Aldrovandka měchýřkatá (Aldrovanda vesieulosa L.; čeleď rosnatkovité - Droseraceae) je bezkořenná vodní masožravá rostlina, která rychle mizí z Evropy a pravděpodobně také z jiných částí Starého světa. Ochrana tohoto kriticky ohroženého druhu by se měla zaměřit na zachování jeho zbývajících lokalit (v Evropě to mnoho nepomáhá), ale co nejrychleji je třeba přijmout aktivní opatření. V současnosti se v České republice pracuje na přípravě sterilní tkáňové kultury aldrovandky a na její rozsáhlé propagaci a probíhá experimentální výběr vhodných náhradních stanovišť pro tento druh. Oba přístupy však vyžadují bohatou zásobní kulturu. Pěstování aldrovandky se často popisuje na základě zkušeností (literatura uvedená v originálním rukopisu autora zde uváděna není; pozn. redakce). Zde je uveden vhodný způsob pěstování evropské aldrovandy (z východního Polska) ve venkovních podmínkách, jenž je založen na studiu její ekologie na polských lokalitách.

Asi troška neštandartný nadpis, že? Ale hned' ho vysvětlím. V tomto krátkom příspěvku by som vás rád zoznámil so zaujímavým mutantom krčiažnika (Nepenthes sp.), ktorý sa před pár rokmi náhodné objavil v našich kvetinárstvach z Holandska. I napriek tomu, že sa nejedná o čistý botanický druh a ani kríženca, ktorého rodičov by sme poznali (asi sa jedná o mutanta známého ako holandská N. alata), vyniká tento Nepenthes svojou zvláštnosťou.

... takový nadpis článku se bude většině z vás zdát jako provokace a protimluva. Heliamphory mají pověst mimořádně náročných a obtížně pěstovatelných rostlin. Je pravda, že potřebují své. Pokud však zjistíme, co skutečně potřebují a toto jim dopřejeme, pak nám mohou přinášet nepopsatelnou radost. A to i v panelovém bytě... Je zajímavé, že všechny evropské „chovy“ heliamphor používají uměle vykonstruované podmínky, které se těm přírodním podobají jen velmi málo. To je ve velkém kontrastu s naším obecným snažením přiblížit se přírodě. Zatímco heliamphory ze své domoviny rašeliník neznají, v evropských podmínkách bez něj v podstatě nejsou schopné přežívat. Výhodou je, že ve stejných podmínkách (byť uměle vytvořených) můžeme pěstovat všechny druhy heliamphor, které jinak v přírodě osidlují velmi rozličná a nesourodá stanoviště.

Obecně heliamphory potřebují svých 6:
lehký rašelinový substrát (rašelina s příměsí perlitu a křemičitého písku) rašeliník měkkou čistou vodu vysokou vzdušnou vlhkost velmi mnoho světla relativně nízkou teplotu (do30°C).

Objevitelem tohoto druhu rodu Heliamphora byl botanik G. H. H. Tate. Z hlediska historie se jedná v pořadí o čtvrtý nalezený druh a jeho objev se datuje do let 1937 - 38 (Lloyd). Herbářová scheda, kterou lze vidět na Internetu (i v tomto čísle), má následující popisek: Venezuela, Bolivar, Mount Auyan tepui, 2 200 m n. m., prosinec 1937. Tento druh byl posléze popsán Dr. H. A. Gleasonem.
H. minor tvoří shluky láček dorůstajících 8-20cm výšky a 3-8cm šířky.

O této rosnatce se často tvrdí, zeje to plevel, podřadná rostlina dobrá tak pro začátečníky. Je pravda, že spousta pěstitelů s ní začíná, stejně tak i já, ale myslím, že je to spíš proto, že je nejdostupnější a nejlevnější, ale rozhodně ne proto, že by její pěstování bylo nejjednodušší. Já osobně bych ji nikomu nedoporučil jako první masožravku, výsledkem je totiž často zklamání a další nezájem o MR. Když mi zašla i ta nejodolnější, přece si nebudu začínat s těmi náročnějšími a dražšími, řekne si asi nejeden pěstitel a najde si raději jiného koníčka. Proto bych raději novým zájemcům o MR nabídl napřed nějakou rostlinu z rodu špirlice (Sarracenia), které jsou mnohem odolnější, a dokonce i pro mnohé začátečníky atraktivnější.

