Se zkratkou Labill. se příznivci MR nejčastěji setkávají za latinskými názvy láčkovice australské (Cephalotus folicullaris Labill.) a rosnatky Drosera binata Labill. V botanické literatuře se zaměřením na MR se dozvíte, že jde o zkratku jména francouzského přírodovědce Labillardiéra. Domníval jsem se, že sehnání podrobných informací o jeho životě nebude problémem, ale už první pokusy naznačily, že jsem si zrovna nejsnadnější úlohu nevybral. Disponuji poměrně rozsáhlou přírodovědnou knihovnou včetně několika encyklopedických příruček. Bohužel, tato informační základna se ukázala jako zcela nedostatečná.
Uchýlil jsem se tedy k Internetu. Ten mi sice poskytl obrovskou škálu odkazů, ale ty byly buď kusé, neúplné, anebo natolik skoupé na Labillardiérova životopisná data, že mou náročnost naprosto neuspokojovaly. Začínalo být zřejmé, že se snaha zjistit o Labillardiérovi něco víc posouvá do oblasti pravého detektivního pátrání, a že tedy bude vyžadovat více vynalézavosti. Byl to Francouz, řekl jsem si. Kde jinde bych tedy mohl získat vyčerpávající informace, než v jeho domovině? Obrátil jsem se proto prostřednictvím elektonické pošty s prosbou o bližší informace na slavnou Sorbonnu. Bohužel anglicky, protože francouzštinou nevládnu. Na odpověď čekám dodnes a vzhledem k proslulému lokálnímu patriotismu Francouzů, jež jsem svou žádostí v angličtině zřejmě příliš nepotěšil, určitě marně. Tutéž prosbu o specifické informace jsem posléze zkusil adresovat na dvě renomované studnice moudrosti na Britských ostrovech — do Oxfordu a Cambridge. Zatímco Oxford se neozval, z univerzitní knihovny v Cambridge mi obratem konečně přišel vstřícný e-mail, který znamenal počátek přítoku všech potřebných informací. Autorem spásného e-mailu byl Dr. Jill Whitelock, který mi posléze klasickou poštou a na náklady Cambridge University poslal xeroxy zásadních materiálů, z nichž níže čerpám vše, co jsem o francouzském lékaři a přírodozpytci Labillardiérovi mohl zjistit. Nejen to: pan Dr. J. Whitelock mi opatřil také kopii Labillardiérova dobového portrétu. Abych se o jeho podobiznu mohl podělit i s Vámi, o povolení k otištění v TRIFIDovi mne Dr. J. Whitelock odkázal na věhlasnou botanickou zahradu Kew Gardens na londýnské periférii. I zde jsem se setkal s velkým pochopením knihovníka, pana Craigha Brougha. Nejen, že mi povolení k otištění portrétu udělil, ale zaslal mi ještě další Labillardiérovy podobizny a další podnětné texty. Rád bych zde oběma pánům zajejich nesmírnou pomoc vyjádřil vřelý dík. Jejich zásluhou se nyní můžeme začíst do životních osudů francouzského lékaře, zapáleného republikána, přírodovědce a botanika zvlášť, jehož význam se mi zdá v našem i světovém písemnictví doceňován poněkud nedostatečně. Jak jsem měl možnost se dočíst ze zdroje 3. (viz. použitá literatura), Labillardiére je oceňován též jako citlivý tvůrce latinských názvů nových rostlin, které objevil a popsal. Oceňuje se především jejich zvu koma lebnost, snadná vyslovitelnost a v neposlední řadě výstižnost upomínající na nějakou význačnou charakteristiku dané rostliny. Latinská jména rostlin jsou často kombinací skvělé autorovy znalosti latiny, ale také řečtiny.
