Nepenthes jacquelineae
Foto: Michal Rubeš, BZ LiberecTato unikátní láčkovka je krásným příkladem nevyčerpatelného zdroje druhové rozmanitosti svého rodu (Nepenthes L.): vzdor své dekorativní nápadnosti pastí byla objevena teprve nedávno, a to před 9 lety na ostrově Sumatra. Jedním z jejích objevitelů je proslulý současný znalec láčkovek, botanik Ch. Clarke, jehož některé výpravné knihy o láčkovkách si můžete zapůjčit i v knihovně Darwiniany.
| česky | láčkovka Jacquelinina |
| anglicky | The Jacquelin´s pitcher plant |
Čeleď láčkovkovitých (Nepenthaceae L.), rod láčkovka (Nepenthes L.).
Má se za to, že Nepenthes jacquelineae má nejpříbuznější vztahy k láčkovkám Nepenthes flava, Nepenthes inermis, Nepenthes jamban, Nepenthes talangensis a Nepenthes tenuis. S těmito druhy má některé společné znaky, např. ochlupení láček, které jsou na vnitřním povrchu kompletně žláznaté, květenství s listeny a přisedlé listy k lodyze. Všechny tyto druhy tvoří v láčkách viskózní tekutinu. Na rozdíl od uvedených druhů se od nich pojednávaná láčkovka liší robustějším vzhledem a většími láčkami. Tvarem korpusu (těla) láček je Nepenthes jacquelineae nejbližší Nepenthes talangensis (bez obústí), zatímco víčkem připomíná Nepenthes tenuis, i když toto je celkově širší a směrem k bázi stažené. Od Nepenthes tenuis lze Nepenthes jacquelineae odlišit podle vejcovitě špachtlovité listové čepele, protože Nepenthes tenuis ji má čárkovitě kopinatou.
Nepenthes jacquelineae
Foto: Michal Rubeš, BZ LiberecLáčkovka Jacquelinina (Nepenthes jacquelineae) je popínavá bylina s lodyhou obvykle méně než 5 mm silnou a dorůstající délky 5 metrů. Lodyha je na příčném řezu válcovitě (cylindricky) hranatá. Internodia neboli mezičlánky, tzn. odstupy mezi jednotlivými listy, jsou až 10 cm dlouhá.
Listy jsou přisedlé až skoro řapíkaté a mají kožovitou texturu. Listová čepel má oválný až špachlovitý tvar, délku 20 cm a šířku 6 cm. Po stranách středního žebra jsou tři podélné žilky spolu s četnými symetricky rozloženými dalšími žilkami. Délka úponek činí až 30 cm.
Nepenthes jacquelineae
Foto: Kateřina Braunová, pěstitel Patrik HudecSpodní láčky jsou relativně malé, vzácně dorůstají délky 6 cm a šířky 4 cm. Jsou trychtýřovité a buď jsou nebo nejsou opatřeny třepenitými křídly. Mají široké zploštělé obústí (peristom) o šířce více méně 10 mm, které je uprostřed stažené. Rýhování obústí je zřídka rozeznatelné, výjimkou je pouze jeho přední úsek. Pozemní (terestrické) láčky mají vejčitá víčka. Na spodku tohoto typu víčka se poblíž jeho vrcholu soustřeďují medníky (nektária, nektarové žlázky) o šířce cca 0,5 mm. Několik zvlášť velkých a vystouplých nektárií o šířce cca 1 mm je v této oblasti rovněž přítomno. Nevětvená ostruha (vlastně koncová část celého listu) o délce cca 5 mm je vrostlá v bázi víčka.
Nepenthes jacquelineae
Foto: Michal Rubeš, BZ LiberecHorní láčky jsou mnohem větší, dosahují výšky až 15 cm a šířky 10 cm. Křídla jsou redukována v žebra sbíhající po pčední straně těla této láčky. Výrazně rozšířený peristom může dosahovat šíře až 3,5 cm. Víčko ústí nekryje úplně a má úzce vejčitý tvar. Je až 5 cm dlouhé a 2 cm široké. Na rubu víčka jsou kráterovité žlázky o šířce až 1,5 mm. Jsou tak velké, že jsou na svrchním povrchu víčka viditelné jako jakési zduřeliny. Ostruha je jednoduchá a až 1 cm dlouhá. Zbarvení láček kolísá od celkově světle zeleného po tmavě nachové a může být lehce skvrnité. Nejběžnější forma tohoto druhu má zelené láčky s červenými obústími.