Mucholapka podivná (Dionaea muscipula) je sice jen jedna, ale... Díky tomu, zeje to nejslavnější MR světa, bylo do dnešních dnů vyšlechtěno velké množství forem a kultivarů, které se od standardní mucholapky liší barvou, tvarem pastí, velikostí a vším možným. Každá náhodně nalezená odchylka je okamžitě opečovávána zahradníky a intenzivně rozmnožována, ať už z touhy po finančním zisku, nebo jen ze zahradnické ješitnosti a potřeby se předvést s něčím zajímavým, co ten druhý nemá. A tak se můžeme setkat s mucholapkami s pastmi na jedné straně srostlými, s krátkými zuby, s rostlinami zelenými, zcela červenými, s rostlinami, které mají na pastech pruh, nebo jsou jen uvnitř intenzivně červené. A „nejhorší" je to, že stále se objevuje něco, co překvapí.
Společně s mojí matkou se mimo jiné zajímáme právě o různé kultivary a formy mucholapky podivné (Dionaea muscipula). Průběžně se tedy poohlížím po nových a nových a vychytávám také nejrůznější informace na toto téma. A jelikož vím, že nejsme jediní, koho červené, drobnozubé a jiné mucholapky zajímají, pokusím se s vámi všemi o tyto informace podělit.

V dnešním pokračování rubriky bych se rád věnoval nejjednodušším postupům, jak pěstovat zástupce zbylých ekologických podskupin rodu rosnatka (Drosera). Budu se tedy věnovat tropickým rosnatkám původem z Austrálie, zatahujícím rosnatkám mírného pásu a rosnatkám hlíznatým. Opět se přidržím členění podle knížky Dr. Miloslava Studničky, jelikož si myslím, že je toto členění pro orientaci pěstitele ideální. Pro zkrácení a tím i zpřehlednění článku jsem se rozhodl, že se budu občas odvolávat na článek minulý, protože řada zásad je společných s nezatahujícími tropickými a subtropickými rosnatkami. Je tedy nesmysl opisovat to, co již bylo minule napsáno.

Citlivka stydlivá, tak zní české jméno této botanické kuriozity. Rostlina je známa především pro svůj atraktivní, okem viditelný pohyb, který spočívá ve sklápění jednotlivých sudozpeřených lístků a posléze i celého listu s řapíkem. Jedná se o tzv. seismonastii, tj. vyvolání pohybu vlivem mechanického podráždění. Rostlina má i tzv. nyktinastii, což je spánkový pohyb, kdy svírá listy na noc. Její původ je v tropické Americe, ale v současnosti se rozšířila pantropicky (roste v tropech celého světa).

Já jsem první semínka získal v roce 1995 z jedné známé botanické zahrady. Poměrně spolehlivě z nich vyklíčily semenáče, ale spousta z nich po vyklíčení „padla“. Ty, které vydržely, se měly přes léto čile k světu a vyrostly do výšky asi 40 cm (rostliny jsem po celou dobu pěstoval v panelovém bytě). Do konce léta bylo vše v pořádku, ale s nástupem krátkých dní začaly citlivky odspodu odlisťovat a po nějaké době jim zbyla jen „chocholka“ mizerných listů na vrcholu.

Jedním z paradoxů který charakterizuje mucholapku podivnou je skutečnost, že za okny a ve sklenících po celém světě rostě mnohonásobně více exemplářů, než kolik jich přežívá v přírodě. Tento smutný fakt může být na druhou stranu jasným dokladem toho, že se jedná o rostlinu snadno pěstovatelnou a pěstiteli oblíbenou. Mucholapku lze pěstovat v různých podmínkách. Ve venkovním rašeliništi (byly učiněny i nepříliš přesvědčivé pokusy s celoročním pěstováním venku), nebo „trojpolním“ systémem ve skleníkových latifundiích. Vzhledem ke smyslu této rubriky se však zaměřím na požadavky mucholapek při pěstování v bytě.
Řadu let jsem mucholapky pěstoval na stejném tácu a stejném okně společně se subtropickými nezatahujícími rosnatkami (Rl). Celkové pěstování je tedy analogické tomu, co jsem již napsal ve druhém díle právě o těchto rosnatkách.

Tato skupina rosnatek zahrnuje tři druhy: D. adelae, D. prolifera a D. schizandra. Dalo by se říci, že je tu ještě jedna varieta, a to u D. adelae. Jedna je s bílým květem a druhá s červeným. Tohle ale ostatně většina z vás ví. Cílem mého článku nebude odborný referát. Jde mi spíše o to, podělit se s vámi o mé zkušenosti s pěstováním těchto rostlin.
V jednom ze starších čísel TRIFIDa jsem psal o pěstování D. prolifera. No jo, to byly časy. Tenkrát mi ještě rostly. Dokud jsem je neupekl na odpoledním, červencovém slunci. Samozřejmě, že ne schválně. Myslím, že další průběh není třeba popisovat. Každý z vás si jistě dokáže obrázek udělat sám. Už pouhý fakt, že se člověk půl roku piplá, aby tři rostliny rozmnožil na šedesát jedinců, no a pak stačí hodinka a je po nich. Některé jsem "zachránil". Dočasně. Žily až do konce srpna...