Jacques-Julien Houtou de Labillardiére se narodil 23. 10. 1755 v normandském městečku Alencon v severní Francii. Protože pocházel z rodiny náležející k venkovské šlechtě, mohl se velmi skromný Labillardiére celoživotně věnovat vědecké dráze, aniž by se musel nutně ucházet o některé z nemnoha placených pedagogických míst či profesuru v Museum national ďhistoire naturelle. V Alenconu získal základní a střední vzdělání. Poté odjel studovat medicínu do Montpellier v jižní Francii. Během studia na zdejší lékařské fakultě navštěvoval botanické přednášky Antoina Gouana. Mimo Paříž se tehdy botanické vzdělání dalo získat právě v Montpellier, třebaže pouze v rámci studia medicíny. Lékařská studia ukončil Labillardiére na pařížské Faculté de Médecine v roce 1780 a poté odplul do Anglie, kterou hodlal procestovat. Při pobytu na Britských ostrovech se také seznámil s Josephem Banksem a po nějakou dobu pracoval v jeho soukromém kabinetu na Soho Square, jenž byl tehdy v samém středu anglického botanického dění.
Po návratu do Francie cestoval nějakou dobu po hornatých oblastech Dauphine a Savoje. V téže době se také v Paříži na Jardin du Roi (pozdějším Museum ďhistoire naturelle) seznámil s lékařem a profesorem botaniky Louisem-Guillaume Lemmonieurem, který patřil mezi nejvýznamnější francouzské učence a měl velký vliv u dvora.
Byl sice nadšeným botanikem, ale pro lékařské povinnosti neměl na vědecký botanický výzkum dostatek času. Přesto dokázal vybudovat solidní knihovnu a herbáři um. Díky svému postavení mohl ledacos udělat pro mladé nadějné botaniky. Buď tím, že jim zajistil vhodné místo, anebo tím, že jim zprostředkoval účast na některé z četných výprav, které se tehdy uskutečňovaly. Pomohl i Labillardiérovi. Díky němu se mohl zúčastnit výpravy pořádané do Sýrie, Libanonu a přilehlých oblastí.
26. 1. 1787 odplul z Marseille na Kypr, odkud se po krátkém botanizování vydal do tzv. turecké Sýrie, která tehdy zahrnovala mnohem větší území než dnes včetně Jordánská, Palestiny a Libanonu. Uvedená území procestoval od severně položených starobylých měst Laodicea a Allepa až po jižní Ammán a Nazaret. Výpravu zakončil návratem do Francie buď koncem roku 1788 nebo počátkem roku 1789. Ve Francii se pustil do literárního zpracovávání získaných poznatků, které byly souhrnně vydány pod názvem Icones plantarum Syriae rarionim. Zdaleka svůj spis ale nedokončil. Práci na něm mu přerušila sama francouzská vláda, která ho přizvala k účasti na výpravě pověřené pátráním po misi francouzského národního hrdiny, mořeplavce La Pérouse, jehož dvě lodi zmizely kdesi neznámo v jižním Pacifiku. Chystaná výprava neměla mít jen pátrací povahu. Jejím neméně důležitým posláním měl být rovněž vědecký výzkum.
Tehdejší doba námořním objevným plavbám nesmírně přála. Množství poznatků vnitrozemského průzkumu kontinentů se s poznatky námořního nedalo srovnávat. Pro ilustraci lze uvést, že kolem roku 1800 byly ostrovy Mauritius a Reunion nejlépe botanicky prozkoumanými částmi světa. Lodě byly stále bezpečnější, často jakési kombinace plovoucích pevností s terénními laboratořemi. Vytvářely pro učence i námořníky bezpečná útočiště, která umožňovala nejen úložní prostory pro četné vzorky a sběry z nově objevených zemí, ale i jejich bezúhonnou dopravu do mateřských přístavů. Celkovým vedením výpravy byl pověřen Joseph-Antoine Bruni ďEntrecastaux (1740-1793), zkušený mořeplavec a bývalý guvernér na Mauritiu. Na cestu křížem krážem jižním Pacifikem se chystaly dvě speciálně vyztužené galéry, které snad mohly být pomalejší, ale o to zase odolnější v bouřích či při možných srážkách s útesy — La Recherche pod velením ďEntrecasteauxe a r Espěrance, které velel jeho zástupce Huon Kermadec. Na palubu La Recherche byli kromě přírodovědce Labillardiéra přiděleni ještě přírodovědci Deschamps, abé Louis Ventenant a geografa hydrograf Beautems Beaupré. Mimo ně ještě malíř Piron a zahradník Lahaie. Ani na palubě / 'Espěrance učenci a umělci nechyběli. Byli jimi: astronom Pierson, přírodovědci Riche a Blavier, geograf Jouvency a malíř Ely. Před vyplutím měla výprava celkem 219 mužů (La Recherche 113 a V Espěrance 106). 89 účastníků se konce expedice nedožilo. Především během pobytu na Jávě.
