21. - 24. října jsme se skupinou přátel tábořili v Turecku na mořském pobřeží ve východní části Iskenderunského zálivu asi 10 km jižně od malého okresního města Ulucinar a asi 40 km severně od hranice se Sýrií. Asi půl km od nás na úpatí hor ležela malá rybářská vesnička Konacik s minaretem. Celé mořské pobřeží v této části je lemováno pohořím Nur Daglari. Strmé kopce porostlé hlavně oleandrem a borovicí halepskou (Pinus halepensis) vystupují zdánlivě přímo z moře. Pohoří dosahuje svých největších výšek přes 1 500 m už asi 2 km od moře. Iskenderunský záliv patří k nejteplejším částem Středozemního moře vůbec. Zde ještě panovalo teplé letní počasí s teplotami vzduchu 25 - 30° C. Z vyprávění domorodců vyplynulo, že v létě zde na pobřeží bývají maxima 35-40° C, kdežto v zimě je teplota 9-10° C.
Asi 1 km před vesničkou ústilo do moře vyschlé koryto řeky (vádí) široké asi 30 m. Vydali jsme se na východ tímto korytem, které se postupně zužovalo, směrem k zeleným horám. Asi po půl kilometru se na dně objevila první louže vody, později i malý potůček, který postupně sílil. V něm byla spousta rybek a vzácně dokonce i vodní želva kaspická. Koryto potoka přešlo z otevřené krajiny do širokého údolí, které se stále zužovalo. Bylo patrné, že potok protéká hlubokou a širokou horskou soutěskou, kterou bylo vidět zřetelně už od moře. Potok se asi po 2 km od moře vnořil do úpatí vysokých kopců vysokou a úzkou soutčskou. Další postup už byl hodně nebezpečný. Museli jsme přelézat po skalách nad potokem.
Pinguicula crystalllina, © Z. Žáček podle fotografie L. Adamce
Úbočím soutěsky vedlo do skály připevněné potrubí vodovodu, kterým Turci přiváděli pitnou vodu z horní části potoka do vesničky, takže nejnebezpečnější úsek bylo možno překonat ručkováním po vodovodní trubce nad malou propastí nad potokem. Ve vzdálenosti asi 2,5 km od moře a v nadmořské výšce odhadem asi 250 m soutěska náhle končila asi 5 m vysokým vodopádem padajícím do velké hluboké tůně. Tůň byla téměř kolem dokola obklopena vysokými kolmými stěnami. Na dvou mokvavých téměř svislých stěnách rostla tučnice s jemným vykrojením na špici listů, kterou později určil Dr. Studnička jako P. crystallina. Rostliny na tomto pozoruhodném místě rostly jen ve dvou porostech v celkovém počtu asi 500 až 1000 jedinců. Moji přátelé mi tvrdili, že tučnici viděli růst také na skále asi 100 - 200 m níže po proudu. Je proto pravděpodobné, že se zde tučnice vyskytuje ve větším počtu porostů a zřejmě také v horním úseku potoka, přístupném pouze po obejití soutěsky. Oba porosty u vodopádu jsem třesoucíma se rukama vyfotil. Pouze jeden z porostů byl dosažitelný. Dospělé rostliny mají průměr listové růžice asi 7 - 8 cm a podobají se běžně pěstovanému druhu P. primuliflora. Jedna rostlina ještě dokvétala. Porosty tučnice protékal slabý pramínek vody, takže některé rostliny měly trvale mokré listy. Dalším typickým znakem byla tenká vrstva půdy (10 - 15 cm) převážně organického původu, v níž tučnice rostly. Svazčité kořeny ji prorůstaly kolmo ke skále a byly rovněž jen 10 -15 mm dlouhé. Vzhledem k podloží je možno předpokládat, že voda protékající porostem i půda měly střední pH 7 - 8. V hluboké soutěsce z tmavého čediče rostliny zřejmě nejsou ozařovány přímým slunečním zářením. K rostlinám může pronikat řádově asi jen 10 - 20% plné ozářenosti. Je tedy možno usuzovat, že P. crystallina je velmi vlhkomilná a značně stínomilná s požadavky na malé denní i sezónní kolísání teplot. Tyto všechny faktory je téměř nemožné připravit rostlinám uměle ve skleníku, a proto má rostlina pověst velmi náročného a choulostivého druhu.
Z lokality jsem odnesl asi 6 dospělých a 6 menších rostlin, které jsem uchovával ještě asi 10 dní v polyetylénové láhvi na mírném světle. Asi 3 rostliny v herbáři by měly být deponovány u Dr. M. Studničky v SČ botanické zahradě v Liberci. Asi 6 rostlin jsem zasadil do květináče do mírně alkalické půdy (směs slatiny a jemně drceného vápence), v níž ve sbírce masožravých rostlin v Botanickém ústavu AV ČR v Třeboni pěstuji mexické vápnomilné tučnice. Rostliny umístěné v zástinu jsem často kropil vodovodní vodou. Délka kořenů v kultuře byla 20 - 25 mm. V letech 1992 a 1993 mi celkem 3 rostliny vykvetly, ale tobolky se nevyvíjely. Běložlutý květ s fialovými cípy koruny a asi 12 mm dlouhou velmi tenkou žlutavou ostruhou vyrůstá na květní stopce dlouhé 3-4 cm. Rostlinám se však nedařilo, rychle jim uhnívaly staré listy a po 3 letech uhynuly. Podobnou zkušenost získal i Dr. Studnička. Tajemství úspěchu tkví zřejmě ve velmi tenké vrstvě půdy (pH = ?) trvale prokapávané vodou, neboť kořeny možná nesnášejí nízkou hladinu kyslíku ve stojaté půdě.
Odvážný čtenář, který by náhodou pobýval v JV cípu Turecka, může podle popisu lokalitu snadno nalézt. Bylo by velmi užitečné upřesnit, kde všude se tento druh v JV části Turecka vyskytuje.
