Jak si tak v klidu přebouchávám, edituju, formátuju, kopíruju, upravuju, vkládám HTML značky a publikuju články již dříve vyšlé, tak mě napadlo udělat vám malý dárek k letošním vánocům ... Dal jsem tedy pro zajímavost na jednu stránku úvodní listy všech vyšlých Trifidů, aby jste si mohli udělat představu, kam jsme to za těch pár let dotáhli.
Nuže .... tady jsou a Šťastné a Veselé Vánoce 2008 !!!
... Den trifidů ... John Wyndham ...
... K mému seznámení s trifidy došlo poměrně záhy. Jeden z prvních v širém okolí vyrostl v naší zahradě. Uchytil se za kouskem živého plotu zakrývajícího hromadu odpadků, a než jsme si ho povšimli, byl již slušně vyvinutý. Ničemu tam nevadil a nikomu nepřekážel. Trifid je ovšem značně nápadná rostlina a po nějaké době v nás začal budit zvědavost.
Mám dosud v živé paměti obrázek, jak si otec nejistě prohlíží našeho, tenkrát asi ročního trifida. Byla to takřka do posledního detailu věrná kopie dospělého jedince – až na to, že tehdy ještě neměl své jméno a dospělého trifida nikdo dosud nespatřil.
Otec se nad ním skláněl a když si prohlédl dlouhý stonek a vrchní část dřevnaté bulvy, z níž vyrážel, věnoval soustředěnou pozornost třem krátkým holým proutkům, které rostly směrem vzhůru podél stonku. Potom promnul mezi palce a ukazováčkem chomáč kožnatých zelených listů, jako by zkoušel, neprozradí-li mu něco jejich tkáň. Nakonec se zahleděl do zvláštního nálevkovitého útvaru na konci stonku. Vzpomínám si jak mě poprvé zdvihl, abych se mohl podívat do trychtýře kalicha a prohlédnout pevně stočenou spirálu uvnitř. Podobala se těsně svinutému listu mladá kapradě a vystupovala asi na dva palce z lepkavé kaše na dně kalicha.
Dovnitř jsem si sice nesáhl, ale že ta slizká hmota musí být lepkavá, jsem poznal z toho, že se v ní zmítaly lapené mouchy a jiný drobný hmyz.
Naše rostlina mohla být tehdy vysoká asi metr dvacet. Musela jich růst všude spousta. Mírumilovně vzkvétaly dál po celém světě aniž si jich kdo příliš všímal.
Zanedlouho však první z nich vytáhla kořeny ze země a vykročila. V Číně , odkud se podle nějakých, celkem však hodnověrných informací, trifidi rozšířili, musela být tato nepravděpodobná schopnost rostliny známa už delší dobu, ale pokud jsou mé informace přesné, mimo čínskou půdu se tak stalo poprvé v Indonésii. Ale indonéský trifid se dlouho ze svého prvenství netěšil. V několika týdnech proudily zprávy o kráčejících rostlinách z řady dalších míst v blízkosti rovníku.
Filmoví dokumentaristé byli rázem na nohou. A tak i mně bylo dopřáno na plátně kin shlédnout letmé záběry trifidů. Ano – byla to záhadná rostlina z naší hromady smetí, ale dobré dva metry nebo snad ještě více vysoká. Určitě jsem se nemýlil. Ale tady kráčela.
Dužnatá bulva, kterou jsem celou spatřil vlastně poprvé, byla porostlá jemným kořenovým vlášením. Měla téměř dokonale kulovitý tvar, narušovaný pouze třemi kónickými, tupě zakončenými výrůstky ve spodní části, které podepíraly a nesly celé tělo asi 30 cm nad zemí.
Chůze se podobala pohybům člověka o berlích. Dvě z tupých nohou se posunuly kupředu, potom se takřka na stejnou úroveň s nimi přitáhla třetí a rostlina se vratce zakymácela a znovu vykročily obě přední.
Dlouhý stonek se při každém kroku zhoupl prudce dozadu a zase dopředu. Navzdory své neohrabanosti však kráčela rychlostí odpovídající průměrnému lidskému kroku.
Deset minut po návratu z kina jsem už odhrabával půdu kolem našeho trifida, abych ho rozkurážil k chůzi. Naneštěstí měla tato samohybná rostlina ještě jednu neobyčejnou vlastnost. Skláněl jsem se k zemi a odhrabával pozorně půdu, abych rostlině neublížil, když tu mne zčista jasna zasáhla strašlivá rána a odhodila stranou...
Když jsem se probral, ležel jsem v posteli. Hlava mi třeštila, bolelo mě celé tělo a polovina mého obličeje byla přizdobena krvavě rudým, silně nateklým jelitem. Všechno vzpomínání, jak jsem se ocitl v bezvědomí na zemi na zahradě vyznělo naprázdno. Neměl jsem sebemenší potuchy, co mne to udeřilo.
Teprve po čase jsem se dověděl, že jsem byl patrně jedním z prvních lidí v Anglii, kdo přežil trifidí uštknutí. Náš trifid nebyl ovšem ještě dospělý. Než jsem se ale plně zotavil, otec nějak odhalil, co se v zahradě událo a trifidovi se krutě pomstil a jeho pozůstatky spálil na hranici.
Nyní, když se kráčející rostliny staly prokázanou skutečností, bylo nutno je nějak pojmenovat. A tu se z desítek nejrůznějších pokusů o název vynořilo krátké, lehce zapamatovatelné slovo- nic méně předurčené, aby se jednoho dne stalo synonymem bolesti, hrůzy a utrpení: TRIFID...
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
||
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|||
