na přítomnosti roridul, zatímco roriduly na štěnicích životně závislé nejsou. V přírodě nenajdeme tyto druhy štěnic nikde jinde než právě na chejavách. Štěnice druhu Pameridea roridulae osídlují výhradně druh Roridula gorgonias a R. dentata zase hostí pouze P. marlothii. V kultuře se však oba druhy štěnic dají bez problému chovat na obou druzích roridul. Z kultury je dokonce zaznamenán případ, kdy se dospělí jedinci Pameridea roridulae pravidelně stěhovali na žláznaté „listy" obklopující plody mučenky Passiflorafoetida. Osobně jsme tento jev mohli pozorovat na návštěvě u Siegfrieda Hartmeyera (Německo) v červenci 2000. Závislost těchto brouků na roridulách je tak velká, že bez nich nepřežijí více než dva měsíce (osobní pozorování). Štěnice si nejsou schopny samy ulovit kořist (snad s výjimkou pomalejších druhů - osobně jsem pozoroval vysávaní mšic mladým jedincem druhu P. roridulae na rostlině Heliamphora nutans asi měsíc po úhynu roriduly).
Na byblidách a australských rosnatkách můžeme v přírodě najít několik druhů ploštic rodu Setocoris, které se po lepkavých listech pohybují se vší obratností a bez jakékoliv újmy na zdraví. Tyto ploštice však nejsou, na rozdíl od štěnic rodu Pameridea, striktně vázány na jediný druh hostitelské rostliny, ale jeden druh ploštice lze nalézt na několika druzích rosnatek a byblid. 0 případné umělé kultivaci australských ploštic mi není nic známo. Pravděpodobně se s nimi zatím v kultuře nesetkáme. Naproti tomu se vzácně můžeme v evropských sbírkách s oběma výše zmíněnými druhy štěnic žijících na roridulách setkávat minimálně již od počátku devadesátých let 20. století; v posledních třech letech i v několika sbírkách u nás. Následující řádky bych tedy chtěl věnovat jak kultivaci roridul, tak i chovu jejich obyvatel – štěnicím rodu Pameridea.
Ploštice r. Pameridea na chejlavě (Roridula) (kresba Z. Žáček)
Semena roridul vyséváme nejlépe na jaře do směsi z rašeliny a písku (lépe hrubozrného) v poměru 1 : 1. Je vhodné vysev vystavit velkému kolísání teplot ve dne a v noci. Již po třech týdnech můžeme pozorovat první známky klíčeni. Častokrát však semena vyklíčí i po několika měsících. Klíčeni urychluje použití kyseliny gibberelové. Semena si zachovávají mnohaletou klíčivost.
Rostliny nejlépe rostou, když je na léto umístíme ven na plné sluníčko. V horkých dnech by měly rostliny stát ve vodě, v období, kdy často prší raději rostliny z misky vytáhneme a necháme dešťovou vodu volně odtékat otvory ve dně květináče. Pokud nemáme možnost umístit rostliny ven, lze je pěstovat i na okenním parapetu. Rostliny však neporostou tak dobře jako venku a v zimě často hynou. Před příchodem prvních podzimních mrazíků rostliny umístíme do vzdušné, chladné (5 -15° C) a slunné místnosti nebo temperovaného skleníku, kde rostliny ponecháme do jara. V zimě by rostliny neměly stát ve vodě, ale zároveň substrát nesmí vyschnout. Musí být stále vlhký (nikoliv mokrý). V zimě odstraňujeme nadbytečnou a příliš starou kořist, která může být napadena plísněmi.
Máme-li již dobře zvládnutou kultivaci roridul samotných, můžeme přistoupit k chovu štěnic. Do začátku nám úplně postačí několik dospělých jedinců, kteří se brzy spáří a zhruba do šesti týdnů se vylíhne nová generace. Tito jedinci rychle rostou a dospějí zhruba za dalších 6 - 8 týdnů a celý proces se opakuje. Každé 3 - 4 měsíce máme na roridulách novou generaci štěnic. Podle informací, které mám, se snad do dnešního dne nepodařilo zjistit kam a jakým způsobem štěnice rodu Pameridea kladou vajíčka.
Počet jedinců se přímo úměrně pohybuje s množstvím polapené kořisti. V létě, když je kořisti dostatek, je populace početnější a v zimě naopak. V zimě musíme štěnice uměle přikrmovat např. uměle odchovanými octomilkami apod. S příchodem dostatku kořisti na jaře se počet chovaných brouků opět zvýší. Při nedostatku kořisti v zimě štěnice hynou. Bylo však pozorováno (Kamil Pásek, jaro 2002), že populace štěnic je schopna se obnovit z vajíček nakladených v předešlé sézoně. V zimě se štěnice nerozmnožují.
Dospělí jedinci mají na rozdíl od mladých vyvinutá křídla, pomocí nichž se mohou pohybovat i na vzdálenější roriduly v okolí.
