Z ničeho nic se hned v začátcích mé sbírky objevili v několika květináčcích bílí, ze strany lesklí, 1-2 mm velcí, mrštní broučci, kteří spíše připomínali nějaké larvální stádium. Spojil jsem se tehdy s jedním bývalým pěstitelem ze Zlína. Podle mého popisu konstatoval, že to mohou být chvostoskoci (ověřeno to sice nemám, ale říkat jim tak můžeme). "A jak mám proti nim postupovat?", zeptal jsem se ho. "Asi nijak", odpověděl stručně. V duchu jsem se již se sbírkou loučil. "Ale oni zas tak moc neškodí", dodal ten pěstitel. Hurá, jsem tedy zachráněn! Ano, opravdu rostlinám zvlášť neškodili, nebylo to ale nijak estetické dívat se, jak se mezi nimi pořád něco hemží. Od použití chemie mne odradil pan dr. Studnička ve své knize o MR. Napadaly mne různé způsoby hubení. Třeba: chytit každého jedince zvlášť do pinzety a trochu ho zmáčknout, aby mi slíbil, že dobrovolně odejde. Když jsem ale viděl, jak jsou rychlí a mrštní, vzdal jsem to. Bezradně jsem se díval na několik tělíček plovoucích na vodě. No ano! Vyplavím je!
kresba © Blanka Šponarová
Vyházel jsem ze skleníčku všechny květináče a začal je vyplavovat pod mírným proudem vody. Trochu to jejich počty omezit pomohlo, ale zbavit se jich úplně, to jsem nedokázal. Protože jsem si pořád dokola pročítal dostupnou literaturu o MR, rozhodl jsem se využít přirozené vlastnosti bublinatek. Začal jsem shánět nějaké druhy s co největšími lapacími měchýřky. Říkal jsem si: "Když už, ať to stojí za to!" Bublinatky jsem nasázel do všech květináčů. Postupně se rozrůstaly a já měl dojem, že škůdců ubývá. Jak nepříjemné ale bylo zjištění, které jsem nalezl v literatuře později, že vylíčeným škůdcům svědčí jakákoliv zemina obsahující rašelinu. Na závěr této části jen jedno upozornění. Přesto, že se tito "záškodníci" živí rozkládajícími se látkami v zemině, mohou někdy udělat škodu i na velmi malých semenáčcích. V literatuře se o nich také občas píše jako o muškách (což je zřejmě jejich dospělé stádium).
Při jednom krmení mucholapky se moucha nijak moc nezajímala o past, která se na ni krásně červeně usmívala. Už dříve jsem několikrát pozoroval mouchu, která byla do skleníčku volně vpuštěna, jak si po pár okruzích sedne na okraj pasti a olizuje ho sosákem v místech, kde rostlina vylučuje sladkou či jinak příjemnou tekutinu. Jakou chuť má přesně, to nevím, nikdy jsem ji neokusil. Je-li moucha nenasyta, obvykle se nasytí mucholapka. Naše moucha si ale zatím hledala místo pro nakladení vajíček. Vlhký substrát se jí náramně líbil. Mucholapka zůstala "hladová" a já musel bílý shluk vajíček vyhodit. Proč tohle všechno vlastně vyprávím? Jen vás chci varovat před nevědomým založením muší farmy. Nejsem si totiž jist, co takové larvy dovedou udělat s MR. V každém případě to vůbec není pěkný pohled.
