Po nekonečných hodinách strávených v letadle společnosti LAN Chile jsme konečně dosedli na mezinárodní letiště Marino Benitz v hlavním městě Santiagu. Hned po příletu nás přivítalo sluníčko a po nezbytných formalitách (půjčení auta, výměna peněz) jsme vypadli z toho neskutečného mumraje, který všude panuje.
Naším prvním cílem bylo město Los Andes, které leží v regionu Valparaiso. Celá oblast leží kousek od hranic s Argentinou. Již po cestě jsme měli možnost pozorovat překrásnou okolní vegetaci, které dominovaly několikametrové rostliny Trichocereus chilensis.
Eriosyce aurata
Sotva jsme se trošku vymotali a odbočili na místní prašky, tak jsme hned vzali útokem první kopečky. Bylo jasné, že tu musí být! A opravdu. Po chvilce šplhání se objevily krásné rostliny Pyhhrocactus andicolla. Rázem byla únava a rozlámání z letu pryč a my běhali po strmém svahu jako kamzíci od kytičky ke kytičce.
Pyrrhocactus andicolla
Posilnění tímto pěkným zážitkem jsem pokročili v cestě až do městečka Guardia Vieja, které leží asi 30 km od hranic. I proto zde vládl velmi čilý ruch a po silnici jezdil jeden kamión za druhým. Svahy u vesnice však skrývaly lepší podívanou. Jak se po chvíli ukázalo, byla zde krásná populace Eriosyce aurata. Rostliny staré několik desítek let se majestátně tyčily do krajiny a žluté trny krásně svítily do okolní krajiny.
Rio Blanco
K večeru se již začínala ozývat únava z letu, a proto jsme pro dnešní noc vzali za vděk místním "Cabaňas", ve kterých jsme strávili naši první chilskou noc. Ještě před tím jsme však museli doplnit kalorie a nechali si poručit pořádný kus masa.
autor článku a Eulychnia longispina
Druhý den jsme pokračovali směrem na hranice k městečku Portillo. Asfaltová cesta vedla údolím, kterým protékala řeka Rio Blanco (velmi dravá a hrozně studená). Po pár kilometrech jízdy jsme nemohli přehlédnout obrovské Eriosyce aurata na protějším břehu. Otázkou však bylo, jak se k těmto rostlinám dostat. Odpověď jsme dostali po pár metrech, kdy se před námi objevila "lávka" nebo spíš něco, co před několika lety jako lávka mohlo fungovat. Nic naplat, troška adrenalinu a už jsme byli na druhé straně. Opravdu to stálo za to! Kromě Eriosyce aurata zde bylo možné vidět i rostliny rodu Maihuenopsis, pro které je domovinou Argentina.
Tristerix aphyllus
Po tomto odvážném výkonu bylo potřeba si dát vklidu kávu a něco na zub. Po chvilce přemlouvání nám v místní restauraci připravili "Churasco".
Neoporteria aff. coimasensis
V odpoledních hodinách jsme zamířili směrem na Putuaendo. Okolní kopečky byly pro nás velkým lákadlem. Brzy bylo možné obdivovat obří Eulychnia longispina. Zajímavostí byla přítomnost rostlinného parazita na řadě těchto rostlin. Tímto přížívníkem je rostlina Tristerix aphyllus. Kromě obrovitých Eulychnii zde rostla početná populace Teprhocactus berteri. Rostliny měly pěkné hnědé trny a kvetly žlutě i červeně. Ovšem přece jen největší podívanou nám připravila přítomnost Neoporteria aff. coimasensis. Rostly ve skalních štěrbinách nebo kameníčku. Populace těchto rostlin vynikaly především svým masivním vytrněním, které skýtalo jedinou ochranu před palčivými slunečními paprsky. Sílu slunce v těchto chvílích pociťoval každý z nás. Naše spálené nosy, uši i ramena toho byly důkazem.
Z botanického hlediska byla kolem městečka Putuaendo kouzelná polopouštní vegetace. Velkou zajímavostí byl systém zavlažování, který dával místním lidem možnost pěstovat různé plodiny. Komoditou číslo jedna na okolních svazích pak byla vinná réva.
Našim dalším cílem bylo město Illapel. Okolní skalky byly kaktusy doslova poseté. Obrovké rostliny Trichocereusů, mrňavé Neoporterie a pichlavé tefráky, které se nám každou chvilku zachytily do kalhot.
