Pinguicula vulgaris L. 1753

Pinguicula vulgaris
Foto: Zbyněk Elingr, Polabská černavaTučnice obecná (Pinguicula vulgaris L.) je dosud přirozenou součástí fondu naší květeny, i když jejích přirozených stanovišť rapidně ubývá a stává se tak stále vzácnějším druhem, jehož český druhový název by snad stál i za revizi. Když nic jiného, je jakousi historickou výpovědí o dřívější mnohem hojnější povaze jejího výskytu u nás.

§ - tento symbol v moderní botanické literatuře jasně dokladuje, že rostlina je chráněna zákonem a má u nás statut silně ohroženého druhu.

Taxonomie, systematika

Tučnice obecná (Pinguicula vulgaris L.) patří do čeledi bublinatkovitých (Lentibulariaceae L.C. Richard).
V botanické literatuře se občas setkáme s pokusem atomizovat tučnici obecnou ve dva poddruhy: tučnici obecnou pravou (Pinguicula vulgaris ssp. vulgaris) a tučnici obecnou českou (Pinguicula vulgaris ssp. bohemica (Kraj.) Domin) (Kaplan, Z.,2002).

Bereme-li však za základ detailní analýzy RNDr. M. Studničky (Studnička, M., ), pak je uvedený pokus členění tučnice obecné ve dva poddruhy zcela invalidní.

Botanický popis

Pinguicula vulgaris
Foto: Adam Veleba, Alpy, oblast Krakautal
Pinguicula vulgaris
Foto: Adam Veleba, TřeboňskoVytrvalá bylina s průměrem přízemní listové růžice 6 - 10 cm. Ve vegetační sezóně mívá cca 5 - 11 listů v růžici. Listy jsou rozloženy na substrátu plošně, jsou bledavě zelené, masité, celokrajné, vazké slizem vylučovaným kratičkými stopkatými žlázkami, obvejčitě podlouhlé s okraji ohrnutými vzhůru,jejich rozměry jsou 20-45 × 15-20 mm,postranní žilky jsou za živa sotva viditelné.

Květy jednotlivé koncové na květním stvolu, který je žláznatý, 5-10(-25)cm vysoký. Květní stopka více méně nící.
Kališní (K) ušty kopinatě špičaté, koruna (C) 15-25 mm dlouhá, modrofialová s bělavým vnitřkem, občas celá bledě modrofialová, až bělavá, ale za tohoto vzhledu v ústí s tmavě fialovou skvrnou. Ostruha rovná, dlouhá 3-10 mm, 3-4x kratší než koruna.

Tobolka vejčitě kulovitá, o 1/3-1/2 delší než kalich, nezašpičatělá. Kalich je ke zralé tobolce přilehlý a vytrvávající.

Pinguicula vulgaris
Foto: Michal KoubaSemena: několik set, (0,5-)0,7-0,8(-1,0) mm dlouhá, (0,15-)0,20-0,28(-0,35) mm široká, vřetenovitá, zlatohnědá až hnědá, osemení síťnaté

Kořenová soustava: jednotlivé, nevětvené a bělavé kořínky.

Doba kvetení: květen, červen až červenec.

Počet chromozómů: 2n = 64 (Dostál,J., 1950, 1989)

Prostředí

Geografické rozšíření:
Severozápadní, severní a sřední Evropa, jižně po severní Portugalsko a španělskou Asturii, východně po severní Ural, Baškirsko a Jakutsko. V Severní Americe je tučnice obecná (Pinguicula vulgaris) rozšířena od Aljašky po Labrador, vyskytuje se také v Grónsku a na Islandu.
U nás nejrozšířenější v jižních a západních Čechách v oreofytiku (pohraniční hory) a v některých chladnějších oblastech mezofytika, nejhojněji na Šumavě (cca 30 lokalit).

Pinguicula vulgaris
Foto: Adam Veleba, TřeboňskoCenologie:
Druh rostoucí na rašeliništích, rašelinných loukách a pastvinách, na slatiništích a prameništích, na březích potoků a rybníků, v zavodnělých příkopech a melioračních stružkách, na odvalech po těžbě rud atp.
Jedná se o stanoviště slunná nebo polostinná se sníženou konkurencí jiných druhů.
Substrátem jsou hlavně humolity, ale roste i na hlinitých, písčitých, jemně štěrkových, provzdušněných půdách o různé mocnosti. Tyto substráty bývají slabě kyselé (někdy i silně, např. na Šumavě), až slabě zásadité.

Pěstování

náročnost: 2 - střední

Nevhodný druh pro úplné začátečníky, protože je dosti náročné splnit jeho požadavky na rozdílný teplotní režim den/noc včetně vytvoření vhodných podmínek k zimování.

Substrát - rašelina + křemičitý písek (1-2:1).

Zálivka - letní vyšší, ale kolísající, aby nedošlo k zahnívání kořenového systému z přílišného přemokření.

RVV - 60-80%.

Osvit - v létě maximální přirozený, přistínění při jižní expozici vhodné. V zimě minimální, protože dormantní pupeny, které tato tučnice vytváří na zimu, tzv. hibernacula (takový "spící" pupen tvoří vlastně na minimum redukované a těsně semknuté listy), jsou v přirozeném terénu obvykle zasypané sněhem.

