Moje první reakce byla "co s tím budu dělat?", vždyť tučnice byly pouze na okraji mého zájmu. Potom jsem se však rozhodl tuto zásilku "nějak zpracovat". Ale nebylo to zrovna jednoduché - rostlinky byly z laboratorních podmínek velmi křehké a při dělení oněch zkroucených a srostlých malých trsů se lámaly většinou tam, kde jsem to vůbec nechtěl. Říkal jsem si však, že tuto tučnici, která se u nás ve sbírkách téměř nevyskytovala, by mohlo být zajímavé pomoci rozšířit. Rostlinky či jejich polámaná torza v květináčích moc ozdobně nevypadaly a navíc jsem měl trochu obavu, jak jejich převedení do volné kultury dopadne, ale zvědavost, co z toho vyroste, byla silnější. A jak to tedy celé dopadlo? Ze zásilky se vyklubal jeden z nejefektnějsích druhů tučnic, který jsem si velmi oblíbil a o němž se tady nyní zmíním trochu pod lupou.
Pinguicula emarginata je rostlina pocházející z mexických lokalit - hraniční oblasti mezi Puebla a Věra Cruz, např. poblíž Tatzayanala v obecní správě Atzalanu, Věra Cruz, a u Cacada Oligui, mezi Teziutlanem a Tlapacoyanem v Puebla. Tato tučnice byla popsána teprve nedávno, konkrétně v roce 1986 mexickými botaniky S. Zamudiema J. Rzedowskim. Oblasti jejího výskytu jsou skalnaté, vlhké a především v blízkosti říčních břehů. To, že tento druh roste v humózní půdě, na pískovcových skalních stěnách, napovídá, že její nároky budou poněkud odlišné od druhůch preferujících vápencová podloží. Podle údajů z literatury- se tento druh vyskytuje až v pěti klonech s určitými odlišnostmi jak ve velikosti, tvaru a vybarvení listů, tak především květů. Já sám mám klony dva. Velikost rostlin na mexických lokalitách nemohu posuzovat, ale v mé sbírce dosahují jejich růžice průměru 6-7 cm u jednoho klonu a 8-9 cm u klonu druhého. Listy jsou oválně kopisťovité, protáhlé, s okraji výrazně svinutými nahoru. Tyto okraje bývají také nápadně tmavočerveně zbarvené, a to především u většího z obou klonů v mé sbírce. Tmavočervený nádech se u tohoto klonu z okrajů přenáší částečně i směrem ke středu listů, což dává celé rostlině velmi efektní vzhled. U druhého klonu již tento nádech na okraji listů není tak výrazný a navíc zůstává ohraničen jen na svinutých okrajích. A dokonce mají tyto okraje trochu jiný tvar svinutí. Pokud umístíme tyto dva klony vedle sebe, pak působí jeden jako "červený" a druhý jako "zeleným klon, i když jsou červené okraje u obou klonů.
Co se týče květů, tak Pinguicula emarginata je celoroční ozdobou sbírky. Nejde zde ani tak o velikost květů, jako jejich celoroční bohatou produkci, kdy z jedné růžice mohou vyrůstat až 4 květní stvoly současně. Proto je pohled na skupinu těchto rostlin tak působivý. Květní stvoly nesoucí jeden květ bývají vysoké kolem 12 cm a jsou řídce pokryty stopkatými žlázami. Květy samotné mají výrazně roztřepený okraj. Jejich velikost se pohybuje v rozmezí 14-16 mm, ostruha sama je dlouhá 12 mm. Nejvíce odlišností mezi klony je ve vybarvení korunních lístků květů, i když lze nalézt jeden konstantní rys, kterým je výskyt žluté skvrny v hrdle květu. U obou klonů, které pěstuji, je základní barva (podklad) květu bělavá. U "červeného klonu" jsou tyto bělavé okvětní lístky celkově výrazně žilkované v převážně fialové barvě, i když to není čistě fialová, nýbrž s malou příměsí červené, zatímco "zelený klon" má bělavé okvětní lístky s žilkováním daleko méně výrazným, a to hlavně u dolních korunních lístků, kde je žilkování někdy prakticky neznatelné. Navíc u tohoto druhého klonu v barvě žilek větší zastoupení červené než v prvním případě a ještě jsou korunní lístky o 1-2 mm širší. Fotografii květu tohoto "zeleného klonu" od Ing. J. Hepa si ostatně můžete v tomto čísle sami prohlédnout.
