Cesta za rašeliništi/vrchovišti (3) - Rejvíz (...masožravý...)*

Posledním prázdninovým výletem na Rejvíz jsme završili naše krátké putování po třech ze čtyř Národních přírodních rezervacích, které se nacházejí na území CHKO (Šerák - Keprník, rašeliniště Skřítek, Rejvíz a Praděd). Byla to taková třešnička na dortu hlavně proto, že mé kroky vedly do rejvízských končin hlavně kvůli snaze, zahlédnout konečně ve volné přírodě kolonie Drosera rotundifolia - rosnatky okrouhlolisté.

---

Cestu na Rejvíz jsem absolvoval potřetí ve svém životě. Při svých dvou předcházejících návštěvách, jsem ani jednou žádnou masožravou rostlinu nenašel. Ovšem mám proto celkem rozumné vysvětlení, nikdy dříve jsem totiž vlastně nevěděl, co a jak hledat. Masožravé rostliny totiž pěstuji teprve poslední dva roky, ale jak se ukázalo, bylo to tentokráte rozhodující a odměna byla opravdu sladká, ale vezměme to pěkně popořádku...

Rejvíz, nejvýše položená osada ve Slezsku (původní název Reichwiesen = bohaté louky (1,2), se nachází nedaleko od Zlatých Hor, na silnici spojující Jeseník a Krnov. Což znamená, že je to opravdu poněkud zastrčené, nikoliv však co se přírodního bohatství týká , jak se říká, bohem zapomenuté, místo.

Vlastní rezervace se nachází v nadmořské výšce 750-790 m v široké a mělké pánvi, nepatrně skloněné k východu, a je velmi cenným územím, odlišným od okolí jak složením fauny tak i flóry. Rašeliniště vznikalo před cca 6-7 tisíci lety a díky tvaru terénu a geologicky nepropustnému podloží je umožněno zadržovaní velkého množství vody. V oblasti vládnou specifické přírodní podmínky, jež hrají důležitou roli pro tento mikroregion. Je to nízká průměrná teplota, dlouhé mrazy a pomalé tání sněhu, přes léto naopak přehřívání povrchu rašeliniště. Vzniká tak dokonalá podobnost s tundrou.

Původní smrkový porost vlivem podmáčení postupně odumřel a následně došlo k intenzivnímu růstu rašeliníku a tvorbě rašeliny. Ze vznikajících vrchovišť vzniklo postupně souvislé ložisko se známými Velkým mechovým a Malým mechovým jezírkem. Malé mechové jezírko v současné době již celé zarostlo a není veřejnosti přístupné.

Zaoblený tvar vrchovišť vzniká odstředivým růstem rašeliníkových trsů (5-7). Rašeliniště se nadále vyvíjí. Rašelinná masa dosahuje největší mocnosti u Malého jezírka - cca 6,6 metru, u Velkého jezírka je mocnost udávána na něco málo přes 3 metry.

Při chůzi po naučné stezce z osady Rejvíz do vlastní NPR je možno sledovat postupnou změnu rostlinné skladby v závislosti na zrašelinění lokality. Ochranné pásmo tvoří porosty smrku s přirozeným zmlazením (8-9), ten však postupně ustupuje porostu borovice blatky (10), které je místy promíchána s břízou (11), olší nebo jeřábem (12). Nachází se zde také mnoho chráněných a vzácných rostlin (klikvu žoravinu/bahenní, mečík střecholistý, rojovník bahenní a, jak jsem již v úvodu předestřel, hlavně rosnatku okrouhlolistou, jež stála jako motivace u zrodu mého putování Jeseníky. Ovšem i fauna je zastoupena zvláštními druhy jakými jsou např. žluťásek borůvkový, šídlo rašelinné, čolek horský, čolek karpatský, skokan rašelinný, sýc rousný, bekasína otavní, ořešník kropenatý, chřástal polní a neuvěřitelné množství pavouků.