Jisté pochybnosti vzbuzují Labillardiérovy údaje o typových lokalitách, na kterých poprvé sbíral určité rostlinné druhy. Jsou botaniky považovány za značně nespolehlivé a zpochybnitelné. Klasickým příkladem je láčkovice australská (Cephalotus follicularis Labi HJ.Jdeodruh endemický pro Západní Austrálii, který roste na sladkovodních močálech poblíž Zátoky Krále Jiřího. Ve východním směru se nevyskytuje dále, než po zátoku Two People Bay. Pokud, jak sám Labillardiére píše, navštívil pouze Espěrance Bay, která je od zátoky Two People Bay vzdálená 320 km na východ, jak mohl láčkovici sbírat? Obě lodi vypluly z Brestu 28. 9. 1791. Posádku dělila rozdílná politická přesvědčení. Labillardiére, Delahaye, Riche a Piron patřili k republikánské skupině, která byla nejsilnější mezi prostými námořníky. Většina vojenských a námořních důstojníků stranila Royalistům. Zdá se, že Labillardiérova povaha nebyla z nejjednodušších. Několik záznamů z pozdější doby uvádí, že po návratu do Paříže se Labillardiére stranil společenského života, omezoval se jen na pár dobrých přátel a žil téměř v úplném odloučení. Během expedice ale zřejmě vycházel jak s námořníky tak i s kolegy učenci bez problémů, i když s důstojnictvem nikoliv. Jeho obzvláštním nepřítelem byl ďEntrecasteauxův zástupce ve velení na la Recherche Dauribeau, jenž mu, jak se zdá, bránil v jeho sběratelských aktivitách.
Ze severofrancouzského Brestu pokračovala plavba kolem ostrova Tenerife v Kanárském souostroví a dále pak podél západního afrického pobřeží k Mysu Dobré naděje. Zde se pátrači od místních představitelů dozvěděli, že byli na Admiralitních ostrovech, severně od Nové Guineje, spatřeni domorodci ve stejnokrojích francouzského námořnictva. 16.2. 1792 se obě lodi vydaly na jih a 20. 4. 1792 dospěly k mysu Cape Diemen. O několik dní později vplula expedice do zátoky „Baie de TAventure". Před pokračováním v plavbě na Novou Kaledonii, Admiralitní ostrovy a Amboinu přistála expedice několikrát u tasmánského pobřeží.
14.10. 1792 odpluly lodi z Amboiny přes Indický oceán v širokém oblouku k jihozápadní Austrálii, k níž dospěly poblíž mysu Cape Leeuwin.
11. 12. 1792 přistála expedice v zátoce Baie de Legrand (Esperance Bay). Přírodozpytec Riche zde zabloudil od průzkumné skupiny a ztratil cestu. Pod vedením Labillardiéra byla ustavena záchranná skupina. Vrátila se sice bez ztraceného badatele, ale se spoustou přírodopisných vzorků, které cestou objevila. Flegmatismus, s jakým Labillardiére celou událost líčí ve své knize, je snad jednou z nejvýstižnějších charakteristik jeho povahy. Dramatické pátrání po kolegovi prokládá zcela chladnokrevně speciálními popisy několika nových rostlin (Banksia nivea a B. repens). Naštěstí Riche našel cestu k pobřeží sám a objevil se právě ve chvíli, kdy se už obě lodi chystaly opět k vyplutí.