Chtěl bych zde také upozornit na rizika spojená s úspěšným chovem štěnic na roridulách. Ne, neděste se! Člověku nejsou nebezpečné a při chovu v bytě se zdržují hlavně na roridulách. Jen dospělei se čas od času vzdálí, ale pak se zase vrátí. Nehrozí tedy, že by se vám nastěhovali do šatníku, do uskladněných potravin, nebo se pustili do dřevěných částí vašeho domu nebo nábytku, nebo dokonce naskákali na vás a vaše domácí mazlíčky jako blechy. I s takovými nezasvěcenými lidmi a jejich mylnými názory jsem se bohužel několikrát setkal.
Mám však na mysli něco úplně jiného a to, jak uchránit štěnice před nepříznivými vlivy okolí. Velké obezřetnosti musíme dbát při postřiku rostlin insekticidy v okolí roridul. Zasažení štěnic nějakým insekticidem nebo jinými chemickými látkami by pro celou jejich populaci mohlo mít katastrofální následky. Podobně musíme chránit štěnice před poklesem teplot pod 0° C, kterou chovaní brouci nepřežijí. Rostliny samotné však malé poklesy teplot pod bod mrazu snášejí bez problémů.
Několik ploštic r. Pameridea v listoví chejlavy (Roridula) (kresba Z. Žáček)
Další nebezpečí pro vzácné obyvatele chejlav se skrývá v podobě různých zdrojů světla (zahradní a noční venkovní osvětlení, osvětlení vitrín, apod.) v blízkosti našich chovanců. Nejednou jsem pozoroval, jak životní pouť dospělých létavých jedinců skončila pod žhnoucí výbojkou umělého osvětlení mé vitríny.
Mnozí z vás se jistě ptají, jak asi skončí jedinci, kteří při svých toulkách zabloudí na nějakou tu rosnatku, či tučnici, kterých je jistě v blízkém okolí ve sbírkách s roridulami mnoho. Na tučnicích jsem je několikrát pozoroval. Pohyb po lepivých listech jim však nedělal žádné problémy. Na rosnatkách jsem je nikdy (živé ani mrtvé polapené) nepozoroval.
S kolegy Víťou Čejkou a Kamilem Páskem jsme se pokusili několik jedinců vysadit na dospělé exempláře Byblis gigantea, které jsou ve své domovině osídlovány podobnými brouky rodů Setocoris a Cyrtopeltis. Štěnice rodu Pameridea se však na těchto listech nepohybují tak obratně jako na roridulách a po několika dnech jsme všechny našli pochytané byblidou.
Osobně jsem nepozoroval ani žádné predátory (ptáci, pavouci apod.), kteří by se na venku chovaných štěnicích nějak přiživovali. Nezaznamenal jsem nikde ani žádnou zmínku o kanibalismu a ani jsem tento jev zatím na svých roridulách nepozoroval. Při návštěvě Christiana Kleina v Merzigu (Německo, září 2001) mi ale Christian sdělil, že celou jeho populaci štěnic sežrali nějací pavouci, žijící v jeho skleníku s roridulami.
V přírodě si některé druhy pavouků staví skutečně své pavučiny přímo ve spleti lepkavých listů chejlav. Pavučina jim slouží jako lapací síť a zároveň jim umožňuje se po roridule bezpečně a rychle pohybovat, aniž by přišli do styku se smrtícími tentakulemi. Čas od času se však štěnice stávají kořistí právě těchto pavouků spolu s ostatním hmyzem.
Roridulou chycenou kořist v kultuře občas požírají i slimáci.
Na rostlinách pěstovaných v bytě s nepřiměřeně velkým počtem chovaných štěnic se může stát, že se rostlina začne „dusit" a tím i chřadnout pod velkým množstvím hmyzích exkrementů. Venku tomu zamezují občasné deště, které rostlinu od výkalů dokonale očistí. Je s podivem, jak se štěnice i v prudkém dešti pevně a nehybně drží listů. Mladší jedinci se často před deštěm schovávají na rubu listu.
Závěrem bych se zde ještě rád zmínil o jedné zajímavosti. Při návštěvě sbírky MR našeho kolegy a kamaráda Klause Kellera v Augsburgu (Německo, červen 2002) jsme se dověděli, že nedávno byl v jižní Africe objeven nový druh štěnice žijící na roridulách. Jedná se o zatím nepopsaný druh, pravděpodobně opět patřící do rodu Pameridea. Tato štěnice je přibližně dvakrát větší než již oba známé druhy a je již údajně i v kultuře někde v Anglii. Bližší informace k tomuto třetímu druhu se mi zatím nepodařilo zjistit.
Tajně doufám, že se mi tímto příspěvkem podařilo alespoň u několika z vás probudit zájem a touhu po poznání těchto tajemných jihoafrických klenotů, jakými chejlavy určitě jsou, stejně jako i jejich obyvatel, a tím snad i přispět k tomu, že se mnohé naše sbírky budou moci brzy pyšnit i touto zajímavou a neodlučnou dvojicí: štěnice - chejlava!
