Cestu do letoviska Cochiguaz zpříjemňovala překrásná okolní krajina, které jednoznačně dominovaly vinice (nadmořská výška byla téměř 2000 m n.m.). Po přejezdu tábořiště za městečkem cesta náhle končila a nás čekal nápis PRIVAT RANCH. Velkým štěstím bylo, že zrovna přijížděl správce, který nám velmi ochotně zapůjčil klíče, a my se mohli dostat na místa, která patrně zůstanou většině dalších návštěvníků utajena.
Po přejezdu řečiště nás uchvátily obrovské kolosy eriosyc - šlo o Eriosyce sandillon. Tyto mohutné zlaté koule nádherně svítily po okolních skalách. Překvapením ovšem nebyl zdaleka konec, jakmile jsme sjeli do údolíčka (panenská příroda, kam oko dohlédlo), ihned nás upoutaly bílé shluky trnů v trávě. Šlo o luxusní Neoporteria senilis. Často samotnou rostlinu pod bílými, několik centimetrů dlouhými trny, nebylo vůbec vidět. Lehli jsme si spokojeně do trávy a fotili tyhle krásky z každé strany. Otázkou zůstává, jak dlouho zde tyto naprosto jedinečné rostliny vydrží, neboť záměr majitele pozemku je zde nejspíše stavět.
vinice - cesta do Cochiguaz
Odpoledne jsme zavítali zpět do města Vicuňa. Tentokráte jsme měli nocleh rezervován v "normální" posteli, jak se později ukázalo, tak síť byla možná lepší.
Naše další kroky, po vydatné večeři, směřovaly na zdejší náměstí, kde probíhaly velmi čilé trhy. Nejvíce jsme se pobavili, když jsme zde našli i tři stánky, kde prodávali kaktusy.
Neděle 18.2. 2007, další naše cesta směřovala k hranicím s Argentinou na přechod Paso Aqua Negra (údolí černé řeky). Samotný hraniční přechod leží v nadmořské výšce téměř 5000 metrů.
Eriosyce sandillon - Cochiguaz
Lokalita, která nás zajímala, ležela u Puente Balala. Kaktus, který v této nehostinné krajině roste, nelze prakticky přehlédnout. Jeho krásné narůžovělé trny září do okolní krajiny zcela jasně. Touhle zajímavou rostlinou je Pyrrhocactus eriosyzoides - nádherné růžové kuličky. Rostlinu jsme sledovali ještě dalších několik kilometrů a směrem ke hranici populace pomalinku klesaly.
Cestou zpět jsme zastavili v místní hospůdce, kde nás pohostili zajímavým meníčkem. Jeho součástí bylo také něco jako polévka - Serruzela. V chemicky různorodé směsi plavalo opravdu všechno možné od masa, přes rýži až po všelijakou zeleninku.
Neoporteria senilis
Po tomto gurmánském zážitku jsme již nasměrovali další kroky směr Pacifik. Každý z nás tajně doufal, že večer uvidí první kopky. Znamenalo to dostat se za město La Serena. K rychlému přesunu je nejlepší použít "panamericku" magistrálu - Rutu sinco. My jsme se však chtěli vyhnout hustému provozu a k přesunu volili jednu z bočních cest. Odměnu za méně pohodlnou cestu nám poskytla malebná okolní krajina u městečka Marqueza. Zde naše ostříží oči ve skalách zaznamenaly zajímavé kaktusy. Šlo o rostliny rodu Pyrrhocactus (blíže jsme jej nedokázali určit), stonek těchto rostlin nápadně připomínal peruánské islaje. Tuhle kaktusářskou idylku potom jen dokreslily obří rostliny - Eulychnia acida.
Pyrrhocactus eriosyzoides - Puenta Balala
V podvečer jsme dorazili před Los Hornos, kde má růst první kopka. Proto hned na první možné odbočce směr oceán jsme zahnuli. Po několika metrech jsme svorně zakřičeli :"Jsme tu!" a hnali se z auta. Naše první kopka - Copiapoa coqiumbana nebyla podle mě sice nic moc, ale společnou radost to nemohlo pokazit. Náš "Copiapón" právě začal.
Soumrak a únava další pátrání odsunuly na zítřek. Ještě před ulehnutím jsme ochutnali místní specialitku, kterou nemohlo být nic jiného než ryba - Pescado (a byla to vážně mňamka).
Paso Aqua Negra
Ihned po snídani nám majitelka hostelu velmi dobře poradila a nasměrovala nás směrem od Pacifiku do hor. Po pár minutách jízdy směrem na Quembrada de Honda nás z auta vyhnaly obrovské trsy Copiapoa coquimbana. Tyto rostliny byly v daleko lepším stavu, než-li ty na pobřeží. Tvořily obrovské zdravé trsy, část rostlin pak kvetla pěkným žlutým květem. Doprovodnou kaktusovou vegetaci tvořily Eulychnia acida, Tephocactus berteri a Cumulopuntia miquelii (velmi zajímavá rostlina, její plody byly pochoutkou pro místní kozy). O kousek výše nás příjemně překvapila svými růžovými květy Neoporteria aff. nigrihorrida.
Další cesta vedla směr Vallenar (jedno z větších měst v Chile) a odtud dále směrem na Huasco, kde jsme hodlali přenocovat.
Copiapoa coquimbana - Quembrada de Honda
Před Vallenar jsme měli data lokality, kde by měla růst další kopka - Copiapoa vallenarensis. Bohužel ona zmiňovaná lokalita byla přeměněná ve smetiště, a ačkoliv zde kaktusy rostly, byly ve velmi zuboženém stavu.
Nakonec jsem rostlinu přece jenom objevili za městečkem Freirina (poblíž železníční tratě). Brzy po návštěve této lokality jsme dorazili do Huasca. Nocleh nám poskytnul velmi slušný podnik - Hostel San Fernando, poblíž námořnické školy. Po večeři jsme zavítali na internet, abychom mohli sdělit své horké zážitky svým blízkým doma, a potom už hupky do postýlek, abychom se připravili na náš další "Copiapón".
Cumulopuntia miquelii
