3D fotka se tvoří složením dvou fotografií, které jsou posunuté o malý kus do strany. Levá fotka se zabarví více do modra, pravá pak do červena a po sloučení v jedinou se na ni můžete podívat přes červeno-modré brýle, které částečně barvy odfiltrují, a tak se do každého oka dostane ten správný obrázek.
Jasně, celkový barevný dojem není úplně správný, ale ten vyváží úžasná hloubka obrázku, která se před vámi otevře.
část obústí Nepenthes fusca × maxima
Použitá technika
Nikon D50, blesk SB-800, kabel blesk-fotoaparát, objektiv Nikkor 50mm 1:1.8 D, celá sada automatických mezikroužků Soligor (celkem 78mm), stativ.
Jak na to?
Blesk jsem si postavil na stativ šikmo k láčce aby vznikly pěkné stíny, které podtrhují plastičnost snímku. Spojil jej s foťákem s nasazeným objektivem na mezikroužcích. Automatické zaostřování jsem vypnul, protože při takhle velkých zvětšeních se rychleji uplatní klepání rukou.
Na foťáku jsem nastavil barevné vyvážení na blesk, ISO 200, prioritu clony na F22. Větší clonu použitý objektiv neumí. Na druhou stranu je velmi kvalitní, a tak si mohu dovolit nasadit jej na celou sestavu mezikroužků bez viditelného zkreslení.
Správně bych měl nastavit manuální režim, aby se obě pořízené fotografie od sebe nelišily expozicí, ale z praxe vím, že to tak stačí. Ušetří mi to práci s trefením té správné expozice.
No a pak je třeba udělat dvě fotografie s minimálním posunem. Namířím na nějaký objekt uprostřed snímku, exponuji, pak se přesunu o malý kousek doprava, namířím dříve vybraný objekt a znova fotím. Posun mezi snímky je v případě makra opravdu minimální v řádu několika milimetrů.
Podle mé zkušenosti je lepší spíše menší posun než větší. Při větším posunu se totiž zvětší i plastičnost snímku, což poznáte podle toho, že vám půjdou oči nepřirozeně šejdrem.
Pořízené snímky jsem pak zpracoval v programu Zoner Photo Sudio 9, který touto funkcí umí. Předpokládám ale, že takových programů bude jistě víc.