Když jsem pro „Portréty“ začal shromažďovat údaje o tomto zvláštním a málo známém druhu rosnatky, netušil jsem, jak sporadicky se o ní zmiňuje nejdostupnější literatura tuzemská i zahraniční. Pokud jsem na ni narazil na některých z četných internetových stránek o MR, pak pouze jako na stručnou jmennou položku strohých seznamů s označením místa výskytu.

Už dávnejšie som čítal na vašich stránkách o rastline druhu Roridula gorgonias, ktorá chytá hmyz bez toho, že by ho konzumovala. Na nej „cudzopasí" druh bzdochy - ploštice (Pameridea marlothii), ktorý konzumuje ulovený hmyz. ich vzťah nie je výlučné komenzálny, avšak trocha komplikovanější - nebudem ho rozvádzať.
Zaujímavosťou je však fakt, že rastlinu s podobnými vlastnosťami máme aj u nás v strednej Európe. Tou rastlinkou je smolnička obyčajná /smolnička obecná/ (Lychnis viscaria L.) , ktorú najdeme hojné na lúkach a pri okrajoch polí.

Chejlavy, známější spíše pod jménem roriduly, jsou zastoupeny pouze dvěma endemickými druhy Roridula dentata a R. gorgonias. Jediný rod Roridula je zástupcem čeledi Roridulaceae, která je zařazena do řádu lomikámenokvětých (Saxifragales). Domovinou obou druhů jsou slunné kamenité stepi jihozápadního Kapská v Jižní Africe.

Pro první přiblížení by se daly roriduly přirovnat k rosnolistu (Drosophyllum) nebo australským byblidám (Byblis). Jsou to nízké rozvětvené keře (starší letité exempláře mohou dorůstat až dvou metrů). Listy jsou hustě pokryté žlázami, které vylučují silně lepivý sekret, podobný pryskyřici. Rostliny jsou velmi úspěšné, co do množství polapené kořisti. Žlázami vylučovaná tekutina je tak účinná, že spleť listů se často stává smrtící pastí i pro větší druhy hmyzu jako jsou velké mouchy nebo dokonce i vosy, které jinak bez větších problémů unikají ze zdánlivě podobných pastí rosnatek (Drosera) nebo rosnolistu (Drosophyllum). Bylo by tedy nasnadě považovat roriduly za masožravé. Skutečnost je však docela jiná. K masožravosti totiž nestačí jen to, že rostlina úspěšně dokáže polapit hmyz. Musí taky umět rozložit měkké tkáně kořisti a následně je i strávit.

Rostliny z čeledi árónovitých (Araceae) jsou většinou okrasné listem a květem. Pozor na vůni některých zástupců. Barvami ale hýří snad jen užovníky.
Užovníky jsou rostliny dekorativní barevným listem. Z toho důvodu používám substrát s nízkým obsahem dusičnanů. Listovku, rašelinu a hrubší písek v poměru 3:1:1. Hlízy sázím počátkem března do vlhkého substrátu asi 2 cm pod povrch. Po objevení prvního listu, začínám s bohatou zálivkou. Po celou dobu vegetace udržuji v podmisce vodu. Zálivku snižuji počátkem září tak, aby do konce října listy zavadly a hlíza se zatáhla. Počátkem listopadu hlízy vyjmu, nechám je doschnout a očistím je od zbytků listů a kořenů. Zimuji je v papírové krabici asi při teplotě 18-20° C. Při takovém způsobu pěstování mívám listy zbarveny růžově s přechodem do žlutého odstínu směrem k žilnatině. Žilnatina listu zůstává zelená.Velikost listů u větších hlíz dosahuje délky téměř 40 cm a šířky přes 20 cm. Soukvětí druhu Caladium bicolor jsou zajímavé jak tvarem tak i vůní, která připomíná parafín. Bohužel se vytváří jen na jedinou noc.

U. benthamii
Vyskytuje se na malém přímořském území JZ Austrálie kolem Esperanee Bay a roste na organické nebo písčitojílovité půdě v hloubce vody až 15 cm v mokřadech, které v létě vysychají (Lowrie 1998). Tento obojživelný miniaturní jednoletý druh silně připomíná semenáček U. beaugleholei. Z listové růžice vyrůstá asi desítka čárkovitých listů širokých 0,6 - 0,7 mm a dlouhých jen 9-12 mm a asi stejný počet vláskovitých bílých rhizoidů tenkých jen 0,1 - 0,2 mm a dlouhých 8-15 mm. Pomocí rhizoidů bývá rostlina v přírodě ukotvena v substrátu, ale v kultuře jsou rhizoidy uspořádány zcela nepravidelně. Rhizoidy mohou nést po jedné pasti, které mohou být pigmentované a dlouhé 2 mm.
Semena U. benthamii během několika týdnů spolehlivě klíčí. Pěstování tohoto choulostivého druhu je však velmi obtížné. Přestože se ve světě ojediněle pěstuje, chybí ucelené znalosti o jeho pěstování.