Jak známo, k zálivce „masožravek" se hodí nejlépe měkká voda. Já osobně používám dešťovou, kterou přes léto chytám do sudů na své minizahrádce. V zimě ale nemám možnost vodu takto získávat a někdy se stává, že mi zásoby dojdou už koncem ledna a já musím cekat až do jara než zaprší.
Proto jsem si změřil tvrdost vodovodní vody a zjistil jsem, zeje takřka nepoužitelná. K měření jsem použil „AKVATEST CT + UT", který je k dostání v potřebách pro akvaristy a slouží k zjišťování jak tvrdosti celkové (CT) tak tvrdosti uhličitanové (UT).
Z těchto dvou hodnot se jednoduše vypočítá třetí, která nás zajímá a tou je tvrdost stálá:
CT-UT = ST
Tvrdost vody se nejčastěji vyjadřuje ve stupních německých (°N)
Já jsem ve svém vodovodu naměřil:
CT = 20°N
UT = 16°N
ST:20-16 = 4°N
Takovou vodu lze označit za velmi tvrdou, ale většinu celkové tvrdosti v tomto případě tvoří tvrdost uhličitanová a ta se dá odstranit varem, i když ne úplně, přičemž se kyselé uhličitany rozloží na nerozpustné uhličitany, které se usadí na dně nádoby, a oxid uhličitý, který se odpaří. Tímto jednoduchým způsobem jsem získal vodu celkové tvrdosti 7 °N což je voda měkká, srovnatelná s vodou povrchovou a tedy vhodná k zálivce MR. Podle mých zkušeností je ideální vařit vodu asi 15 minut. Při kratší době varu se tvrdost sníží jen částečně, po 10-15 minutách jsem naměřil UT = 3 °N a po dalším vaření se už stejně lepšího výsledku nedosáhne. Takto upravenou vodu je dobré přefiltrovat přes několikrát složenou silonovou punčochu (mnohem lepší než plátno, které se ucpává) i když většina bílé „sraženiny" zůstane usazena na dně.
Tento způsob získávání vhodné vody je použitelný pro pěstitele, kteří jí nepotřebují velké množství a nemají možnost použít vodu dešťovou. Takto získaná voda je totiž mnohem levnější než voda destilovaná.
P. hirtiflora (kresba B. Šponarová)