Jiným problémem jsou někdy mšice, jak na to ostatně upozorňuje i dr. Studnička ve své klasické příručce o MR. Podle jeho knihy se mšice často vyskytují na květenstvích rosnatek, což mohu potvrdit zvláště v případě Drosera capillaris. Ve své sbírce MR jsem pozoroval pouze mšice zelenavého zbarvení, které je dokonale maskuje. Napadená květenství je nejlepší odstřihnout. Dostanou-li se mšice např. do listové růžice D.capensis, je rovněž nejlépe, když se postižená část odstřihne a ponechá se jen kmínek (pseudostonek), jenž brzy zregeneruje. Než jsem však dospěl k této záchranné metodě, pokoušel jsem se aplikovat chemický prostředek FRUTAPON. Po šetrném postřiku jsem mohl pozorovat, jak rosnatka reaguje na chemické podráždění. Nejdříve se zkroutily tentakule a potom se sbalily celé listy. Rostlina se z toho po několika dnech téměř dostala, zato mšice si vesele rejdily dál. Následoval lehký chirurgický zákrok. "Pacient" se pak léčil v domácím prostředí. Po určité době z kmínku vyrašily dva vrcholy. Operace se tedy podařila, "pacient" nepodlehl. Škoda jen, že nám lidem zvýšená schopnost regenerace chybí. O mšicích ("voškách") se také můžete dočíst v článku pana O. Števka (APMR, č. 4). Souhlasím s ním v názoru, že populaci mšic lze omezit, ale jen velmi obtížně vyhubit. Dalším možným způsobem jak dostat mšice z rostliny alespoň částečně je zakrytí substrátu sáčkem a osprchování rostliny vlažnou vodou. Několik jedinců to z povrchu rostliny smete vždycky. Posledním problémem, o němž bych se tu chtěl zmínit, jsou puklice či štítěnky. Ve sbírce mám také několik druhů špirlic. Jeden kolega ze sousedního a zároveň okresního města měl v minulých letech na svých špirlicích doslova úrodu těchto cizopasníků. Pokoušel se je hubit chemicky, přípravkem značky KARATE. Já jsem s "hmyzáky" tohoto typu neměl problémy až do loňského roku. Při jedné prohlídce špirlice S.alata, se zaschlými okraji víček i přes časté mlžení, jsem objevil cosi jako puchýřky o velikosti až 3 mm. Rostlinu jsem měl mimo skleníček společně s druhy S. flava a S. psittacina. Pouze S. alata byla z "in vitro" kultury. Takto vypěstované rostliny jsou údajně náchylnější k nemocem a méně odolné vůči škůdcům, než rostliny pěstované běžně. To se v mém případě potvrdilo. Ostatní, obvykle pěstované semenáče, měly na listech jen několik jedinců puklic. Protože se kromě pěstování MR zabývám také kultivací sukulentů, z literatury o kaktusech a sukulentech vím, že zvláště kaktusy se mají na jaře probouzet oplachem vody obsahující mycí prostředek JAR (jen u těch, které mají klasické trny, nikoliv "vatu" - mohlo by dojít k zahnívání). Rostliny se tak zbaví nečistot, které se na listech usadily a pročistí se jim průduchy, takže mohou snadněji vyměňovat dýchací plyny.
kresba © Blanka Šponarová
Od běžných pěstitelů pokojových rostlin vím, že se očistou rostlin jarovým roztokem také zbavují různých škůdců. Protože má špirlice S. alata byla napadena spoustou puklic či něčeho jim podobného, použil jsem tohoto vcelku prostého způsobu. Z jedenácti láček jsem musel dvě odstřihnout. Zbylé jsem se pokoušel olupovat pinzetou, ale bez úspěchu. A tak jsem si pro ně v kuchyni namíchal citrónem vonící "jarový utrejch". Teď se ukáže, jestli reklama na JAR nelže! Do roztoku jsem namáčel kousky vaty a přejížděl jimi po láčkách. Nezvaní vetřelci se z nich odlupovali celkem snadno. Protože jsem si vědom toho, co dokáže "tvrdá" chemie udělat s rostlinou, splachoval jsem poté láčky vatou namočenou do čisté vody. Teprve tehdy se pustilo několik odolávajících vytrvalců. Pro jistotu jsem ještě prostřihl sáček a dírou prostrčil láčky. Zajistil jsem tak, aby při oplachování láček nedocházelo k infikování substrátu posledními odpadlíky nebo zbytky JARU na láčkách. Soustřeďovali se na ústí láček a taky pod víčky. Velmi pravděpodobně je láká vůně, kterou špirlice vábí hmyz.
Doufám, že se mi s nimi podařilo pořádně zatočit. Snad je přejde chuť na další koupel s jemnou vůní citrónu! To jsou tedy mé dosavadní zkušenosti s všudypřítomným a neúnavným hmyzem. Přeji vám, aby vaše sbírky sužoval co nejméně.