18.12. 1792 vyplula expedice k Tasmánii podruhé. Během této návštěvy bylo zjištěno, že Tasmánie není spojena s australskou pevninou, že se tedy jedná o ostrov.
23.12.1792 se expedice znovu vrátila do Bouřné zátoky (Storm Bay). Průzkum tasmánského pobřeží pokračoval až do 28. 2. 1793, kdy se výprava pustila dalším velkým obloukem přes jižní Pacifik, tentokrát přes Nový Zéland a Společenské ostrovy (Tonga) zpět na Novou Kaledonii, kam doplula 19.4.1793. Expedici se i přes nesmírné vzdálenosti, které do té doby urazila, žádné pozůstatky po La Pérousově výpravě najít nedařilo. Cestou mnohokrát přistávala, ale téměř vždy jen nakrátko, takže na návštěvy vnitrozemí zbývalo sotva dost času. Expedice se také při každé zastávce pokoušela o navázání kontaktu s domorodými obyvateli. Za zmínku zde stojí Labillardiérovy etnografické postřehy, které mají dodnes hodnotu vědeckého dokumentu, zvláště proto, že mnohé z národů, s nimiž se expedice setkala, se dnešních časů nedožily. Jeho vztah k domorodcům charakterizuje překvapivá nepředpojatost, jejíž opak je tak typický u jiných cestovatelů. Labillardiére byl výrazně ovlivněn učením století o přínosu „přírodního (přirozeného) života". Zcela tedy postrádal misionářského ducha, a proto je jeho nezaujatý přístup k domorodým obyvatelům osvěživý. Jeho statě o domorodcích vyvolávají dojem nezaujatého reportéra. V pozdějších letech prý občas říkával „moji přátelé domorodci".
Ne všude se ale výprava setkávala s přátelským přijetím domorodců, což neudivuje, bere-li se v úvahu, že je přínos Osvícenství tak zdaleka obcházel. Vylíčení přijetí expedice na ostrově Tongatabou králem Toubau a zvláště královnou Tiné je pozoruhodně detailní, ale spíše svého druhu výjimečné. Právě na tomto ostrově získali Labillardiére a zahradník Lahaie kořenové řízky chlebovníku (Arctocarpus communis). Labillardiére poskytuje podrobný popis, jak tento strom využívají domorodci i členové expedice. Uvědomil si, že se v této oblasti jedná o jednu z nejvýznamnějších potravních surovin a považoval za svou povinnost snažit seji rozšiřovat do jiných tropických oblastí. Jde o příklad, který naznačuje také Labillardiérův pragmatický zájem o užitou (zemědělskou) botaniku.
21.5.1793 se expedice vydala přímo na sever, podél Nových Hebrid směrem k Ostrovům Svatého Kříže. Určitě v relativně malé vzdálenosti, snad sotva dvaceti mil, proplouvali kolem ostrova Vanikoro. Jde o jeden z nejjižněji položených ostrovů tohoto souostroví. Právě tam by bývala expedice nalezla pozůstatky zle poškozených La Pérousových lodí Boussole a Astrolabe. Obyvatelé Ostrova Svatého Kříže (le St. Croix) byli ale nepřátelští anebo měli do jisté míry nečisté svědomí, a proto došlo k nedostatečnému kontaktu, z něhož se informace o druhé expedici vytěžit nepodařilo.
Plavba pokračovala přes Admiralitní ostrovy k ostrovu Buru v Molukách a odtud podél dalšího ostrova Madury do přístavu Surabaja na Jávě.
