U. australis, U. vulgaris
Tyto dva druhy jsou nejrobustnější z našich domácích vodních bublinatek. B. jižní (U. australis, starší název B. přehlížená- U. neglecta) může v přírodě i kultuře dosahovat až 1,5 m délky a b. obecná (U. vulgaris) až 2 - 2,5 m. Oba druhy jsou ve sterilním stavu od sebe velmi obtížně rozlišitelné (Husák a Adamec 1999). Současný výskyt obou druhů v ČR se ale zásadně liší. B. jižní má sice oficiálně statut (potenciálně) ohroženého druhu, ale přesto se v ČR vyskytuje velmi hojně na zřejmě více než tisíci lokalitách, a představuje tak nejhojnější ponořený druh vodních rostlin ČR. Její mimořádná ekologická plasticita a tolerance jí umožňují růst v rákosinách většiny i silně eutrofních rybníků ve všech krajích ČR v měkkých i tvrdých vodách. Naproti tomu kriticky ohrožená b. obecná se v ČR vyskytuje zřejmě už jen na posledních 1-2 lokalitách na Hodonínsku a hrozí ji vyhynutí. Naštěstí je dosti hojná ve všech sousedních státech. V ČR rostla vždy jen v tvrdých nížinných vodách. V Evropě oba druhy rostou vzácně spolu (např. Záhorie na Z. Slovensku).

Bublinatky (Utricularia, Lentibulariaceae) představují nejpočetnější rod masožravých rostlin. Z celkového počtu 214 druhů z 35 sekcí rodu, které uvádí P. Taylor ve své slavné monografii rodu (Taylor 1989), představují vodní druhy jen malý zlomek, přibližně 50 druhů z 8 sekcí. Vzhledem k obrovské morfologické diverzitě jednotlivých druhů bublinatek i diverzitě jejich ekologických podmínek a životních forem je však nemožné vést ostrou a jednoznačnou hranici mezi vodními a pozemními druhy, protože mnoho druhů bublinatek roste jako obojživelné druhy. Mezi světovými i domácími pěstiteli masožravých rostlin jsou však nejvíce rozšířeny (sub)tropické pozemní druhy, protože pěstování vodních druhů vyžaduje speciální akvária a péči. Přesto v posledních pěti letech i pěstování vodních druhů ve světě i u nás zaznamenává značný rozmach v důsledku zavedení do kultury populární červené australské aldrovandky. V tomto článku bych chtěl seznámit čtenáře s pěstováním všech mně dostupných druhů vodních bublinatek a uvést některé informace o biologii těchto druhů. Navazuji tím tak na článek Studničky (1990).

Jüerg F. Sfeiger, Uniuersity of Bern, IHWF, Inselspifal 37a, CH-3010 Bern, Switzerland (předneseno na II konferenci ICPS, Bonn 1998)

C. Podrod Isoloba Podrod Isoloba tvoří temperátní druhy stejnolistého nebo různolistého typu bez tvorby zimních pupenů.

Skupina Pinguicula crystallina / hirtiflora

V sedmdesátých letech popsala Jeanine Contandriopoulos skupinu P. crystallina / hirtifora sestávající morfologicky z poněkud odlišných populací čtyř ploidních úrovní: 2n = 16, 24, 32 a 48 (Contandriopoulos, 1974). V posledních letech jsem sbíral materiál této skupiny v Itálii, Turecku, Kypru a spolu s J. Schlauerem a I. Koudelou v Řecku. Na základě tohoto materiálu J. S. Casper a T. Mikelandse v Jeně nedávno stanovili úplně nová chromosomová čísla pro tuto skupinu, která se neshodují s těmi, která dříve popsal Contandriopoulos. Proto nemohu použít pojmenování navrhnutá Contandriopoulosem, ale ani nově navržená Casperova, protože zatím nebyla publikována. V každém případě jsou P. crystallina a P. hirtiflora velmi úzce příbuzné, s plynulými přechody od jedné ke druhé. Oba druhy rostou v severovýchodním Středozemí. Jsou stejnolistého tropického růstového typu, nevytvářejí hibernacula, ale zmenšenou růžici s redukovaným počtem trávicích žláz. Vzhledem ke stavbám vodních nádrží a vodovodů ze vzdálených roklí, mnoho míst vymizelo, či může vymizet v blízké budoucnosti.
Skupina P. crystallina/ hirtiflora je skutečně ohrožená a naléhavě potřebuje vládní ochranu.

