V dnešním pokračování rubriky bych se rád věnoval nejjednodušším postupům, jak pěstovat zástupce zbylých ekologických podskupin rodu rosnatka (Drosera). Budu se tedy věnovat tropickým rosnatkám původem z Austrálie, zatahujícím rosnatkám mírného pásu a rosnatkám hlíznatým. Opět se přidržím členění podle knížky Dr. Miloslava Studničky, jelikož si myslím, že je toto členění pro orientaci pěstitele ideální. Pro zkrácení a tím i zpřehlednění článku jsem se rozhodl, že se budu občas odvolávat na článek minulý, protože řada zásad je společných s nezatahujícími tropickými a subtropickými rosnatkami. Je tedy nesmysl opisovat to, co již bylo minule napsáno.
Do ekologické skupiny tropických vlhkomilných rosnatek (R3) patří druhy Drosera adelae, D. prolifera a D. schizandra. Svými nároky se jim velmi blíží celá skupina rosnatek z okruhu druhu D. petiolaris. (D. paradoxa, D. lanata, D. falconeri, D. ordensis...). Posledně zmíněné druhy jsou v našich sbírkách do jisté míry novinkou. V nabídkách různých firem a větších pěstitelů jsou za tyto rostliny požadovány poměrně vysoké částky, daleko větší, než je u druhů tohoto rodu zvykem. Není to však tím, že by všechny tyto druhy byly super vzácné, a už vůbec ne obtížně pěstovatelné, a to bych zde chtěl zdůraznit. Jejich vysoká cena je způsobena náročností jejich množení. Rosnatky ze sekce Lasiocephala (D. petiolaris a spol.) jsou většinou cizosprašné a je tedy velmi těžké získat semena a provést masivní vysev, který udělá každý levou zadní například u Drosera capensis. Bez problému se dají množit dělením trsů. Některé také můžeme namnožit odtržením skupinky listů ze vzrostlé rostliny, na nichž zůstane adventivní pupen, který následně regeneruje v malou rostlinku.
Ale to jsem odbočil a zpět k vlastnímu pěstování těchto rosnatek. Substrát i zálivka jsou stejné, jak jsem již popsal u kategorie Rl. Ze tří variant, které jsem minule zmínil, bych však doporučil zejména rašelinu s příměsí písku, nebo jen čistou rašelinu. Oproti skupině Rl je tu však rozdíl v RVV a osvětlení. Tropické rosnatky vyžadují vyšší vzdušnou vlhkost (80 -100 %). Nevyžadují však tolik světla. Všechny tyto druhy se tedy velmi hodí pro severní okno. Já osobně je pěstuji na severních, nebo zastíněných oknech, kde jiné MR živoří. Je možné použít jakoukoliv průhlednou nádobu (sklenice, akvárium...) Do ní umístíme květináče s rostlinami a zakryjeme. Je ovšem vhodné zabezpečit mírné větrání. Pro skupinu R3 je ideální pokojová teplota, proto bychom je měli uchránit před přehřátím při případném přímém oslunění nádrže s rostlinami. Jednotlivé druhy sekce Lasiocephala se svými nároky přece jen nepatrně liší. Jsou mezi nimi druhy více světlomilné a suchomilné (RVV cca 80 %) -D. lanata. Jiné jsou více vlhkomilné (RVV cca 90 %) (D. paradoxa, D.falconeri). Rozdíly jsou však nepatrné a jde spíše o to vychytat pak na místě, jestli rostlinám přidat světlo, či přistínit.
D. browniana (kresba M. Zacpal)
V žádném případě se však těchto rostlin nebojte. Pár slov k rozmnožování jsem již zmínil. Doplním ještě, že D. adelae se ochotně rozmnožuje z listových a zejména pak kořenových řízků. D. schizandra z listových. D. prolifera vytváří mladé rostlinky na konci květenství. Květenství tedy ohneme do květináče s rašelinou a vytvoří se nám na něm obvykle hned několik rostlinek.