DEntrecausteaux zemřel na moři severně od Nové Guineje a jeho pobočník Huon de Kermadee, kapitán na / 'Espérance, o málo později mezi Novou Guinejou a Jávou. Velení nad expedicí převzal Dauribeau. Posádku začaly sužovat kurděje a úplavice. Byl nejvyšší čas, aby se stočili k Jávě, kde očekávali holandskou pomoc. Ale opak byl pravdou. V roce 1793 se Francie s Holandskem nacházely ve válečném stavu. Přesto se jim 28. 10. 1793 dostalo vstřícného přijetí i pomoci. Riche s Labillardiérem dokonce dostali povolení k několika výpravám do oblasti východní Jávy a navštívili při té příležitosti také pohoří Prau a Penanggoenan. Ale pokyny z Batavie (dnešní Djakarty) naznačily mezitím obrat k horšímu. Royalistům Holanďané ponechávali rozumnou volnost, zatímco Legranda, Laignela, Willaumera, Riche, Ventenata, Pirona a Labillardiéra prohlásili za válečné vězně a eskortovali je do Semarangu. Zpočátku zatčená a deportovaná skupina vůbec nechápala co se děje, ale vše se brzy vysvětlilo. Dauribeau s ostatními royalisticky smýšlejícími důstojníky se přidali na holandskou stranu. Patrně přes Holandsko se jim dostávalo zpráv o aktivitách Ludvíka XVIII, který měl tehdy vyslance v několika zemích.
Dauribeau byl v té době nejvyšším velitelem expedice a jednal tedy s Holanďany o prodeji všech komodit včetně více než 4 000 rostlinných vzorků, jež byly cestou nashromážděny. Ale ještě před uzavřením obchodu zemřel v Semarangu 22. 8. 1794. Jeho nástupcem ve velení se stal Rossel, který v obchodním jednání s Holanďany pokračoval. Protože holandská strana majetek expedice nechtěla konfiskovat, jednala s jejím velitelem, třebaže se z pohledu revoluční skupiny jednalo o zběha. Přesné podrobnosti proběhlých transakcí jsou nejasné: není vyloučené, že k jistým obchodním dohodám došlo, ale vše spíše nasvědčuje tomu, že Holanďané jednoduše a bez dalšího povyku nalodili Rossela i sbírky a vypluli do Holandska.
Holandský konvoj však u Shetland zajalo britské loďstvo a sbírky byly dopraveny do Anglie jako válečná kořist. Pro vysvětlenou: 16. 5. 1795 formalizoval Haagský pakt příchod revoluce do Nizozemí a nizozemské generální stavy uzavřely obrannou a útočnou alianci s Francií. Od té doby byly Anglie s Holandskem de facto ve válce, čehož si bylo velmi dobře vědomo britské loďstvo, když se v Atlantiku zmocnilo Labillardiérových sbírek.
Válečná kořist i Rossel přibyli do Londýna 1.11. 1795. Sbírky byly postoupeny celní proceduře a Rossel osvobozen. Další osud sbírek naštěstí opět poznamenal civilizovaný duch. Byly předvedeny britské vládě a možnost přehlédnout je měl rovněž proslulý botanik sir Joseph Banks (jinde se píše, že se dostaly do jeho vlastnictví 4.).
Labillardiére mezitím po nějakou dobu zůstal v Semarangu, aniž by se ho vězeňské strádání dotýkalo nějak podstatněji. Měl tolik volnosti, aby mohl pořádat menší výlety, ale nesměl se příliš přibližovat k pobřeží.
6. 4. 1794 napsal siru J. Banksovi list, který adresát obdržel až 4. 2. 1796. Obsahoval informace o expedici a jeho tehdejších potížích na Jávě. Zmiňuje se v něm také o Dauribeauových aktivitách a prosí Bankse, aby dopis postoupil do Paříže L'Héritier de Bruttelovi, aby se tak předešlo dezinformacím. Labillardiére určitě věděl, že se na Bankse může spolehnout, což se mělo brzy potvrdit.
31.8.1794 bylo Labillardiérovi s Pironem umožněno přemístění do Batávie (Djakarta), aby tam vyčkali možnosti návratu na Ile-de-France (Mauritius). V Batávii byli oba internováni do pevnosti Angké, kde opět požívali rozumnou míru volnosti, a to až do 29. 3. 1795, kdy se mohli nalodit na palubu francouzské lodi Nathalie. Připlula z Ile-de-France pro francouzské lodě, jejich posádky a nasbíraný materiál. Ale Holanďané propustili pouze válečné vězně a vše ostatní zadrželi — nepochybně na půdě royalisticky smýšlející francouzské frakce posádky.