Tučnice obecná ( P. vulgaris ) (stejně jako P. macroceras) je oktoploidní a je tedy schopná osídlit velmi rozsáhlou oblast s velkou rozmanitostí podmínek. Vyskytuje se od úrovně hladiny moře až do alpinských výšek, na vápencích a sádrovcích stejně jako v kyselých rašeliníkových močálech a pobřežních místech příležitostně zaplavovaných slanou vodou, v poměrně mírných přímořských oblastech, právě tak jako v kontinentálních klimatických podmínkách Sibiře a Severní Ameriky. Je neobyčejně variabilní co do velikosti, tvaru, pigmentace a počtu listů, velikosti a počtu květů a délky květních stvolů. Od ostatních druhů se nejvíce liší tvarem dolních kališních cípů, které jsou srostlé přibližně do dvou třetin jejich délky. V Severní Americe jsou laloky koruny obvykle delší a užší než u evropských exemplářů.

6a. Pinguicula grandiflora Lamarc 1789
P. grandiflora je nesouvisle rozšířena na území od JZ Irska přes centrální náhorní plošinu (Plateau Central) ve Francii, část Jurského pohoří (Jura Mountains) ve Francii a Švýcarsku, okolí Grenoblů v Savojských Alpách, francouzskou a španělskou stranu Pyrenejí a několik míst na atlantickém pobřeží severního Španělska. Takové rozšíření je typické pro před-, mezi- a po- glaciální migrace rostlin s velmi specifickými životními nároky. Webb předpokládá, že P. grandiflora přežívala poslední dobu ledovou v JZ Irsku, které bylo pravděpodobně většinou bez ledu (Webb 1952). Jak lze předpokládat podle takovéhoto rozšíření, P. grandiflora není diploidní, ale tetraploidní (2n = 32). Je to dobře odlišný druh, charakteristický poměrně vitálním vzhledem, velkými květy (až do 35-45 mm) a charakteristicky zbarvenými žilkami. Okraje korunních cípů jsou většinou poněkud zvlněné. P. grandiflora potřebuje vysokou vzdušnou vlhkost a preferuje mechovitá místa s tekoucí, po celé léto chladnou vodou. Neroste na místech se stagnující vodou nebo tam, kde je v poledne přehřátý substrát.
„Normální" fialová forma je rozšířena na všech shora jmenovaných místech, kromě Savojských Alp. V Irsku sestupuje téměř k hladině moře, v Juře a Pyrenejích vystupuje až k 1600 m n. m. Obvykle roste na jílovitém, vápnitém substrátu, či na vlhkých vápencových skalách, výjimečně také na granitu (žule) na několika málo místech v Pyrenejích. Na slunečných místech mají okraje listů, květní stvoly a kalichy tmavou pigmentaci.
Pokud se týká existence P. grandiflora v Maroku, Casper (osobní sdělení 1998) se domnívá, že jde o mylnou lokalizaci (také Schlauer 1994).

Druhy chladného klimatu severní polokoule — morfologie, biologie, kultivace (Druhá konference ICPS, Bonn 1998) Juerg F. Steiger, University of Bern, IAWF, Inselspital 37a, CH-3010 Bern, Switzerland

Zeměpisný původ rodu tučnice (Pinguicula) je neznámý, stejně tak neexistuje ani fosilní svědectví o těchto křehkých rostlinách. Je však několik důkazů, že rod mohl existovat již před přibližně 50 miliony lety, kdy se Amenka oddělila od Eurasijského kontinentu, a kdy — během miocénu — několik severo-atlantických pevninských mostů a ostrovů ještě dovolovalo mezikontinentální migraci rostlin. V této době se rozvíjela dvě distribuční centra ve dvou podobných oblastech: jedno okolo Středozemního moře, druhé v oblasti Karibiku. V Eurasii se zachovalo několik populací v severních oblastech Středozemí, jiné migrovaly na sever (včetně Islandu) a na východ po Japonsko a Himaláje. V Americe se některé populace zachovaly v Karibiku a okolí, některé migrovaly k severu a severozápadu, jiné k jihu podél And k Ohňové zemi (Tierra del Fuego). Rod tučnice (Pinguicula) chybí v Africe (kromě nejsevernějšího Maroka), v Indonésii, Austrálii a na Novém Zélandu.

Dnešní článek - portrét mucholapky podivné (Dionaea muscipula) tedy ochudím o podrobné informace týkající se pěstování a také o popis kultivarů. To proto, že v příštím čísle TRIFIDa vyjde v rubrice „Jak snadno pěstovat..." pojednání o pěstování mucholapky, kde se na problematiku kultivace naopak zaměřím. A jelikož je kultivarů mucholapky podivné v dnešní době již velmi mnoho, rozhodl jsem se do příštího čísla napsat i na toto téma zvláštní rozsáhlý článek. Dnes se zaměřím spíše na jiné informace o tomto druhu. Do článku jsem také zakomponoval nové poznatky, které jsem načerpal z nedávno vyšlého druhého a doplněného vydání knihy Donalda Schnella „Carnivorous Plants of the United States and Canada" (viz o něm recenze od RNDr. L. Adamce v minulém čísle, pozn. korektor).

