Pinguicula kondoi, mexická tučnice, která vyniká značně masitými listy. Tato tučnice mi ve sbírce moc nerostla, řekl bych, že spíše přežívala. Při přesazování jsem tučnicím přidal do substrátu čistý vápenec. Během necelého měsíce začala růst, jako by byla pokropená živou vodou.
Pinguicula medusina, mexická tučnice zajímavá svými dlouhými úzkými listy na jejíchž koncích se tvoří dceřinné rostlinky. Dceřinné rostlinky odstraňuji ve velikosti asi 5 mm. Zjistil jsem, že pokud tyto malé tučničky přemístím do jemně nasekaného živého rašeliníku, tak rostou daleko více, než-li rostlinky umístěné do rašeliny. Rostliny v rašeliníku mají velice mohutný kořenový systém, který není u tučnic zrovna typický.
Pinguicula immaculata, opravdová mexická miniaturka. Vzhledem ke své velikosti se mi často stávalo, že rostliny byly často napadány plísněmi. Dnes tenhle druh pěstuji pouze v živém jemně nasekaném rašeliníku a rostliny mi v něm i kvetou. Po plísních ani památky.
Pinguicula colimensis, velmi atraktivní druh, vyniká nejen krásným květem, ale i zajímavými listy. Tahle tučnice (alespoň v mých podmínkách) nemá ráda přímé sluníčko. Po přemístění této tučnice na stinné místo začala velmi bujně růst, zatímco na slunci vypadala velmi nevábně.
Pinguicula lusitanica, drobná samosprašná tučnice, ovšem velmi dobře pěstovatelná. Při opakovaných výsevech jsem zjistil, že daleko nejlépe klíčí semena ihned po dozrání, klíčivost následně docela výrazně klesá, stratifikace není nutná, klíčení nastává během 7-10 dnů po výsevu.
Do substrátu všech mexických tučnic na dno vrstvu drenáže (keramzit), tato vrstva dosahuje u vzácnějších druhů i do poloviny květináče. Domnívám se, že se tím zamezí stagnace vody v substrátu, která je především v zimních měsících nežádoucí. Tímto způsobem si mi povedlo ztráty tučnic v zimní periodě velmi minimalizovat.