7. 5. 1795 připlula Nathalie na Ile-de-France. Před odplutím do Francie, k němuž došlo 21.11.1795, využil Labillardiére času ještě k několika výletům. Do Francie doplula Nathalie 12. 3. 1796. Do té doby se již ve Francii vědělo, že jsou expediční sbírky v Anglii.
Po návratu do Francie neplýtval Labillardiére časem a ihned se pustil do obnovení kontaktů s Anglií.
14. 4. 1796 píše do Londýna Banksovi a také Jamesi Edwardu Smithovi. Informuje je o zabavení své sbírky a žádaje, aby mu popsali její další osud. Konfliktní zprávy, které se o expedici i úloze obou částí její posádky dostaly do Paříže, rozpoutaly dezinformační kampaň, kterou už Labillardiére předpokládal ve svém listě odeslaném ze Semarangu. Tak např. podle A. P. de Candolla (1862) šířil Ventenant zvěst, že Labillardiére emigroval, i když ve skutečnosti byl na Jávě zadržován jako válečný vězeň. Ventenantovi to pomohlo k zisku místa na Akademii věd, k jejímuž opětovnému vzkříšení došlo v roce 1795. Labillardiére ale po návratu dokázal všechna křivá nařčení vůči své osobě vyvrátit, takže mohl brzy začít s přípravami na svém Vyprávění (Relation), jež mohlo posléze a za podpory zmíněné 'Instituce' vyjít.
Po připlutí do Anglie byly sbírky uloženy v londýnském celním úřadu. Ludvík XVIII, jak se comte de Provance sám tituloval, byl britskou vládou považován za oficiálního představitele francouzské exilové vlády. Jeho reprezentantem v Londýně byl vévoda ďHarcourt, který siru J. Banksovi 29. 3. 1796 dopisem sdělil, že mu jeho král uložil, aby sbírky postoupil anglické královně, jež sira Bankse žádá, aby je prohlédl a podal jí o nich zprávu.
31. 3. 1796 Banks sbírky přehlédl a zaslal o nich zprávu Princi Williamsovi, zástupci lorda komořího královny Charlotte. Banks příliš velké sympatie s revoluční skupinou nesdílel, protože ve svém listě zástupci lorda komořího píše: „Sbírka rostlinných vzorků svědčí u botaniků v ní zainteresovaných o píli více než neúnavné, z nichž o hlavním (Labillardiérovi) s politováním sděluji, že působil jako principiální podněcovač.
Labillardiére své sbírky opravdu nikdy úplně nezpracoval, což zůstává poněkud záhadou. Materiál z cest po Sýrii je v jeho Icones pojednán pouze zčásti, což platí také o sbírkách z jižního Pacifiku. Zbytek jeho sbírek je prakticky nedotčený, protože jich zřídka využívali i pozdější badatelé květeny z oblastí, jež Labillardiére navštívil. Až do své smrti si sbírky spravoval sám vzdor skutečnosti, že výtěžky z výprav spadaly pod státní vlastnictví. Syrská kolekce se nakonec dostala do Florencie (zakoupena po Labillardiérově smrti soukromým sběratelem jménem Webb) a podstatné jádro sbírek z jižního Pacifiku zakotvilo v Ženeve. Sbírky se tak ocitly mimo hlavni proud výzkumu rostlinné taxonomie Austrálie a Oceánie.
