Jeli jsme společně s Ludem Verdyckem, jeho ženou Mariannou a mojí mamkou, takže jsme se těšili na společný bezvadný výlet. Ve čtvrtek už bylo vše připraveno a zabaleno, takže jsme šli raději spát, aby to v podstatě ještě noční vstávání dobře dopadlo. Cestu jsme s pomocí navigace naplánovali takřka celou po dálnici a vzhledem k času odjezdu byla tedy naprosto plynulá. Michal si užíval focení a až kýčovitá panoramata alpských vesniček.
Na místo jsme dojeli ještě před otevřením výstavy, všude bylo plno lidí v oranžových tričkách, kteří organizovali přijíždějící účastníky. Musela jsem hned od začátku konstatovat, že kdyby měla Darwiniana takové množství aktivně pomáhajících členů, tak by byla realizace všech zamýšlených projektů procházka růžovou zahradou.
Jeden z organizátorů nás hned zavedl do patra do místnosti nad přednáškovým sálem, kde se dokončovala soutěžní výstavka o nejkrásnější rostlinu. Zde byl prostor pro prezentaci partnerských organizací a Darwiniana již měla vyznačené své místo. Rozložili jsme tedy časopisy, kalendáře, letáčky a ostatní věci na stolek, vylepili plakát a měli jsme čas na prohlídku rostoucí výstavy.
Areál staré šlechtické villy dal vzniknout velmi pěknému vzdušnému uspořádání, kdy na nádvoříčku byl hlavní informační stánek a dále ho lemovaly stánky s občerstvením, knihovnou, semennou bankou a ukázkami výpěstků členů AIPC. Také kašna byla celá zaplněná mísami plnými vzrostlých trsů rosnatek, sarracenií a dalších masožravek. Těch devět hodin na jih bylo opravdu znát, kytky byly ve skvělé kondici a rozhodně netrpěly nedostatkem slunce.
Za brankou vedoucí z nádvoří do parku byly kryté stany pro prodejce a za nimi byly dvě výstavní místnosti v jakési malé zasklené salla terrena. Tam jsme obdivovali hlavně obří trsy špirlic, které do svých rozměrů narůstaly dle jejich pěstitele asi jedenáct let.
Vzhledem k tomu, že ještě vládl trochu zmatek a ne všichni vystavovatelé a prodejci již dorazili, tak jsme se rozhodli se ubytovat a na výstavu se vrátit až ráno.
Hotel byl na jedno přespání dostatečně vyhovující a zjistili jsme, že jsme zvolili náhodou naprosto výhodnou polohu, protože přes silnici byla zastávka autobusu směrem do Benátek. Autobus měl jet asi za deset minut, takže jsme jednali rychle, vhodili zavazadla do pokojů a spěchali na zastávku. Nakonec přijel se zpožděním, ale přece, takže za necelou půlhodinku jsme již vystupovali na nádraží v Benátkách.
Šli jsme se nejprve navečeřet a vychutnávali si provoz na kanálech a potom vyrazili okružní procházkou na náměstí San Marco a zpět. Michal jediný v Benátkách ještě nebyl, takže vstřebával dojmy a fotil.
Večer se stával nocí a my se vrátili zcela uchození k nádraží. Po návratu do Miry jsme ještě seděli v hotelovém baru a povídali, až jsme nakonec konečně složili unavené hlavy ke spánku pod tenkou dekou s prostěradlem, tak typickou italskou peřinou. Naštěstí jsme přivezli s sebou pěkné počasí, takže zima nám nebyla.
Druhý den ráno po snídani jsme vyrazili na výstavu. Tentokrát bylo vše v plné parádě, organizátoři se starali o hladký chod celé akce a prodejní stany se zcela zaplnily. Našla jsem Ritu Corino, se kterou jsem často komunikovala, abych jí poděkovala za nabídku prezentace a krátce jsme si vyměnily nejen vzájemné díky, ale i podporu a dojmy z výstavy.
V jedenáct hodin začala přednáška Jana Schlauera o evropských bublinatkách, na kterou jsem se těšila, takže jsem ostatní nechala jejich osudu a odebrala se do tmy přednáškového sálu. Přibližně před dvanáctou hodinou jsem se již odtrhla a venku jsem našla ostatní, diskutovali jsme čas odjezdu domů.
Ještě jsme si zahlasovali o nejhezčí rostlinu, prošli prodejní stany a nachystali se k odjezdu. Domů jsme dorazili v sobotu před půlnocí.
Letošní EEE bylo moc dobře zorganizované a bylo na něm v expozici hodně k vidění. Prodej byl letos asi doménou čechů, byli tu dokonce tři prodejci z ČR, ale dále i Němci, Holanďané a Italové. Příští evropská výstava se bude konat v Belgii, již nyní jsme se domluvili, že se tam také vypravíme, takže sotva jedna končí, již je na co se těšit!