Květenství je hroznovité. U samčích jedinců jsou boční větve až 12 cm dlouhé a nosná osa tohoto květenství je vysoká až 20 cm, zatímco u samičích rostlin jsou boční větve květenství dlouhé až 20 cm a délka jeho hlavní osy činí 10 cm. Postranní větve květní osy nesou jedno- až dvoukvěté dílčí květní stopky. Kališní lístky jsou vejčitě kopinaté, až 7 mm dlouhé a 4 mm široké. Každé samčí květenství nese přibližně 100 květů, zatímco samičí květenství jich mívají asi 60. Zralé plody (tobolky) jsou až 2,5 cm dlouhé.
Lodyha i listy Nepenthes jacquelineae jsou kompletně lysé. Zevní povrch láček porůstají krátké hvězdicovité chlupy. Základy láček jsou hustě porostlé jednoduchými červenohnědými chlupy, z nichž se většina ztrácí za zralosti láček a přetrvávají pouze na ostruhatých výrůstcích. Samičí květenství mají obvykle hustší odění než květenství samčí.
Geografické rozšíření:
Endemit pohoří Barisan Mountains na západní Sumatře. Je známa pouze z indonézské provincie západní Sumatry.
Cenologie:
Roste běžně epifytně, ale vyskytuje se i terestrická růstová forma. Vertikální rozšíření láčkovky Jacquelininy má rozmezí 1700-2200 metrů nad mořem.
Charakteristickým prostředím této láčkovky je hustý mechatý les téměř stále zahalený v mlze a vystavený každodenním dešťovým srážkám. Vlhost v tomto prostředí je stále vysoká a podnebí chladné. Rostliny jsou exponovány relativně nízkému slunečnímu osvitu, protože ten cloní a rozptyluje vegetační kryt a mlha.
Na typové lokalitě (v místě prvního nálezu této rostliny) jde o druh poměrně běžný, i když zde byl pozorován malý výskyt semenáčů a jedinců ve vývoji. To by naznačovalo, že míra populačního posilování může být nízká nebo epizodní. Není ani vyloučeno, že populační stavy této láčkovky může ohrožovat přehnaný sběr, a to vzhledem k její atraktivitě.
náročnost: 2 - střední
Nepenthes jacquelineae
Foto: Martin Brousek, BZ Liberec
Vzhledem k tomu, že se jedná o druh vysokohorský a poměrně nedávno zavedený do kultury, je jeho kultivace náročnější na podmínky, ale zvládnutelná, pokud podmínky odvozujeme ze zkušeností s jinými druhy láčkovek z těchto nadmořských výšek.
Pátral jsem na Internetu po podrobném pěstitelském itineráři láčkovky Jacquelininy, ale našel jsem jen velmi kusé informace, často zdůrazňující malé zkušenosti. Proto níže uvedené rady jsou jen hrubým základním nástinem pro toho, kdo by si tuto vzácnou a láčkami velmi dekorativní rostlinu pořídil.
Substrát: lehký, určený pro epifytní druhy např. orchidejí, dno květináče před jeho naplněním vlastním substrátem vystlat drenážní vrstvou např. valounky z keramzitu. Jinou spolehlivou formou substrátu je určitě živý mech rašeliník (Sphagnum sp.) - v přírodě jsou spodní láčky často zasazeny do jeho porostu (viz o tom Pozn.1 níže).
Teploty: vhodné vyšší přes den (ke 300C) a nižší v noci (pokles až na 100C), a to celoročně.
Osvit: celoročně kvalitní rozptýlené světlo, v našich klimatických podmínkách nezbytné umělé přisvětlování v režimu 12 h. světla a 12 h. tmy.
Zálivka: květináče by rozhodně neměly svými dny stát přímo v hluboké závlaze, spíše by jejich drenážními otvory měla voda jen lehounce prosakovat vzhůru do substrátu. Voda nejlépe destilovaná či upravená reverzní osmózou. Za zvlášť parných dní neškodí občasné prolévání substrátu závlahou shora.