Teploty - letní mohou přesahovat i 35 °C (je-li substrát rostliny dobře promokřený a stojí v prostoru s cirkulací vzduchu), optimální zimní teplota by se měla udržovat pod 10 st.C. Pod dostatečně silným sněhovým příkrovem přestojí rostliny bez problémů i mrazivých -15 °C.

Rozmnožování:
a/ Vegetativní - vegetativními tělísky z báze zimních pupenů. Snadno se odlamují a po zasazení do substrátu z nich vyrůstají nové rostliny.
b/ Generativní - rostlina samosprašná (autogamní, kleistogamická), tvorba plodných semen tedy není závislá na opylení z jiné rostliny.

Škůdci -

Vhodné stanovištní niky - chladnější meziokenní prostory, chladnější parapety, venkovní rašeliniště.

Variety, kultivary, formy, ...

Proměnlivost (variabilita) tohoto druhu je nejvýraznější pouze v barvě koruny, podle níž se rozlišují následující formy a variety:
1/ Pinguicula vulgaris f. bicolor (Nordstedt) Neumann (= Pinguicula bicolor Woloszcak)- má bílé korunní laloky, korunní trubka a ostruha jsou modré (Alpy, Slovensko, j. Polsko, Švédsko).
2/ Pinguicula vulgaris f. albida (Behm) Neumann (Skandinávie, v. Pobaltí) - jedinci se zcela bílou korunou.
3/ Pinguicula vulgaris f. micrantha Ruthe - nízké malokvěté rostliny, též popisované jako var. gypsophila (Wallr.) Domin (= Pinguicula gypsophila Wallr.)
4/ Pinguicula vulgaris var. macrantha Tausch (var. grandiflora Tausch) - rostliny s nápadně velkými květy z pražské lokality Cibulka.
5/ Pinguicula vulgaris f. ecalcarata Domin (= Pinguicula norica Beck) (Štýrsko, Šumava, jz. Slovensko)- rostliny se zakrnělou nebo chybějící ostruhou.
6/ Pinguicula vulgaris var. pratensis - varieta uváděná ve starší literatuře. Jde o obvyklý typ se středně velkými květy.
Spontánním hybridem je tučnice Dostálova (Pinguicula bohemica × vulgaris = Pinguicula ×dostalii Bárta, 1944), tj. kříženec tučnice české s tučnicí obecnou.

Poznámky

Pinguicula vulgaris a Drosera anglica
Foto: Adam Veleba, TřeboňskoPozn.1:
Vodu rostlina získává nejen chudým kořenovým systémem, ale také přímo listy, které se po vyjmutí ze substrátu ihned začnou sklánět dolů, což není známka rychlého zavadání, ale fyziologické geneticky dané adaptace k přimknutí listů celou plochou k vlhkému podkladu.

Pozn.2:
Tučnice obecná (Pinguicula vulgaris) patří mezi druhy, které na zimu vytvářejí tzv. spící (dormantní, hibernující) pupeny. Ekologicky se tedy řadí mezi druhy zatahující. Hibernacula, jak se odborně označují tyto zimní modifikace, lze v kultuře přes zimní období dobře uchovávat také v chladničce při teplotách lehce nad nulou.

Pozn.3:
Tučnice obecná (Pinguicula vulgaris) se v lidovém léčitelství využívala tradičně jako léčivka. Využívala se nať, a to v době květu.

Ze zajímavých účinných látek, které obsahuje, lze uvést např. proteolytický enzym (katalyzující štěpení bílkovin), transskořicovou kyselinu a mnoho různých typů organických kyselin. Chemicky a farmakologicky je málo prozkoumána (Korbelář, J., Endris, Z., 1970).

Léčebné efekty:
1/ Zmírňování křečovitých stahů
2/ Zvyšování sekrece horních cest dýchacích
Hojně se drogy užívalo vnitřně v nálevu při dušnosti, křečovitém kašli a při černém kašli, zejména u dětí. Užívala se při všech plicních chorobách.

Pozn.4:
Využití tučnice obecné v potravinářství. Protože rostlina obsahuje ferment pinguikulatryptázu, jenž se velmi podobá trávicímu enzymu trypsinu, včetně dalších enzymů, využívalo se příměsí z tučnice obecné ke koagulaci mléka. Dodnes se za tím účelem využívá ve skandinávských zemích, hlavně ve Švédsku (Korbelář, J., Endris, Z., 1970).

Použité zdroje

Základní podklady pro tuto kartu zajistil Marek Míča, 2008.
Studnička,M.: Masožravé rostliny, Academia, edice Naší přírodou, 1984.
Studnička, M.: Masožravé rostliny, Academia, 2006.
Studnička, M. Franta, J., Spousta,M. : Masožravé rostliny, sborník článků publikovaných autorem v časopise Živa, Academia, 2007.
Dostál, J.: Květena ČSR, 1950.
Dostál, J.: Nová květena ČSSR, Academia, 1989.
Bělohlávková, R.: rod Pinguicula vč. Pinguicula vulgaris, Květena ČR, Vol.6, Academia, 2000.
Korbelář, J., Endris, Z.: Naše rostliny v lékařství, Avicenum, 1970.
Kubát, A. et al.: Klíč ke květeně ČR, Academia, 2002.
Kaplan, Z.: Rod Pinguicula, str. 572, ibidem, 2002.

Související fotografie

Historie změn této karty

komentáře

Texty a obrázky podléhají licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní License, pokud přímo u nich není uvedeno jinak.