Vzpoury, jež na obou lodích probíhala vystavěna na nejdůraznějších jakobínských principech." Banks se tehdy zcela chystal převzít sbírky pro Anglii. Není úplně zřejmé, za jakých okolností názor během následujících dvou měsíců změnil, ale s největší pravděpodobností ho ovlivnil opakovaný Labillardiérův apel, s nímž se na něj a na Smitha jako na své kolegy obrátil 14. 4. 1796. Dopis Smithovi poskytuje následující verzi průběhu událostí:
„Počítal jsem po návratu s bohatými přírodopisnými sbírkami z plavby, kterou jsem právě podnikl do jižních moří, ale bohužel jsem narazil na zloděje či se s nimi spíše nalodil. Po smrti obou velitelů expedice i prvního poručíka, uprchnul velící poručík Rossel z Jávy s mými kolekcemi na plavidle náležejícím jednomu holandskému konvoji, jenž byl zajat Angličany po vyplutí od Mysu Dobré naděje. Loď byla dopravena do Anglie, kde už dlí 7-8 měsíců. Plody mé usilovné práce jsou uloženy na celnici. Je vysoce pravděpodobné, že mé sbírky součástí této hodnoty jsou, neboť každý dobře ví, že nemohou patřit námořním důstojníkům. Prosím Vás příteli, abyste vyvinul veškeré možné úsilí. Vy víte, jak velkou ztrátou pro vědu by se mohlo stát, kdyby se sbírky takové povahy nevrátily těm, kteří je pořídili."
Banks Labillardiérovi odpověděl 9. 6. 1796 a v dopise mu sděluje, že už celou věc projednával s vládou. Zcela souhlasí, že by se sbírky měly vrátit ke svému sběrateli, ale že se vše komplikuje kvůli nároku zplnomocněnce Ludvíka XVIII.
Konečně 10. 8. 1796 oznamuje J. Banks listem A. L. de Jussieuovi do Francie, že se sbírky do Francie vrátí definitivně. V listu přiznává, že studium sbírky rostlinného materiálu, které Labillardiére nashromáždil, poskytne nepochybně mnoho nových vodítek k přirozenému rostlinnému systému. Sám se zachoval nesmírně čestně a eticky, protože ke sbírkám přistupoval jako k vlastnictví někoho jiného, jež zcela respektoval i přesto, že jej flora oblastí, z nichž sběry pocházely, velmi zajímala.
9. 12. 1796, po návratu z cesty po Itálii, potvrzuje Labillardiére Banksovi, že se sbírky v době jeho nepřítomnosti vrátily. Cestou z Le Hávru do Paříže došlo nedbalostí doprovodného agenta ke zničení entomologické kolekce.
Rozporuplné zvěsti kolem pobytu Labillardiéra na Jávě se s přísunem nových informací ze spolehlivých zdrojů pozvolna vyjasňují v jeho prospěch. 26. 11. 1800 je Labillardiére zvolen za řádného člena Akademie věd na uprázdněné místo po tragicky zesnulém LHéritier de Brutellovi. Jde o placené místo, které Labillardiérovi zajišťuje naprostou nezávislost.
Od roku 1798 se Labillardiére věnuje téměř bez výhrad vlastním publikacím. Po jistý čas žije v kraji nedaleko Paříže. Přebývá v prosté chalupě, která mu poskytuje úplné osvobození od společenských povinností. Nikdy nevyučuje a vyjma člena Akademie neplní ani žádnou jinou veřejnou funkci. Kromě čtyř hlavních knih (viz jeho bibliografický přehled níže) publikoval množství kratších příspěvků v publikacích Institut de France a Museum national d Histoire naturelle. V posledních letech života se Labillardiére pokouší podnítit zavádění tasmánských rostlin do Francie.
J. J. H. de Labillardiére umírá Paříži 8.1.1834.
Čtyři hlavní díla J.J.H. de Labillardiéra:
Labillardiére popsal ve všech svých publikacích na 400 druhů rostlin (Chevalier 1953 in source 2.), z nichž asi 150 je stále platných a jemu připisovaných. Kromě toho existuje na 50 rodů, které popsal a které se nadále zachovávají.
Použitá literatura:
Vše xeroxový materiál z následujících zdrojů:
Všechny výše uvedené prameny jsem získal díky laskavé vstřícnosti pánů Dr. J. Whitelocka z university v Cambridge a knihovníka z botanické zahrady Kew Gardens v Londýně pana Craigha Brougha. Oběma náleží můj vřelý dík.