RVV: vysoká, 80-90 %, které je vhodné pomáhat občasným mlžením za vyšších teplot. Dnes již jsou v zahradnických supermarketech běžně dostupné rozmanité mlžiče i se spínačem, který lze nastavit na udržování příslušné RVV. Pokud klesne, mlžič se automaticky zapíná a schodek v RVV vyrovnává.
Vhodné pěstební niky: nouzově do bytu velké akvarijní nádrže, ideálně do bytu rozměrnější skleněné nebo plexisklové vitríny, nejideálněji pak prostředí temperovaného skleníku.
Rozmnožování:
Generativní:
Semeny, pokud jsou k dispozici z dovozu, neboť v našich podmínkách je obtížné pěstovat společně samčí a samičí rostliny a mít tak možnost umělého opylení či podmínek ke spontánnímu opylení mezi rostlinami opačného pohlaví.
Vegetativní:
Klasickým řízkováním zjara a formou explantátové kultury.
V přírodě tvoří tato láčkovka přirozeného hybrida s Nepenthes izumiae, s níž roste na stejných lokalitách. Hybrid Nepenthes izumiae × jacquelineae má načervenalé láčky a dominují mu znaky láčkovky Jacquelininy.
Od A. Wistuby pochází nález jediného exempláře, který se zdá být přirozeným křížencem mezi Nepenthes dubia × jacquelineae.
Žádné subdruhové taxonomické jednotky nebyly zatím u tohoto druhu odborníky popsány.
Pozn.1:
O karnivorii (masožravosti) láčkovky Jacquelininy
Primárně vykazuje insektivorii (hmyzožravost), i když tu a tam polapí i jiné živočichy z kmene bezobratlých (Invertebrata). Tekutina láček je nesmírně vazká a pokrývá jejich vnitřní stěny. Existují představy, že pasti této láčkovky nefungují jen na principu padací jámy, ale zároveň také jako lepivé papírové mucholapky právě díky vazkosti vyměšované tekutiny. Podobně vazkou a silně lepivou tekutinu vyměšují buňky vnitřní stěny láček Nepenthes inermis.
Vzdušné (horní) láčky Nepenthes jacquelineae jsou často plné dešťové vody, což spolu s vlastní tekutinou láček činí 2/3-3/4 jejich objemu. Naproti tomu moc široká víčka spodních láček brání dešťové vodě ve vstupu a tak ředění jejich přirozené tekutiny.
Kořistí láček tohoto druhu jsou často velké druhy létavého hmyzu, např. cvrčci (bllatid cocroaches), včely a můry. Široký peristom snad může pro tuto potenciální kořist fungovat jako jakási přistávací plošina.
Neobvykle velké medníky na rubu víček produkují hojnost nektaru, který zřejmě vábí hmyz do ošidné pozice nad ústím láček.
Většina hmyzích obětí končí v láčkách tak, že se utopí v jejich tekutině.
Spodní láčky bývají často usazeny v hustých porostech rašeliníku (Sphagnum sp.), což jim umožňnuje lapat pozemní drobné živočichy, např. plže.
Pozn.2:
Historie objevu Nepenthes jacquelineae
Tato láčkovka byla objevena v červnu roku 2000. Jejími objeviteli jsou botanikové Charles Clarke a Troy Davis. Typová lokalita leží severně od Bukkittingi na západní Sumatře a nachází se v nadmořské výšce 1700 m. Formální popis tohoto nového druhu byl publikován v Clarkeově monografii Nepenthes of Sumatra and Penninsular Malaysia (Láčkovky Sumatry a Malajského poloostrova) v r. 2001.
Lásku a vztah k ženě má botanik příležitost zvěčnit, pokud se mu podaří objevit nový druh, popsat ho a pojmenovat. To se podařilo Ch. Clarkeovi a tak má tato láčkovka svou "majitelku": jeho manželku Jacqueline!
Základní zdroj doporučil pro tuto kartu Schiller, J., 2009.
http://en.wikipedia.org/wiki/Nepenthes_jacquelineaeweb
|
|
|
|
|
|
|
 |
 Texty a obrázky podléhají licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní License, pokud přímo u nich není uvedeno jinak. |
|