Zatahující rosnatky mírného pásu označíme tradičně jako skupinu R2. Patří mezi ně všechny naše druhy rosnatek (D. rotundifolia, D. intermedia, D. anglica a D. x obovata). V severní Americe se vyskytují druhy obdobného ražení (D. linearis...). Všechny tyto druhy můžeme bez problémů pěstovat ve venkovním rašeliništi. Jeho zhotovování zde popisovat nebudu, jelikož v TRIFIDovi již na toto téma vyšlo několik velmi zdařilých článků od autorů, kteří s tímto mají na rozdíl ode mne nějaké zkušenosti.
Budu se tedy raději věnovat tomu, jak tyto rosnatky pěstovat v domácích podmínkách. Pro potřeby domácího pěstování můžeme do této skupiny přibrat i americkou D. filiformis a australskou D. binata. Ty také zatahují, ale -20° C ve venkovním jezírku většinou nezvládnou.
V každoročním růstovém období zatahujících rosnatek jsou dvě významné etapy: jarního a letního růstu a etapa podzimního a zimního odpočinku. V období růstu je můžeme pěstovat naprosto stejně jako rosnatky ze skupiny Rl. A co s nimi na zimu, když „zahodí" listy a zatáhnou do pupenů - hibernakulí? Pokud máme to štěstí a máme dvojitá okna, pak vám doporučím dát je mezi venkovní a vnitřní okno, kde se teplota pohybuje na průměru teploty domácí a venkovní. To je naprosto ideální, jelikož to rostlinám zajistí kvalitní odpočinek a nehrozí vymrznutí pupenů. Pokud to štěstí nemáte, pak můžete zimovat rostliny v ledničce. Rosnatky obvykle pěstujeme v drobných květináčcích, které se dají zavřít do sklenice a dát mezi sýry a salámy. Teplota kolem 3 stupňuje postačující. Nevýhodou takového přezimování je nepřirozeně konstantní teplota a vysoká vlhkost v nádobě s rosnatkami. Ne vždy se tedy podaří přezimovat všechny exempláře. Můžeme je zimovat také venku. V tom případě ovšem riskujeme vymrznutí rostlin, vzhledem k tomu, zeje máme zasazeny v květináčích. Tomu je možné zabránit vhodnou izolací (listí, chvojí) nebo umístěním květináčů na nějaké chráněnější místo (balkón, kůlna...).
Největší problém mi nastává, mám-li radit, jak snadno pěstovat australské hlíznaté rosnatky. Ty totiž umí pěstovat jen velmi málo lidí. Já mezi ně nepatřím. Radit budu tedy jen omezeně, teoreticky a na základě toho, co jsem viděl.
V zimních měsících mají hlíznaté rosnatky období růstu. V této době by měly mít vlhký substrát s dobrou drenáží (oblázky, štěrk na dně květináče). Substrát by měl být směsí rašeliny a písku, ovšem s větším podílem písku, než u skupiny Rl. Ostatní podmínky jako u skupiny Rl.
Kámen úrazu je letní období „sucha" a zatahování do hlíz. Buď vytvoříme příliš velké sucho a hlízy usušíme, nebo naopak a hlízy nám shnijí. Co s tím? V přírodě to prý funguje takto... Přijde období sucha a povrch substrátu postupně vysychá. Vysychání postupuje čím dál tím do hlubší vrstvy půdy. Když dosáhne do jisté hloubky, přijde opět období dešťů. A právě v této hloubce „sedí" hlízy rosnatek. Všichni úspěšní pěstitelé hlíznatých rosnatek, které jsem navštívil pěstují „hlíznatky" v značně hlubokých květináčích (často kýblech), kde se jim tento mechanismus daří celkem napodobit. To jsem těmto rostlinám nechtěl nikdy z prostorových důvodů dopřát. Tak zkouším následující metodu. Květináče nechám po ukončení růstu lehce vyschnout a pak je umístím do vitríny k láčkovkám, kde vysychají velmi pomalu až dojde jen na zbytkovou vzdušnou vlhkost. D. erythrorhiza ssp. squamosa to zatím přežívá. A nebo... poradím vám - pěstujte hlíznatou rosnatku D. peltata. Je to velmi roztomilá „hlíznatka", která se dá dlouhodobě pěstovat jako rosnatky kategorie Rl bez období sucha.
D. indica (kresba M. Zacpal)