Z osady Rejvíz vede dobře značená turistická/naučná stezka (13) až ke vstupu do rezervace, kde je vybíráno, spíše symbolické, vstupné. Celková délka trasy, pokud se nerozhodnete pokračovat na delší turistický výšlap obnáší něco kolem 5km. Projdete kolem, případně přes rejvízské louky (1, 2), smrkovým lesem se zajímavými zákoutími (14) a postupně přímo "ucítíte" tu atmosféru a uvidíte skutečnou změnu okolí s tím, jak se budete přibližovat do centra rašeliniště.

Postupně přibývá různých mechů a rašeliníku (15, 16), objevují se potoky, tůně (17-19). Louky postupně mění svůj charakter. V rámci rašeliniště se pohybujete po dřevěných chodnících a není dovoleno, mimo určená nebo vyznačená místa (např. stezka k Vrchovištnímu potoku), vstupovat mimo ně (20). Místy je vidět na vlastní oči, že je to nejen kvůli nutnosti chránit porost, ale i kvůli bezpečnosti vlastní. Z některých míst by se člověk sám asi těžko dostával.

U vlastního jezírka je vybudováno malé odpočívadlo. Pokud se vám podaří dostat se sem ve chvíli, kdy ostatních návštěvníků bude minimum, budete moci v klidu procítit ponurost tohoto místa, zvláště pokud se sem dostanete některý z oblačných dnů a v podvečer, jako se to podařilo mně. Potemnělé tůně, hladina bez pohybu, pokroucené stromy. Ideální pro zasněné a romantické duše. Nemám panoramatickou kameru, takže jsem si musel vypomoci jinak (21-23).

Vím ale, že vás masožravkáře, ještě více potom ty zaměřené na rosnatky, zajímá hlavně výskyt rosnatky okrouhlolisté na tomto území. Celou dobu jsem sledoval rostlinstvo po obou stranách naučné stezky ve snaze nalézt alespoň jedinou rosnatku. To byl také hlavní úkol dne - bez rosnatky není návratu domů. Nakonec jediné místo, kde rosnatka skutečně roste v hojném počtu, v koloniích suchopýra a rašeliníku, je pouze břeh samotného jezírka. Tady jsem pochopil, jak malé teritorium u nás tyto rostliny zaujímají, jaké specifické podmínky pro svůj růst potřebují a že ochrana takovýchto oblastí je opravdu nezbytná. Ta odměna v podobě například rostlinného společenstva na Rejvízu za to více než stojí.

Společenstva rosnatky okrouhlolisté zaujímají převážně pouze levou stranu Velkého jezírka. Na místě můžete shlédnou, jak specifické podmínky na Rejvízu rostlina vyžaduje. Najdete ji do vzdálenosti přibližně (maximálně) do jednoho metru (možná ani to ne) od obrysu hladiny jezírka. Rostliny rostou přímo v porostu rašeliníku, místy promíchaného se suchopýrem (24), v úrovni hladiny jezírka, tedy v podstatě přímo ve vodě (25). Jakmile se rašeliník vzdouvá do výše, zároveň mizí i rosnatka. Přitom na břehu jezírka není žádný vyšší porost a stín, tudíž přes léto jsou rostliny přímo na úpalu, v zimě naopak musí zamrznout do ledového příkrovu a být přikryty sněhem. Je to zvláštní kombinace přírodních podmínek a neuvěřitelné odolnosti rostlin.

V době mé návštěvy byla kolonie rosnatek krátce po odkvětu, nad hladinou se vypínaly květní stvoly s tvořícími se semeníky 26, 27), to potom pomáhalo identifikovat rosnatky ve větší vzdálenosti (28). Na fotografiích celku, tam kde u jezírka můžete vidět červeno-žluto-zelenou barvu "nějakých" rostlin, tak to vše jsou rosnatky (21, 29).

Je dobře, že i v dnešní době můžeme navštívit podobná zákoutí naší přírody. Přeji vám všem podobně intenzivní zážitky z vašich cest a myslete na to, že příroda si v dnešní době sama nepomůže.