Ještě bych se rád zmínil, že v japonské publikaci "Sethos" (autor Noriho Lnaho) věnované mexickým tučnicím jsou na fotografiích květy třech různých klonů Pinguicula emarginata, avšak jiné než mám ve sbírce. Jeden květ má žilkování modrofialové, druhý růžovo-červené a třetí fialové.
P. emarginata - květ, kresba © V. Čejka
Nejvýraznější žilkování je vždy patrno u horních korunních lístků. To opravdu potvrzuje značnou variabilitu květních projevů tohoto druhu!
Pokud jde o rozmnožování této tučnice, lze použít v podstatě tři základní metody - buď počkat, až se z některého ze starších listů růžice nebo z trsů začne sama vyvíjet mladá rostlina, což je však zcela náhodné a navíc nepříliš časté. Listové řízky jsou mnohem výnosnější metodou. Ty klademe na povrch jen mírně vlhkého substrátu, nejlépe do přistíněného kouta pokojové vitríny. Vitrína není podmínkou, avšak vyšší vzdušná vlhkost vývoji zárodků mladých rostlin prospívá. Samozřejmě se tento druh dá množit generativně, tj. semeny. Pokud je však přímo od někoho nedostaneme, chce to mít doma nejméně dva různé klony k opylení křížem. Jinak sice semena získáme, bude jich však velmi málo a budou špatně klíčivá. K opylení se velmi dobře hodí špička listů Tillandsie.
Ještě dvě poznámky k pěstování této tučnice. První se týká toho, že rostliny v zimě nevytvářejí sukulentní zimní růžici. Rostou totiž celoročně se svojí klasickou růžicí. Pouze se může stát, že se přes zimu velikost a počet listů mírně zmenší. Ani se zálivkou si nemusíme dělat starosti - vyšší vlhkost substrátu přes zimu totiž dle mých pozorování nevadí. Druhá poznámka se týká samotného pěstitelského substrátu. Pinguicula emarginata dává přednost substrátu s vysokým podílem klasické rašeliny. Můžeme do ní dokonce přidat menší množství propraného bílého křemičitého písku. Rozhodně bych však nedoporučoval pro tento druh použít nějakou větší příměs písku a už vůbec ne perlit. Ještě musím dodat, že i když do květináčů přidávám trochu drceného travertinu, není to nutné. Tuto domněnku jsem si ověřil jednoduchým pokusem, když jsem sledoval, jaký vliv bude mít vsazení dvou rostlin přímo do kusu travertinu, kde pěstuji řadu jiných mexických tučnic. Ukázalo se, že to oběma rostlinám nijak zvlášť neprospělo. Rostliny, které byly v normálních květináčích totiž byly po několika měsících v rozhodně lepší kondici a rostly rychleji. Lze tudíž soudit, že Pinguicula emarginata travertin sice tolerovat bude, ale nebude jej vyžadovat a ve větším množství pro ni nebude prospěšný.
Tolik na představení tohoto druhu. Záleží už jen na Vás, zdali Vás tento pokus o její portrét oslovil. Pokud ano, mohu doporučit pěstování tohoto druhu, jakož i dalších tučnic, v samozavlažovacím květináči nebo truhlíku. O tom však až někdy příště...
Pozn. red.: Shodou okolností se o této tučnici nedávno v CPN objevil článek od Lloyda Wixe (LJ K): " Pinguicula emarginata. - a variable and distinctive Mexican species", CPN (1998) 27/4, 121- 124, který lze čtenářům doporučit. IK