Krásný druh láčkovky, jenž je vybaven úžasným výrazně ohnivě žíhaným obústím (peristomem). Pojmenována byla podle sira Harryho Veitche, který pracoval pro firmu Veitch & Sons. Tato firma představila světu velké množství rostlin z rodu láčkovka (Nepenthes ) a má zásluhy i na poznání způsobu jejich kultivace.

Na jaře roku 1997 jsem si konečně splnil svůj největší sen - sám se pokusit pěstovat exotickou láčkovku Nepenthes bicalcarata. Jde totiž bezkonkurenčně o mou nejoblíbenější masožravou rostlinu na světě.
Zakoupený semenáček v původním substrátu a se základy láček měl v průměru asi 10 cm. Rostlinu jsem umístil do 10 1 akvarijní nádrže se skleněným krytem, nad nímž byla v odstupu přibližně 5 cm instalována zářivka. Teplota v nádrži se s ohledem na letní a zimní období pohybovala v rozmezí 25°- 30° C. RVV (relativní vzdušná vlhkost) činila 100 %. Pokud jde o přirozenou světelnou expozici, nádrž stála u jižního okna. V její dolní části, pod rostlinou v závěsu, byla umístěna ještě jedna zářivka navíc, která ohřívala vodu.V těchto podmínkách jsem rostlinu pěstoval asi rok. Po zmíněné období se projevovala jen nesmělým a velmi pomalým růstem. Za tu dobu vytvořila 5 listů, její průměr dosáhl cca 15 cm a vytvořila dvě malé láčky o výšce asi 2 cm.

V portrétu Sarracenia oreophila, který vyšel v TRIFIDovi 3+4/2000 jsem se velmi krátce zmínil o tom, že právě zkouším přesadit své rostliny tohoto druhu do zcela nového substrátu. Ten se podstatně liší od toho, ve kterém již léta úspěšně pěstuji všechny ostatní špirlice. Nyní tedy přicházím se zprávou, jak to všechno dopadlo.
Špirlici S. oreophila pěstuji přibližně 8 let. Vždy byly mé rostliny méně vitální, než exempláře jiných druhů. Růst byl pomalejší (což je pro tento druh v podstatě typické, ale u mě to bylo asi příliš), rostliny nevytvářely žádné odnože a vůbec se neměly do květu. Navíc měly velmi slabý kořenový systém, a to i přesto, že byly zasazené ve značně velkých květináčích.
To mě přivedlo jasně na myšlenku, že nebude v pořádku substrát. V literatuře jsem se dočetl, že S. oreophila by měla růst na substrátech s vysokým podílem štěrku a písku. Namíchal jsem tedy rašelinu s větším podílem písku. Mé pomalu rostoucí rostliny začaly poměrně rychle ... jít do háje. Tak jsem je přesadil do původního substrátu rašelina + písek, ale raději s větším podílem rašeliny. Krize byla zažehnána, ale po dvou dalších letech jsem se odhodlal k daleko okázalejší změně substrátu.

Zřídka známá pod synonymem P. lateciliata (McVaugh & Mickel), řadíme ji mezi tzv. „mexické tučnice". Pinguicula cyclosecta tedy pochází z Mexika, vyskytuje se na poměrně malé lokalitě mezi městy Nuevo Leon a Tamaulipas v pohoří Sierra Madre Oriental. Tučnice zde rostou ve štěrbinách vertikálních sádrovcových útesů, kde jsou zachyceny v půdě bohaté na organické zbytky. V létě je substrát i okolní prostředí ochlazováno vodou stékající dolů ze skalních říms, v zimě však substrát téměř zcela vysychá. Listové růžice často také rostou na mechových kobercích spolu s vranečky (Selaginella sp.) a kapradinami nebo ve stínu pod porosty rostlin rodů Agave a Hechtia.

Tato na první pohled zákeřně a nebezpečně vyhlížející láčkovka je původem z pohoří Gunung Lumut v centrální části ostrova Sulawesi, východně od Bornea. Vyskytuje se na otevřených hřebenech v nadmořských výškách od 1400 do 2500 m n. m.
Láčkovka Nepenthes hamata (Turnbull & Middleton, 1984) je velikostí, tvarem pastí a listů velmi podobná Nepenthes tentaculata (Borneo, Sulawesi). Rostliny samotné mohou dorůstat do délky několika metrů. Listy jsou asi 10 cm dlouhé a 2,5 cm široké, při dobrém oslunění zbarvené do červeno-hněda. Dolní láčky jsou dlouhé až 11 cm a 3 cm široké, světlé, červeno-hnědě skvrnité.